Článek
Když jsem některého herce nebo herečku dlouho neviděla, ale pak se objevili v nějakém seriálu tak trochu v jiném světle, řekla jsem si: „Docela jste zestárli, ani bych vás nepoznala. Jste to vy, nejste to vy.“ Zatímco někteří se s obavami, jak dále budou prodávat svou tvář ve světě diktující kult věčného mládí a krásy, vrhli do náruče plastického chirurga, jiní se buď z hereckého života stáhli do ústraní, nebo přestali být obsazováni. Rolí babiček a dědů přece jen tolik není, anebo ne každému sedne. Krásná Zlatovláska Jorga Kotrbová dala herectví vale a vrhla se na farmaření. Tato herečka si ještě zahrála princeznu v pohádce Honza málem králem nebo maminku v seriálu Pátek není svátek.
Zub času je bohužel nemilosrdný a čas odměřuje všem stejně. Nehledí na to, zda je někdo třeba jen řidič, zdravotní sestřička nebo celebrita. Spousta známých a oblíbených hereček, zpěvaček, herců a zpěváků odešli, nebo začínají odcházet do hereckého nebe. A mnozí bohužel ještě dá se říci mladí. Zanechali nám tady svá poselství, krásná díla, na která se rádi podívají nebo si je poslechnou i další generace. Je to jejich podpis na tomto světě. A mnozí se zapsali do srdcí několika generací zlatým písmem. Vždy jsem si říkala, jak nám ti herci a zpěváci stárnou. A pak jsem se zděsila. Vždyť ale já stárnu s nimi.
Bohužel nikdo nevíme dne ani hodiny své. Herecký svět sotva se jen vzpamatuje z jednoho šoku, za chvilku přijde další. V krásných májových dnech tento svět ve svých 59 letech náhle a zcela neočekávaně opustila Simona Postlerová. Byla jen pouhé čtyři roky ode mě. Stala se českou divadelní, filmovou a dabingovou herečkou, stálou členkou souboru na Vinohradech. Zahrála si v seriálech Hotel Herbich, Ordinace v růžové zahradě, Poslední sezóna a inscenacích Stará láska nerezaví nebo Kočky. Nadabovala např. Samanthu Carter v seriálu Hvězdná brána nebo Lorelai Gilmoreovou v seriálu Gilmorova děvčata.
Za manžela měla kytaristu Zdeňka Hráška, s nímž měla dvě děti. Dceru Janu Magdalénu a syna Damiána, jemuž byl diagnostikován Aspergerův syndrom čili autismus. Právě o Damiána měla velký strach. Manžela jí sebrala rakovina, a tak na vše zůstala sama. Zemřela zcela nečekaně ve svém vinohradském bytě, kde ji našel právě syn Damián, který se ji marně snažil probudit. Měla ještě spoustu plánů do života. Simona se údajně potýkala s dlouhodobým postcovidovým syndromem. Tuto herečku jsem měla ráda.
Noblesní dáma, příjemná, sympatická, která vždy šla na scénu se srdcem na dlani a hezkým úsměvem. Její krása a pokora přebíjely vnitřní bolest. Nebyla z těch, co svou bolest a trápení vykřičí do světa. Nakonec s ní odešla do hrobu. Odchod Simony je ztrátou nejen pro dceru a zvláště syna Damiána, kolegy, fanoušky a obdivovatele této herečky, ale především pro její maminku. Jaká horší bolest může potkat matku, než přežít své milované dítě. Pro Damiána se stala pozemským andělem, stejně tak, jako pro nespočet bezejmenných maminek, a tatínků pečující o takto postižené věčné děti. Zcela jistě jim dodávala svým příkladem a čistou nezištnou láskou sílu.
Další velkou osobností, která záhy po Simoně Postlerové odešla do hereckého nebe, se stal baletní mistr a zasloužilý člen ND Vlastimil Harapes, který tento svět opustil po vážné nemoci ve svých 77 letech. Tato osobnost s krásným hlasem, charismatickým pohledem a ušlechtilým srdcem se za svou baletní i hereckou kariéru vepsala do mnoha srdcí. Snad nejvíce si ho diváci zapamatovali z filmu Den pro mou lásku, kdy takřka jediné oko nezůstalo suché. Zde se zakoukal do své herecké kolegyně Marty Vančurové, ztvárňující maminku malé Marušky, která zemře na zánět mozkových blan. Přestože jeho první ženou byla Elena Strupková, starší sestra moderátorky Pošty pro tebe Ester Janečkové, a krátce žil i s dramatikem Josefem Topolem, lidé si nejvíce pamatují jeho vstup do manželství se zpěvačkou Hanou Zagorovou.
Jelikož Písnička, jak skladatel Karel Wágner svou zpěvačku přezdíval, nemohla mít vzhledem ke své nemoci své vlastní dítě, jako vdaná žena se chtěla pokusit o adopci malé holčičky, z níž nakonec sešlo. Ženy Vlastimil Harapes miloval a rád se jim dvořil. Byl krásný, noblesní, a to až do posledních chvil svého života. V pořadu Dluhy Hany Zagorové si zahrál prince, zrovna tak jako v pohádce Panna a Netvor. Ve spojení s jeho úmrtím odvysílala česká televize film Operace mé dcery, kde sehrál nevlastního otce dcery Mileny. Byl čestným předsedou Hnutí speciálních olympiád pro mentálně postižené sportovce. Tímto zde na světě zanechal kus svého velkého srdce opravdového chlapa.
Nejhorší den pro mě nastal v červnu 2021, kdy jakoby utichlo srdce všech zvonů v zemi a andělé nebeští hlásali jednu z nejsmutnějších zpráv. Pouhé dva dny po oslavě svých 68. narozenin nás opustila nezapomenutelná a národem milovaná Libuška Šafránková. Svět potemněl, slunce pohaslo. Srdce legendární Popelky se navždy zastavilo. Bohužel osud si s touto krásnou herečkou neblaze zahrál. V roce 2014 onemocněla rakovinou dýchacího ústrojí. Se svým manželem Josefem Abrhámem, o něhož se později láskyplně starala, tvořili krásnou dvojici. Libuška byla skromná, pokorná, hluboce věřící.
Když se stala babičkou, svou roli si náležitě vychutnávala plnými doušky. Do srdcí diváků takřka všech generací se nejvíce zapsala rolí Barunky v Babičce od Boženy Němcové a samozřejmě roztomilé, sebevědomé Popelky ve Třech oříškách pro Popelku. Další roli princezny si zahrála v Malé mořské víle po boku své mladší sestry Miroslavy Šafránkové, dvojroli princezny ze skal a Mileny ve Třetím princi. Nejvíce dokázala diváka rozesmát ve filmu Vrchní, prchni, Svatební cesta do Jiljí. Pohádek a filmů natočila nespočet, zrovna tak jako její manžel, a tak tady kus Libušky s námi zůstává dál. A ona sama na nás určitě vzhlíží z nebe jako krásná Večernice.
Nakonec se zmíním o dosud žijícím zázraku české kinematografie, a to Jiřině Bohdalové. Tato herečka s neskutečně tuhým kořínkem, která dokáže zahrát takřka cokoliv, se narodila 3. května 1931 v Praze do rodiny truhláře Františka Bohdala a jeho manželky Marie Brunnerové. Matka pracovala jako služebná a věnovala se ochotnickému divadlu. Otec byl v roce 1954 odsouzen na 15 let odnětí svobody za napomáhání velezradě, když pomáhal tehdejšímu ministrovi Ladislavu Karlu Feierabendovi k emigraci. Jiřina Bohdalová absolvovala gymnázium a po maturitě v roce 1949 nastoupila jako učitelka na základní školu v Ostravě. V roce 1957 úspěšně absolvovala DAMU.
Jiřina mě provází takřka od malička. Maminka moc milovala Televarieté. Vždy říkávala: „Udělám kafe a posedíme s Jiřinou.“ Já jsem se zase snažila napodobit jejího Rákosníčka. Ten chraplavý hlas. Pro mě znamená paní Bohdalová obrovský talent, jaký už se po desetiletí asi opakovat nebude. Je to dar z nebes, dar od Boha. Zcela výjimečné osobnosti se zrovna nerodí každý den. S maminkou jsme ji milovaly v hudební komedii Dáma na kolejích, kdy si maminka nechala vytvořit podobný účes, jaký nosila ona tramvajačka. Mně utkvěla ponejvíce v paměti ve filmu Přítelkyně z domu smutku, Pěnička a paraplíčko, v pohádce Nesmrtelná teta, O zvířatech a lidech, Fany a Anděl Páně 2. Zvláště ve filmu Fany ztvárnila svou roli mentálně postižené Františky na výtečnou. Toto asi svede málokdo. Konec jsem samozřejmě jak jinak než obrečela.
Tuto herečku velmi obdivuji. Pokud se cítí, stále pracuje i ve svém požehnaném věku. S napětím a určitou dávkou zvědavosti jsem zhlédla film režiséra Jirky Stacha Svatá, v němž paní Bohdalová ztvárnila roli Olgy Térové, která pořádá přednášky a píše knihy o hrůzách z gulagu, v němž měla strávit část svého života. Dostane i státní vyznamenání. Její dcera a novinářka, která s ní dělá rozhovory, však záhy zjistí, že se vydává za někoho jiného a část příběhu si vymyslela. Ačkoliv její besedy a přednášky mají velký úspěch převážně u mladé generace, uvnitř bojuje Olga se svým svědomím. Zjišťuje, že hranice mezi pravdou a lží je velmi tenká.
Se svědomím se však musí vypořádat jen ona sama. Tento film považuji za hereččin úžasný výkon především s ohledem na její požehnaný věk. Nejsem si jistá, zda bych si v takto vysokém věku vůbec zapamatovala alespoň pár vět ze scénáře. Dokud slouží paměť a zdraví, má člověk nad tím číslem v kalendáři vyhráno. A kdo vůbec o sobě může dnes prohlásit jsem svatou nebo svatým. Téměř každého hluboko uvnitř hryže nějaký ten červíček pochybnosti, co by bylo kdyby a jak jsem mohl učinit jinak.
Já osobně před výkonem paní Bohdalové smekám.
A k těm mnoha a mnoha legendám, které opustily tento svět a je jich tolik, že by se na tyto stránky ani nevešly, lze podotknout jediné. Dobří lidé by z tohoto světa měli odcházet až jako ti úplně poslední.
https://blesk.cz/clanek/celebrity-ceske
https://cs.wikipedia.org./wiky/Jirina-Bohdalova
https://cs.wikipedia.org./wiky/simona-postlerova
