Článek
Přála jsem si mít velkou rodinu. Stejně tak jako moje babička, která porodila šest dětí, které jí zvláště ve stáří byly tou největší oporou. Zatímco mé kamarádky se postupně vdávaly a zakládaly své rodiny, já jsem stále ve třiadvaceti letech zůstávala na ocet. Zatímco v dnešní době je být v tomto věku svobodnou bezdětnou dívkou zcela normální, dříve tomu zdaleka tak nebylo a na pětadvacetiletou svobodnou ženu bylo pohlíženo jako na podivínku. A tikot mých biologických hodin se ozýval stále hlasitěji.
Snažila jsem se seznámit při sportu, na diskotéce, v kině nebo jsem si zkrátka podala seznamovací inzerát do vojenských novin Obrana lidu. Odpovědí přišlo nespočet. S některými vojáky jsem si jen tak dopisovala a snažila jsem se jim zpříjemnit dlouhé měsíce vojny. Základní vojenská služba byla tehdy dvouletá. S jinými jsem se setkala osobně. Do jednoho z nich jsem se zamilovala na první pohled a pravidelně jsem za ním jezdívala. Myslím, že má láska byla opětovaná. Oba jsme byli čisté duše s podobnými zájmy a názory na život. Martin, stejně tak jako já, jsme nesmírně toužili po děťátku, a tak jsme na něm na procházce krásnou přírodou, a jednou dokonce v hotelovém pokoji, zapracovali. To ale nepřicházelo a já jsem své červené dny pokaždé oplakala. Pak Martin, pár týdnů před skončením vojny, napsal jen párkrát, až se odmlčel úplně.
Po čase jsem se od jednoho jeho kamaráda dověděla, že si snad našel jinou dívku poblíž svého bydliště. Nebo lépe řečeno, našla mu ji jeho maminka. Rozchod jsem těžko rozdýchávala. Tím víc, že jsem neotěhotněla, a po Martinovi mi něco krásného nezůstalo. Malý voňavý uzlíček. Nevadilo by mi být svobodnou matkou. S tatínkem bychom to zvládli. Moc si přál vnučku. Má touha po dítěti byla stále silnější. A tak jsem si na diskotékách začala vyhlížet potencionálního tatínka. Našlo se jich dost, zvláště po dvou deci vína to nebyl problém. A když jsem několik dní nedostala měsíčky, začala jsem snít o své malé holčičce. Darince. Pojmenovala jsem si ji po zpěvačce Darině Rolinsové, kterou jsem měla ráda, a také pro to, že ve jménu Darinka se skrývá dar. A zrození je přece darem, a to hodně vzácným.
Bohužel vytoužené děťátko opět nepřišlo. Zažívala jsem deprese a pocit nespravedlnosti. Proč právě já mám zůstat bez děťátka. I já chci být také maminkou. Pak jsem si našla stálého partnera, s nímž jsem žila několik let. Vytoužené děťátko ale stále nepřicházelo. Nakonec jsme oba podstoupili vyšetření, kde lékař shledal, že jsme oba zdraví a početí nic nebrání. Když na má vrátka pomalu začala klepat čtyřicítka, partner, s nímž jsem žila na psí knížku, mě opustil. Prostě se jednoho dne odstěhoval, a pak už jsem o něm nikdy víc neslyšela. V pětačtyřiceti letech jsem podstoupila operaci, při níž se zjistil důvod mé neplodnosti. Různé srůsty, myomy, malá děloha. Mnohé problémy byly odstraněny a časem bych mohla požádat o umělé oplodnění.
Mít ale dítě před padesátkou. Chtěla jsem být především mladá maminka v plné síle, dítěti se plně věnovat, sdílet s ním jeho sny, přání, touhy, radost i bolest, smích i pláč. Být mu oporou, strážným andělem, pod jehož křídla se přijde vyplakat, kdykoliv bude mít bolest na dušičce. A ne unavená stárnoucí žena, která se třeba nemusí dožít ani jeho maturity. A dle lékařské zprávy by dítě dokonce mohlo být zdravotně postižené. Toto jsem riskovat nemohla. Zvláště, kdyby mělo pak zůstat na světě zcela osamělé nebo skončit v ústavu sociální péče. Už bylo příliš pozdě. Možná to tak mělo být z vůle vyšší moci. Jinak přede všemi maminkami, ale i tatínky, starající se o handicapované dítě se hluboce skláním a odhazují svůj klobouk v dál. Je to péče na 24 hodin denně. Péče jak psychicky, tak fyzicky náročná, která nejde dělat jinak než srdcem.
Dopis své nenarozené dceři.
Moje milovaná holčičko.
Tolik jsem si tě přála mít. Vzít tě něžně do náruče, políbit a zašeptat: „Jsi můj andílek, moje zlatíčko. Moc, moc jsem si tě přála a nikdy tě neopustím. To ti slibuji jako tvá maminka.“ Měla jsi se jmenovat Darinka. Po jedné mé oblíbené zpěvačce, a také proto, že jsi se pro mě stala tím nejvzácnějším darem. Snila jsem o tom, až tě uvidím vyrůstat, a poprvé uslyším to nejsladší ze tvých medových rtů: „Máma“. Byla bych pyšná maminka. Naučila bych tě spoustu krásných her. Takových, jaké jsem hrávala s rodiči a svými kamarády, když jsem byla ve tvém věku. A také malovat, zpívat, a především milovat zvířátka, přírodu, a také lidi. Alespoň ty dobré. A těch je většina, i když to občas tak nevypadá. Vychovala bych z tebe slušného a pracovitého člověka. Takového, který v životě obstojí a neztratí se. Ani v sobě samém ani v tomto poblázněném a zmateném světě. To, čím bys chtěla být, bych nechala zcela na tobě. Žiji s tebou, miluji tě, ale tvůj život neodžiju. To v mých silách není a ani v silách žádného jiného člověka.
Dnes by ti bylo asi tak kolem třiceti let nebo bys oslavila Kristova léta. Možná by ses stala veterinářkou nebo učitelkou. Nebo bys pracovala v ZOO, jezdila s tramvají, měla svůj obchůdek s kytičkami nebo voňavými bylinkami. Možná bys vystudovala a stala se lékařkou zachraňující lidské životy, nebo vědkyní, hledající lék na nevyléčitelné nemoci. Třeba bys vyhrála olympiádu. Anebo bys zůstala milující maminkou na plný úvazek a mě učinila babičkou. Bylo by úžasné slyšet „babi“. A já bych byla tou nejbáječnější babičkou na světě. Stejně tak jako byla moje babička, u které jsem trávila prázdniny. S vnoučátky bych chodila do bazénu, do ZOO a také bych je možná trochu rozmazlovala. Nejvíce by mě bolelo, kdyby ses jen tak poflakovala, chytla se špatné party nebo jsi začala brát drogy a byla špatná máma. Píši holčičko, ale kdybys byla kluk, milovala bych tě stejně. Holka nebo kluk, to je přece fuk. Hlavní je být dobrým člověkem s ušlechtilým srdíčkem, i když se to dnes příliš nenosí. A zůstat svůj. Nežít a nevstřebávat životy jiných. Zůstat jedinečnou a neopakovatelnou osobností, ne kopií kohosi třeba ze sociální sítě.
Bohužel mi tě osud nedopřál. Zůstala jsi jen v mém srdíčku jako to malé ženské vajíčko, z něhož nikdy nevzešel nový život. Když jsem zcela nedávno pátrala ve svém rodokmenu, tajemná záhada mi byla objasněna. Je to zvláštní. Vše šlo ob dvě generace. Třetí zůstala buď neplodná, nebo se narodilo postižené dítě, které záhy zemřelo. Bohužel potomka nemá ani moje sestra, ač se s manželem snažili sebevíc. Osud byl nemilosrdný. S námi vymře i náš rod. Jiní potomci nejsou. A přitom bychom byly, my dvě sestry, těmi nejbáječnějšími rodiči. Před pár lety jsem si chtěla dítě dokonce adoptovat. Nakonec úřady adopci zamítly. Bohužel jsem onemocněla a zůstala osamělá. Prý bych péči o dítě nemusela zvládnout. Dále už jsem to nezkoušela. Asi to tak mělo být. Scénárista je život a já jsem jen hercem v jeho předem dané roli.
Trestat bezdětné je nesmysl. Ne každému osud dítě dopřeje
Návrh, jaký z úst mnohých politiků, především mužů, vyleze o zdanění bezdětných nebo tzv. kočičích ženách je holý nesmysl. Ti, kterým osud dítě nedopřál, uvnitř trpí celý život. A na druhé straně ti rodiče, kteří byli dětmi obdarováni, je mnohdy ani nemilují, týrají nebo odloží do dětského domova. A dítě handicapované, mnohdy i těžce, mít či nemít. Rodiče mohou zemřít dříve a člověk skončí v ústavu sociální péče, který nemusí mít dostatek pečovatelů a ani financí. A trestat lidi, že jsou zodpovědní a dítě raději na svět nepřivedou, je naprostá hloupost. Co se starší generace týká, pokud lidé zůstali bezdětní, většinou zatím stál zdravotní problém a medicína bohužel nebyla na tak vysoké úrovni, jako je tomu dnes. V menšině se kluk či dívka neseznámili, protože buď pro toho druhého nebyli dostatečně hezcí, nebo byli příliš nesmělí.
Před listopadem 1989 nemít dítě bylo určité stigma. Politika byla prorodinná, a proto porodnost bývala oproti dnešku na vysoké úrovni. Lidé měli určité jistoty. Nehrozilo, že přijdou o práci, nebudou mít na splátku hypotéky, muž neuživí svou rodinu. Poslední silnou populační vlnou jsou Husákovy děti. Dnes máme přeplněné domovy důchodců, v nichž žijí i lidé, kteří mají početnou rodinu. Platí takové úsloví, že prý to je trest za jesle. Často jsem to slýchala od své maminky. Možná měla pravdu. Pro dítě je maminka nenahraditelná. Je mu milovanou maminkou, ošetřovatelkou, učitelkou, hospodářkou, andělem strážným.
Kdysi mi jedna kartářka předpověděla. Na stáří budete žít jen s kočkami, tak jako já. Tehdy jsem si ťukala na hlavu, co mi to ta stará pomatená dáma vykládá. Já přece budu mít velkou rodinu, plno vnoučátek, kolem sebe dětský smích. V řece uplynulo mezitím hodně vody. Můj podzim života se pomalu blíží a žiji se dvěma kočičkami. Tatínek se vždycky smál a říkal: „Řekni Bohu o svých plánech do života a ten se zplna hrdla jen zasměje“.
