Článek
Z mnohých třídních krásek se staly obtloustlé babičky se strhaným výrazem ve tváři, ze seladonů lámajících naše dívčí srdíčka zase plešatí strýčkové s pivními pupky. Když jsme se nakonec navzájem představili a usadili ke stolu do ú, abychom se všichni vešli, s první, druhou sklenkou vínka nebo piva padala úleva i vnitřní odzbrojení. Naše generace je jednou z posledních rodů nejsilnějších ročníků ze 70. let minulého století. Ve třídě nás někdy bylo i pětatřicet dětí. Zatímco dříve pro nás nestačily školy, za pár let nebudou stačit důchoďáky. Vzpomínky na školní léta byly hezké, smutné i sladkobolné. Kdo by jen ve svých čtrnácti, patnácti letech tušil, kam až ho osud zavane nebo jak se na něm podepíše zub času. Bavili jsme se o všem možném i nemožném, co jsme za tak dlouho dobu prožili. Jedni měli šťastnou rodinu, jiní úspěšně podnikají, další pracují ve fabrice nebo zůstali sami, a životem se protloukají jak se dá.
Naproti mě seděla Blanka. Pamatuji si ji jako hezkou brunetku, kolem níž se točila spousta kluků. Patřila ke třídním kráskám. Z fleku mohla dělat modelku. Nakonec vystudovala střední zdravotnickou školu a porodila tři děti. Nepoznávala jsem ji. Prošedivělá paní s tváří pomalovanou vráskami v pouhých 55 letech. No, v pouhých, sedm našich spolužáků už mezi námi není, tak by si asi člověk měl umět vážit každého dne. Nikdy nemůže vědět, zda právě tento den nebude jeho posledním na tomto světě, kdy ani nestačí dát sbohem. Když došlo na slova o důchodech, kdy tuto dobu zaslouženého odpočinku už začínáme mnozí nedočkavě vyhlížet a pomalu stříhat pověstný metr, Blance se oči zalily slzami.
„Holky, je mi z toho na nic. Pracuji hned po střední, vychovala jsem tři pracující děti, nikdy jsem nebyla na Úřadě práce. Doma mám nemocného manžela a bojím se toho, až přijde čas, že se budu muset postarat také o své staré rodiče. Jak to jen všechno zvládnu. Do předčasného důchodu jsem chtěla odejít v šedesáti. Dceři bych se postarala o děti, a ta by mohla nastoupit do práce, která jí bavila a naplňovala. Vždyť i já sama jsem po dvouleté mateřské nastoupila hned do práce a s péčí a starostmi o děti mi vypomáhala maminka, která byla od svých 55 let v důchodu. Občas chodila do nemocnice, kde jsem pracovala na pár hodin v týdnu vypomáhat. Říkám to na rovinu.
Abych uživila tolik natažených rukou, budu muset ještě pracovat v přesýpacích hodinách. Za nás makal každý a když ne, šel do tepláků lepit pytlíky. Kluci si odkroutili dvouletou vojnu, která z nich udělala chlapy. No nemám pravdu? A my ženský co z toho máme. Jsme ztrhané. Pečovaly jsme o děti, staraly se o manžela a domácnost. Žádná myčka nádobí, vše hezky umýt v ruce, sušička, prádlo schlo na sluníčku před barákem nebo na balkóně. A s dětmi po kavárnách, no, to by mě starej zabil.
Musela být teplá večeře, protože manžel přišel utahaný z práce, to on přece vydělává peníze a já jen ležím doma. Ale tak to prostě bylo, taková byla doba. Dnes by se ti mladí nejspíše sesunuli k zemi. A pak do práce, děti do jeslí a do školky, školy, vyzvednout je, nakoupit, uvařit něco k snědku a udělat společně úkoly. No, a vše jsme nakonec zvládly a zase, tak jako mnohokrát vše odneseme my ženy. Že nás povýšili na chlapy, na to jim se.., no víte co myslím". Z Blaničky se stal neovladatelný tajfun. Pak se o slovo přihlásila Lidka.
„Nejsem na tom o moc líp. Čtyři roky jsem v invalidním důchodu, mám špatné oči a tak nemohu pracovat ani v kanceláři. Vše se mi ještě zhoršilo po prodělaném covidu. Přítel zemřel, ani po něm nic neberu, žádný vdovský důchod. Žili jsme jen jako druh a družka. K důchodu mám jen příspěvek na bydlení a občas chodím na pár hodin uklízet. Víc nezvládnu. S přechodem se přidala ještě silná migréna. A víte jak žiji. Pár hodin trávím zavřená ve skříni, než ta strašná bolest ustoupí. Kdo to nezažil, nepochopí“. Řeči se hned ujala Dana. „Jo přechod, o tom mi něco povídejte.
Pracuji v kanceláři. Se mnou ještě dvě mladé holky a kolega. Vždyť víte, na hygienu jsem pedant. Sprchuji se ráno a večer po příchodu z práce. Jenže to nic platné není. Do práce jsem přicházela nevyspalá a unavená jako po flámu. Věčně propocená postel i halenka. Nezabíral hlavně v létě už ani deodorant. Nakonec jsem začala používat ten pánský. Když holky ještě ke všemu dostaly menzes, chytal se kolega za hlavu a otevíral hned okno. I v zimě, kdy mrzlo. Ve vopičárně prý pracovat nebude. Prý tam máme smradu jak v Cařihradu a co se ženských týče, měly by se doma starat o děti a o chlapa. No byl to takový nevrlý starší pán s předpotopními názory. Mladé kolegyňky se mu vysmály. Nakonec se nechal převést do jiné kanceláře a byl klid“.
Do debaty se pak vložila Marcela. Holka samá trojka, školu prolezla s odřenýma ušima a dnes je z ní celkem úspěšná podnikatelka. Vlastní s manželem realitní kancelář a musela jsem jsem jí vzdát hold. Ve svém věku kočka. Pamatuji si ji spíše jako takovou Pippi dlouhou punčochu. „Jak vás tak moji andílci poslouchám, to vám teda nezávidím. Pracovat do 65 let, to bych zdechla. Mně jak udeří šedesátka, sbohem a šáteček. Prostě půjdu do předdůchodu a už si s manželem budeme jen užívat. Pořídili jsme si malý apartmánek u moře ve Španělsku. Něco jsem procestovala, a pětapadesátnice s tváří stařen, no až na pár výjimek vidím jen tady v Česku.
Taková Francouzka, to je dáma i když už je babičkou. Bohužel pocházíme z generace, kdy vše leželo jen na ženě. Dnešní mladí už vše berou jinak a nás vnímají jako podivné zombie. Hele, moje máma šla do důchodu v 56 letech, to bylo pro ženu tak akorát. Sice jsem nedřela někde ve fabrice u pásu, ale jistou únavu už taky na sobě pociťuji. Prostě věk nezastavím. Žiji zdravě, s manželem sportujeme, v zimě lyže, v létě plavání, turistika, ale hrát si na věčně mladou, co všechno zvládne levou zadní a ještě se hihňat jak jsem dobrá, to už je spíš na prášky.
Jó, máš pravdu". Přidal se Vašek. „Jsem polda a už vidím, jak ve třiašedesáti dobíhám o tři, čtyři generace mladší grázly“. Monika si zase povzdechla. „Já zase dojíždím hodinu a půl do práce a hodinu a půl z práce. Vždyť to vidíte, tady práce není, zvláště pro ženy ne. A stát dvanáct hodin někde u pásu už prostě nedám. Mám křečové žíly a když dlouho stojím, nohy připomínají konve. Kolikrát přijedu domů a padnu za vlast. Vlastně takhle už jen přežívám. Ani vnoučátka moc nevidím, jen o dovolené. Celý víkend pomalu prospím. A jak sami vidíte, kynu“. Své pronesl i Martin.
„Ty volečku, já to vše spočítal a už vím, proč jsem také tak unavený.“ Už ze školní lavice si ho pamatuji jako takového generála s pěkně prořízlou pusou. Martin se trochu zamyslel a pak se pěkně rozjel.„ Vezměte si , koho všechno živíme. Takové, co mají invalidní důchod hned po ukončení školy, různá nefachčenka, co práci možná krátce viděli jen z rychlíku, matky na mateřské, čtyři roky je fakt dost, moje mamka mazala do práce hned po dvou letech, vězně, politiky s desítkami dalších funkcí a podfunkcí, armádu seniorů, kterou brzy rozšíříme i my. Jen s tím, že nám za to vše napařili trest. Budeme makat o deset let déle než naši rodiče, a to je fakt hnus. Pracovat 45 let a víc už normální není. A ani mladí s námi pracovat nechtějí". Pozadu nezůstal ani Honza a ve tváři měl naštvaný výraz. „No, přesně, jak říkala Blanka.
Aby na všechno a všechny byly peníze, naše generace, jedna z posledních, která ještě nezapomněla manuálně pracovat. Já jsem řemeslník, i když nevím jak dlouho to ještě s bolavými koleny zvládnu, budu snad ještě muset také pracovat v přesýpacích hodinách, které nakonec zdaní. Ale vám ženským fakt nezávidím. Stále v kolotoči. Po jedné směně hned ta druhá v domácnosti a do důchodu jít v pětašedesáti, to je teda nářez. Nejlíp se má tady Hanka, viď Hani “. Pokračoval Honza. „Část života v domácnosti. Manžel havíř, svou ženu a rodinu slušně uživil, viď Haničko. Ale zase máme tři krásné děti, které umí vzít za práci“. Obhajovala Hanka svou roli ženy v domácnosti. „Péče o mou rodinu mě bavila a naplňovala. A jak vidíš, ani teď mi nic nechybí. Děti mi vše vrací a stále se ptají, zda něco nepotřebuji. Syn žije v Kanadě a tak část roku trávím tam“.
I já jsem nakonec pronesla svou řeč. „Holky a kluci, ale buďme přece jen rádi, že už se nám to přece jen blíží i když s hodně dlouhým zpožděním. Sice už nejsme nejmladší, ale prožili jsme krásné dětství a snad i do toho důchodu nakonec dojdeme. Teď ještě záleží, jak dlouho v něm pobudeme“. Zavrtalo mi hlavou. „Moje babička v něm byla 39 let“. Přispěla do debaty také Jana.
„A bylo to super. Prázdniny u ní, výlety, takřka všechno mě naučila. Hodně se mi věnovala. Maminka pracovala a já jsem si u babičky ušila své první mrkváče podle Burdy. A ty skvělé zábavy u babičky na vesnici. Vždyť právě na jedné z nich jsem poznala Péťu, svého manžela. Snad i díky babiččině domácí stravě a opečovávání jsem stále zdravá a vitální. Prostě babička je babička. Mrzí mě, že budu tak dlouho pracovat a nebudu tak moci svým vnučkám předat to, co mi předala babička. Babička je babička a nenahraditelná. Alespoň pro mě“. Zakončila Jana svůj proslov.
Ženám se třemi dětmi se důchodový věk během let zvýšil výrazně
Během let se důchodový věk žen třemi dětmi výrazně zvýšil, což se bohužel týká i Vás. Pro názornost uvádím níže v tabulce řádný důchodový věk žen, které vychovaly tři děti, dle vybraných ročníků narození. Např. ještě ženy narozené v roce 1950, které vychovaly tři děti, měly řádný důchodový věk 57 let, což je o téměř 9 let méně, než máte vy.
Ročník:
Řádný důchodový věk :
1940 54 let
1950 57 let
1960 60 let a 8 měsíců
1965 63 let a 2 měsíce
1970 65 let a 5 měsíců
1973 65 let a 7 měsíců
https://dumfinanci.cz/clanky/8192-poradna-kdy-pujdu-do-duchodu-chci…
