Článek
Vzpomínám na dobu, kdy jsem své babičce zpočátku vykala a kamkoliv jsem vstoupila, nezapomněla jsem slušně pozdravit. Za pomoc, pochopení, ale i různé dárky jsem vždy poděkovala. A také jsem nezapomněla přidat úsměv, zázračný vitamín Ú. Při návštěvě babičky nás ve svém stavení přivítala slovy: „Pozdrav pánbůh“, a když jsme se loučili, požehnala nám křížkem na čele a pronesla:„ Bůh vás ochraňuj".
A já jsem se domů vracela beze strachu s pocitem ochrany nebes. Babiččina slova jakoby měla magickou moc. Nikdy se mi nic zlého nestalo. Dokonce jsem našla odvahu jít po setmění okolo strašidelného lesa, jak říkávala babička temnému lesíku kousek za vesnicí. Prý v něm straší zlí duchové. Vždy jsem přidala do kroku s myšlenkou, že Bůh nade mnou bdí a ty zlé duchy z lesa nepustí, aby ublížili mladé, nevinné dívce. Když jsem kolem lesa prošla bez sebemenší újmy na duši i zdraví, babičce i Bohu jsem v duchu poděkovala.
Vyrůstala jsem v době před listopadem 1989, částečně na vesnici. Lidé se mnohem více znali a vejít třeba do místního obchodu nebo pojízdné prodejny bez pozdravení se považovalo za neomalenost a také neúctu k druhému člověku. Třeba k paní prodavačce, která mě obsluhuje. Při odchodu z krámku jsem poděkovala a rozloučila se s přáním hezkého dne. Brala jsem to za samozřejmost, stejně tak, jako když se hezky obléknu nebo si vyčistím zuby. Tak jsem byla zkrátka vychovaná.
„Když vejdu do chléva, i ta kráva zabučí říkávala babička“ .
Jak říkala babička. „Můžeš být oblečená jako princezna, ale místní babičky a nejen ony by si pomyslely, že jsi namyšlená fiflena nebo buranka, které čouhá z bot sláma“. No, a drbnám bych prý dala příležitost k vymýšlení nekonečných románů. Když jsem někam šla, babička mi pokaždé nezapomněla připomenout. „Když vejdu do chléva, i ta kráva zabučí“. No, a já tak v očích vesničanů nechtěla vypadat. I když naše stračenka byla moc hezká, hodná a občas pěkně upovídaná kravička.
Svět se však proměnil a s ním i my lidé. Jakoby ti o něco starší mladé generaci základy slušného vychování nepředali a pak měli alespoň nějakou záminku, jak si na nich pořádně smlsnout. Kdo by si od starších lidí občas nevyslechl ono „to za našeho mládí jsme byli jiní. Ti dnešní mladí nic neumí, neznají, jsou líní, věčně čučejí do mobilu a úcta ke starému člověku jim nic neříká“. Ale houby, dovolím si tvrdit já, byli jsme stejní, tak, jak už to v mládí bývá.
Jen si na to už nevzpomínáme. Snad jen tu úctu ke starším lidem jsme v sobě měli. Byli jsme tak vychovaní, a také seniorů bylo mnohem méně než je tomu dnes. A dvě staré babičky v autobuse pustil sednout takřka každý. Dnes už je těch babiček mnohonásobně víc a mladým se ve světě „starých“ také nebude žít dvakrát nejlépe. I to bychom si my starší a pokročilí měli přiznat, přestože budoucnost se stárnutím populace bude hezkých pár let patřit právě nám. To je holá realita.
Senioři se zrcadlí ve svých vnoučatech.
A teď zpátky k té výchově a věčných rozbrojů staří versus mladí. Tím, že postarší dáma s chřipkou prskající v autobuse na všechny strany, s dávivým kašlem neví co je kapesník nebo rouška, vyhrkne na mladíka.„Zvedni se mladej, chci si sednout“, mu příliš dobrého mínění o starší generaci také nepřidá. V tom klukovi zůstane později odraz této paní. To, jak starší generace Husákovými dětmi počínaje a seniory konče své potomky vychovala, takoví zkrátka jsou. A pokud je to na pár facek, měli by si sami tito lidé položit zcela upřímně otázku, kde ve výchově pochybili.
Vše je spíše o výchově, životních hodnotách a prioritách než o věku. Dnes jsou osmdesátiletí mladíci a pětatřicetiletí starci otrávení životem a mnozí i sami sebou. Neomalenec a buran, jemuž čouhá sláma z bot může být jak adolescent, třicátník, padesátník tak i sedmdesátník. Často se mi stává, že vejdu do obchodu a prodavačka nezvedne hlavu od displeje mobilu, natož, aby slušně odpověděla na pozdrav. Pokud cítím, že ji svou přítomností obtěžuji, jdu raději o dům dál. Spousta lidí vchází do administrativních budov či lékařských ordinací aniž by pozdravili recepční. A to nemluvím o tykání třeba neznámému prodavači ve vietnamské večerce.
V metru muž uvolní místo ženě a ta buď ani nepoděkuje nebo se cítí dotčena. A pokud v tramvaji přeplněné „kyselými "obličeji někdo vykouzlí úsměv na tváři, či osloví spolucestující kouzelným slůvkem prosím a děkuji, část z nich na chvilku zkoprní, aby většina ledových soch ve vteřině roztála. Do tramvaje jen vstoupilo prosté, hřejivé lidství. V metru, přestože už nepatřím k nejmladším si příliš často nesedám. Jsem sportovkyně a pokud mě nic nebolí, lehce se pohupuji v bocích nebo našlapuji jako při tanci. Alespoň se tělo, zvláště po delším sezení hezky uvolní.
Před pár dny se mi stalo, že jsem šla k volné sedačce s tím, že si sednu. Pomalu půl dne jsem chodila po Praze a bolely mě nohy. Do vozu doslova vletěl mladý muž a volné místo mi zasedl. Jen tak tak jsem se odsunula kousek dál se slovy:„ Promiňte prosím, špatně vidím a hned jsem si nevšimla staršího člověka. Jste už asi v důchodu, viďte. Jsem to ale ženská neomalená, omlouvám se". Muž najednou zůstal sedět jako zamražený k sedačce. Myslím, že mu nebylo ani čtyřicet.
Jaké si to v mládí uděláš, takové to ve stáří máš.
Najednou vyskočil, sedačku uvolnil a s ním další, převážně mladší lidé. Nejen úsměv, ale i humor může sehrát příjemnou roli bez vzájemného osočování a obviňování se na základě věku nebo pohlaví. Vše je jen o slušnosti a pár kouzelných slůvkách. Starší generace často hořekuje nad chováním a projevy mladých, aniž by se zamyslela, zda ona sama nemá podíl na tvorbě tohoto světa, jemuž sama přestává rozumět. Mladí lidé jsou převážně vnuky seniorů nebo dětmi populačně silných ročníků z řad Husákových dětí. A jelikož světu pomalu začínají vládnout šediny, mladí nasáli vše to, co jim jejich rodiče a prarodiče předali. A pokud maminka v tramvaji říká svému synkovi „jen seď a nikoho sednout nepouštěj“, nemůže se divit, že o pár let později obtěžkaná nejen nákupními taškami, ale možná i kily navíc si v MHD zkrátka postojí.
Tak přece své děti vychovala a vše se vrací jako bumerang. A to i po letech v tu nejnevhodnější dobu. Neomalenci jsou lidé takřka všech věkových kategorií vyjma nejmenších dětí s čistou, nepopsanou duší. Pokud jsem sám buranem a burana vychovám, věk na tom nic nemění. A k buranům, starým nebo mladým úctu v srdci nenosím. Vše je jen o lidech a v lidech. Bez ohledu na číslo v kalendáři.
