Článek
Neslavila jsem tento den a ani jsem před 35 lety nezvonila klíči. Byla jsem tehdy dlouho nemocná a když jsem se uzdravila, zjevila jsem se v naprosto jiném světě, než jaký jsem doposud znala a ve kterém jsem žila. Připadala jsem si jako Alenka v říši divů. Byla jsem mladá dívka prožívající svou první lásku a nic mi nechybělo. Měla jsem rodiče, milovanou babičku, poklidný život v menším městečku. A hlavně jsem byla zamilovaná až po uši do svého vojáčka.
Lidem chodícím na přeplněný Václavák zvonit klíči jsem příliš nerozuměla, a o tom, co se odehrálo na Národní třídě jsem neměla nejmenší potuchy. Zvláště lidé na vesnici v níž žila má babička říkali při sledování zpráv, že jde zase o nějakou propagandu ze strany nekalých živlů. Nic mi neříkalo ani jméno Václav Havel. Byla jsem mladá holka po střední, co měla úplně jiné zájmy než sledovat politiku. Chtěla jsem se především vdát a mít hodně dětí. Hezkou, rozvětvenou rodinu. Takovou, z níž pocházela babička.
Modlitba pro Martu zasáhla mé srdce. Srdce čisté duše
Rodinná setkání u velkého stolu jsem milovala nadevše. To hřejivé lidské teplo vycházející takřka z každého koutu babiččiny útulné světničky. Později jsem s přáteli a kolegy z práce na Václavské náměstí začala chodit také. Nasát tu zvláštní atmosféru, kdy se lidé doslova koupali v emocích. Sledovat národ zahalený do národní vlajky opojený svobodou. A také si poslechnout své oblíbené zpěváky vystupující na balkóně Melantrichu. Nejvíce mě asi vzala za srdce píseň od Marty Kubišové Modlitba pro Martu. Byla tak silně emotivní až mě kdesi v hloubi duše zamrazilo.
Později jsem dění odehrávající se na Národní třídě sledovala z televizních záznamů a tisku. A až dnes mi vše došlo. Všichni ti lidé, kteří bojovali za svobodu v níž spousta lidí zvonící klíči na Václavském náměstí utopila své naděje i víru v lepší svět i život pro sebe a své děti byli velmi mladí. Byli to studenti v mém věku. Spoustě lidem nebylo více než čtyřicet let. Starší generace, zvláště manuálně pracující lidé z továren nově budovanému kapitalismu s lidskou tváří příliš nevěřila.
35 let po té…
Mladým lidem, kteří v listopadu 1989 našli odvahu ke změně režimu a nebáli se jít za svými ideály a sny bylo sladkých ..cet. Věřili v lepší život i svět než v jakém vyrůstali a žili jejich rodiče a prarodiče. Svoboda pro budoucnost byla vykoupena ranami obušků a krvavými šrámy na tělech. Květiny na štítech příslušníků VB, tzv. bílých helem od mladých dívek skrápěly hořké slzy. Nikdo dopředu netušil co bude a jak se bude osud této země dál vyvíjet. Dnes jsou tito mladí lidé buď v důchodu nebo jim do něho schází jen pár let.
Očima dnešních politiků a části společnosti se z nich stali vyžírkové ze státního rozpčtu nebo neviditelní klienti úřadu práce. O pětapadesátileté a starší dinosaury, listopadové bojovníky za svobodu takřka nikdo nestojí. Své poslání splnili a dnes jsou staří. Zmizela úcta k ženám, stejně tak jako před pětatřiceti lety, kdy dostaly na Národní třídě pár kopanců nebo nakládačku obuškem od mladých mužů s ochranným štítem v uniformě. Dnes jsou postaveny na úroveň mužů a do důchodu budou mnohé odcházet staré a sedřené.
Ani svých vnoučat si příliš neužijí, nebo alespoň ve zdraví a v čase, kdy jim zbylo sil. Na rozdíl od svých maminek odcházejících na zasloužený odpočinek před šedesátkou. Země je rozprodaná a především starší lidé se začínají ve své vlasti cítit jako nezvaní cizinci. Mladí nemají kde bydlet, dětí se rodí čím dál méně a národ český pomalu vymírá. Platí se takřka za vše. I za svobodu, kterou si mocní nemocní vyložili tak nějak po svém. Svobodu přinesly zčásti nejsilnější populační ročníky z řad Husákových dětí a ti o něco starší.
Frustrovaní sametoví bojovníci
Mít jen tušení, že právě tato generace na stará kolena zaplatí tu nejvyšší daň, mnozí by své klíče patrně raději vhodili do kanálu. Dle průzkumů jsou nejvíce roztrpčení a frustrovaní právě lidé před důchodem ve věkové hranici 53 - 64 let. Dnes neviditelní sametoví bojovníci za svobodu s nejistou budoucností. Lidé, kterým se posunula hranice odchodu do důchodu, ale nikde o ně nestojí. Ti, kteří jsou v důchodu, jsou alespoň v tomto za vodou. Před důchodci, jimž se politici skrytí pod rouškou falše na Národní třídě klaní, přičemž tuto nešťastnou generaci dávno předtím zavrhli. Především ženy, matky a pečovatelky z tzv. sendvičové generace by mohly psát nový sladkobolný polistopadový příběh.
Svoboda je úžasná věc. Avšak lidé mnohdy zapomínají, že z opojení mocí se rodí otroci. Slovy Václava Havla: „Naše země nevzkvétá“. Jako společnost upadáme. Morálka a lidství dostává na frak. Stali jsme se zemí montoven a skladištěm Evropy. Pobíráme stále východní mzdy a za západem k němuž jsme obraceli před pádem železné opony zrak notně pokulháváme. Pojídáme drobty a to ještě předražené. Stáváme se opět národem shrbeným, který už svou hlavu asi nikdy nepozvedne. Za pár let se staneme zemí křehkých starců, kteří nebudou mít dostatek sil jít dál. Své už si odžili.
A mladým je to jedno. Žijí tady a teď a také jich bude mnohem méně než seniorů. Jediné, co vepíší do dějin srdce Evropy je proměna dějin, jakou svět od nepaměti doposud nezažil. Vznikne území starých. Během pár let zestárne valná část Evropy a jejími branami budou proudit davy lidí hledající nový domov i lepší život. Lidé jiné víry i zcela odlišných hodnot. I takovýto svět za sebou zanechají listopadoví bojovníci za svobodu léta Páně 1989.
https://www.irozhlas.cz/zpravy-domov/35 let
https://www.novinky.cz/clanek/domaci-listopad-1989
https://sendvicovagenerace.cz
