Článek
Skutečný příběh jedné dívky, která byla ve svých 10 letech umístěna do dětského domova. Ze dne na den, z minuty na minutu. Na nic se nemohla připravit, vše se odehrálo velmi rychle. Dnes má za sebou úspěšné studium na vysoké škole a žije řádným životem. A dětský domov za to opravdu nemůže.
Do dětského domova jsem se dostala, když mi bylo 10 let. Rodiče zemřeli a nikdo z příbuzných se o mě nechtěl starat. Vůbec jsem nechápala, proč jsem tady, kde jsou rodiče. Ocitla jsem se ve skupině přibližně 10 dětí. Na starosti nás mělo celkem 5 vychovatelů. Ti byli fajn, až na jednu, které jsme se všichni báli. Já nejvíce, měla jsem z ní noční můry a kdykoliv šla do práce, já se strachy počůrala.
Ona nebyla teta, která by dětem pomáhala, která by mě nasměrovala na správnou cestu. Jen mě neustále ponižovala. Říkala, že nic nedokážu, že jsem budiž k ničemu a skončím jako bezdomovkyně. Byla jsem z toho rozhozená, nevěděla jsem, proč mi to říká. Strašně mě zesměšňovala kdykoliv jsem dostala špatnou známku, trestala mě tím, že jsem nesměla jít s kamarády ven. Bylo to hrozné. Po základní škole jsem chtěla nastoupit na gymnázium, ona mi to zakázala a přihlásila mě na učňák. Musela jsem se vyučit cukrářkou.
Když mi bylo 18 let, rozhodla jsem se z dětského domova ihned odejít. Neměla jsem sice žádný domov, ale rodina mé nejlepší kamarádky mě přijala za vlastní. U nich jsem se také zdárně vyučila, následně jsem se rozhodla dodělat maturitu a nastoupila jsem na vysokou školu. Měla jsem velkou píli a připravovala jsem se po celé své středoškolské studium na přijímací zkoušky na medicínu. A dostala jsem se.
Zdárně jsem 6 let vystudovala a získala jsem vysněný titul MUDr. S odstupem času musím říct, že dětský domov měl něco do sebe. Naučil mě v životě bojovat za to, co opravdu chci. Neposlouchat druhé lidi a jít si za svým snem. Dnes mám svou vlastní rodinu, dobrou práci a žiji spokojený život. Ale tato teta v dětském domově za to opravdu nemohla. Nepomohla mi v mém budoucím studiu, nikdy mě nikam nenasměrovala a jen mě ponižovala. A právě to mě donutilo ukázat, že jsem jiná než ostatní, že nejsem taková, jak ona tvrdila.
Když jsem jí po několika letech kontaktovala, abych se jí pochlubila, jak se mám a kam jsem to dotáhla. Nestála jsem jí ani za jednu jedinou odpověď na mou sms zprávu. Ale to nevadí, já jsem ráda, že to ví. Jen mě mrzí, že zrovna někdo takový rozhoduje o budoucnosti ostatních dětí. Bohužel, ona má sice vysokou školu a pyšní se titulem, ale ten jí k ničemu není, protože k dětem nemá žádný vztah, ani špetku pochopení.
Zdroj: Autorský text zpracovaný na základě skutečného příběhu.
Další zdroje: seznamzprávy, iDNES
