Hlavní obsah
Psychologie

Žena, která nemůže zapomenout: Její mysl vypne a v hlavě se jí začnou přehrávat vzpomínky

Foto: Pixabay/Public domain

Jill napsala v roce 2008 své životní dílo s názvem Žena, která nemůže zapomenout. Kniha pojednává o skutečném životě ženy, která nikdy nedokáže na nic zapomenout. Je to žena, která svými myšlenkami doslova trpí.

Článek

Ať chce, nebo nechce, pamatuje si každý detail ze svého života. Američanka Jill Priceová například přesně ví, co dělala druhou červencovou sobotu roku 1985, co měla k obědu, kam šla s kamarádkou, a dokonce i to, co právě dávali v televizi. Dokáže však odpovědět i na otázku, kdy byla na svém prvním rande nebo kdy potřetí řídila auto s přesným datem a časem. Stačí, že to zažila a v hlavě jí zůstanou i ty nejmenší detaily.

Bála se, že zapomene

Jill prý měla obdivuhodnou paměť už jako malá holčička. Její první jasné vzpomínky se datují do doby, kdy jí bylo pouhých 18 měsíců. Žila s rodiči v New Yorku a z okna pozorovala rušnou ulici plnou troubících aut. Po několika měsících se přestěhovali do starého domu v New Jersey, kde byla velká zahrada a klid. Přestože Jill toto místo zbožňovala, když jí bylo osm let, kvůli pracovní nabídce od otce se rodina přestěhovala přes celou Ameriku až do dalekého Los Angeles. To byl okamžik, který v jejím životě všechno změnil. Aby náhodou nezapomněla na své kamarády ze školy nebo na život na svém oblíbeném místě, začala si vše zapisovat, fotit a zaznamenávat. Paměť si však vytrénovala tak, že si vše hned zapamatovala a už nikdy nedokázala nic zapomenout - data, události, a dokonce i bezvýznamné maličkosti.

Nechtěné prokletí

Dnes se jí všechno v hlavě míhá jako na běžícím pásu a myšlenky nic nezastaví. „Moje vzpomínky jsou jako scény z videí na každý den mého života,“ napsala ve své knize Žena, která nemůže zapomenout, kde se zpovídá z neobyčejného příběhu. „Neustále se mi přehrávají v hlavě, neúnavně se v průběhu let míhají sem a tam a berou mě do každého okamžiku zcela dobrovolně,“ pokračuje a dodává, že to vlastně není dar, ale prokletí. Ačkoli jí lidé často závidí a opakují, že musela mít během školy obrovskou výhodu, zajímavé je, že nedokáže myslet na věci, které s jejím životem přímo nesouvisejí. Nepamatuje si texty písní, básničky ani jiné školní materiály. Její živé vzpomínky se týkají pouze věcí, které zažila na vlastní kůži. Proto na počkání řekne například, co dělala 29. srpna 1980. „Byl pátek, jela jsem do Palm Springs s kamarádkami, mými dvojčaty Ninou a Michelle, a jejich rodinou na víkendový Svátek práce,“ odpovídá bez zaváhání deníku The Guardian a dodává, že jí bylo 14 let a osm měsíců. Nezaváhala ani při složitější otázce, kdy potřetí v životě řídila auto. „Desátého ledna 1981. V sobotu,“ rozplývala se a dodala, že jí bylo 15 let a dva týdny.

Syndrom, který neexistoval

Neobvyklý stav se jí začal vymykat z rukou a jako čtyřiatřicetiletá si uvědomila, že to sama nezvládne. Myšlenky jí nedaly spát, a tak zaklepala na dveře uznávaného vědce. Čekala, až jí předepíše nějaké léky. Ačkoli se neurovědec James McGaugh celý život zabýval výzkumem paměti, u Jill doma se po mnoha hodinách rozhovoru a společném obědě přiznal, že o ničem takovém nikdy neslyšel. Léky jí lékař nepředepsal a v roce 2000 se rozhodli problém řešit dalším výzkumem. Na základě jejího příběhu vytvořili takzvaný syndrom vysoce superlativní autobiografické paměti, zkráceně HSAM. Jill se stala první osobou na světě, u které byl diagnostikován. V současné době jím trpí jen asi 60 lidí na celém světě a nikdo zatím nepřišel na to, jak ho léčit.

Záplava vzpomínek ji deptá

„Nesnažím se vyvolávat vzpomínky, prostě mi zaplavují mysl, deptá mě to, nedá se to prostě jen tak vypnout. Nemám je pod vědomou kontrolou, a i když bych chtěla, nemůžu je zastavit. Vynoří se mi v hlavě, třeba je spustí, když někdo zmíní nějaké datum nebo jméno, nebo když slyším písničku v rádiu, a ať už se chci do určité doby vrátit, nebo ne, moje mysl je vypnutá a proběhne přímo tím okamžikem,“ popisuje Jill, která už léta obviňuje své vlastní myšlenky, že ji trápí. Přestože od doby, kdy jí byl neznámý syndrom diagnostikován, uplynulo již několik let a odborníci nepřišli na řešení, neztrácí naději. „Mou největší nadějí je, že vědci nakonec objeví něco o mém mozku, co pomůže vyřešit záhady tragických poruch paměti. Vědci již na základě skenů mého mozku zjistili, že existují významné strukturální rozdíly, které pravděpodobně vysvětlují, proč je moje paměť tak úplná a neúprosná,“ uzavírá svou zpověď ve své knize.

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Související témata:

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít psát. Ty nejlepší články se mohou zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz