Článek
Vezmu-li svoji generaci pětapadesátníků. Pracuji od svých 18 let, od vyučení. Maturitní a později i vyšší vzdělání jsem si doplnila dálkově. Než proběhla Jurečkova důchodová reforma, zmatlaný paskvil vracející staré lidi do genocidy, byla jsem rozhodnuta, že půjdu do předčasného důchodu v šedesáti letech s tím, že nejméně dva, tři dny bych pracovala dle svých fyzických a psychických možností. V šedesáti letech už je člověk a zvláště žena opotřebovaný. Ať už mnohačetnými porody nebo hormonálními změnami.
Ženy se sice dožívají vyššího věku, což je zčásti dáno geneticky a zčásti tím, že o sebe lépe pečují, nezanedbávají preventivní prohlídky u lékaře a všeobecně se zdravěji stravují. Na druhé straně ale mnohem rychleji stárnou, dříve se vyčerpají, a vlivem hormonální bouře především v období klimakteria se cítí slabé, mění se jim nálada a začínají trpět psychickými poruchami. Trpí a cítí se od určitého věku naprosto stejně jako jejich matky, které si své bolístky naštěstí lízaly již v důchodu. Více odpočívaly a snad i proto se dožily mnohem vyššího věku, než se pravděpodobně dožijí jejich vyčerpané dcery odcházející na odpočinek takřka o deset let déle.
Pětapadesátníci se stali obětními beránky.
Pětapadesátníci se stávají oběťmi režimu. Pětapadesátiletý člověk v potu své tváře živí nejméně tři generace seniorů. A pokud jeho rodiče zemřou jen pár let po odchodu do důchodu či dokonce před ním, financuje naprosto cizí lidi s tím, že jeho důchod je v nedohlednu. A pokud i on nakonec zemře před důchodem, odevzdal naprosto vše, včetně svého zdraví seniorům, kteří měli to požehnání, dožít se osmdesáti, pětaosmdesáti, devadesáti i více let. Kdo z dnešních pětapadesátníků se při odchodu na odpočinek pomalu v šestašedesáti letech vyššího věku dožije. U nás jako v jednom z mnohých měst se konal den seniorů.
Dnešní senioři nemají ani ponětí jak těžké to lidé před důchodem mají.
Setkala jsem se zde s lidmi staršími sedmdesáti, osmdesáti let, jejichž energii by jim mohli závidět mnohem mladší. Na pochvalu jak dobře vypadají zazněla reakce: „no, to víte, my se máme dobře, nic nám nechybí, jezdíme na výlety, bavíme se“. A tak zatímco oni se vesele bavili a juchali na náměstí, ti mladší prskali. Dalo by se to přirovnat k tomu, to se nám to hoduje, když si na nás půjčují. To jsme jim my pětapadesátníci mohli jen a jen závidět. Vždyť jsme my ženy právě ve věku, kdybychom ještě před pár lety také odcházely na zasloužený odpočinek a věnovaly se vnoučatům, aby naše dcery mohly jít do práce, nebo starým rodičům, kteří už v takové pohodě, psychické či fyzické kondici jako ti z náměstí nejsou.
Stojíme před branou šedesátky a nikdo naše volání neslyší. Pro starší lidi a zvláště pro ženy v mnohých regionech chybí pracovní místa včetně zkrácených úvazků. Vidím to ze svého okolí, kdy se firmy o šedesátníky zdaleka neperou. A jakou mají nabídnout úřady práce věkem unavenému člověku rekvalifikaci, když už to má skutečně za pár a bude rád, že je rád. Rozdíl mezi generacemi jaký způsobila Jurečkova důchodová reforma je značně nespravedlivý. Jedni pracující od svého vyučení. Mohli odejít na odpočinek v šedesáti letech, kdy už udeří různé zdravotní neduhy v plné míře a také mnohem vyšší fyzické i psychické vyčerpání. Zatímco ti druzí, také pracující od svých 18 let mají odejít pomalu o šest let déle.
Starší ženy jsou často vystaveny posměchu.
Starší ženy to vůbec nemají na pracovním trhu lehké. Nejsou mladé a krásné, oblékají se jinak než jejich o několik let mladší kolegové. Zažila jsem na jedné z brigád paní, kdy se jí mladší kolega vysmál, když poprosila, aby více otevřel okno, že jí není příliš dobře, je jí horko, potí se. Jen prohodil k jedné z přítomných krásek. „Hm, baba je v přechodu a já se mám z toho picnout.“ Klučina se chtěl zřejmě před mladou slečnou předvést, ale paní ve věku jeho matky to zasáhlo natolik, že se rozplakala a odešla. Další narážka bývá na šediny různými oklikami směrem k těm mladším jako:„ na trhu jsou barvy na vlasy a podobně “.
Jedna moje známá pracovala ve fabrice, kde jí vedoucí neustále předhazoval jak je pomalá a ať se podívá, kolik toho už udělali kolegové. Že jsou ti kolegové nejméně o polovinu mladší, to už příliš v potaz nebral. A tak paní brala menší prémie, odměny, až se nakonec ze všeho psychicky složila, omarodila a nakonec odešla do předčasného důchodu. Ne všude jsou zaměstnavatelé ke starším zaměstnancům dvakrát přívětiví. Především tam, kde se tlačí na výkon nebo je požadavek na vzhled. Žena se může domluvit anglicky, ale vzhled preferované pětadvacítky už asi mít nebude. Ať o sebe pečuje sebevíc. Zub času o něco zpomalí, ale nezastaví.
Vhodná místa se tvoří jen pro ID. Proč starší lidi neberou státní a příspěvkové organizace obdobně, jako je tomu na západě.
Pohlédne-li člověk na některé zaměstnavatele, preferují ponejvíce zdravotně znevýhodněné spoluobčany. Tím, jak stát dává firmám poměrně štědré dotace, zájem o zaměstnávání OZP je ze strany převážně bezpečnostních agentur a dalších společností poměrně značný. Na druhé straně je zvláštní, jak mi vyprávěla paní jejíž manžel u jedné z těchto společností pracuje, že invalida odpracuje klidně 200 hodin, aniž by ho něco omezovalo. Část platu se dá na některou z dohod a část pravděpodobně bokem. Zatímco ID mají ze strany státu ochranu, křehcí lidé 60+ už ne. Na vrátnici už se nedostane ani pětapadesátník se zdravotními neduhy, pokud nepatří mezi ID.
Jedna z mých bývalých spolužaček žije v Německu. Většina státních a příspěvkových organizacích zde zaměstnává právě lidi starší padesáti let. U nás v Česku se politici spoléhají, že tuto početnou generaci, která vše zaplatí vysají a odrovnají. Čím více lidí pomře, třeba i v práci, tím lépe. A ti mladší mohou opět odcházet do důchodu v šedesáti.
Do pětašedesáti dodnes nikdo nebyl nucen pracovat zákonem a bude to ještě hodně zajímavé. A pobyt v důchodu se mnoha lidem rozhodně zkrátí, což je cíl všech nemocných mocných světa. Věk dožití má být 21,5 roku, jak ministr Jurečka patrně zhlédl ve věštecké kouli. Nějak mi to hlava ale nepobírá. 65+21,5=86,5 let. Po pravdě řečeno, kdo se takového požehnaného věku dožije ve zcela jiných podmínkách, než v těch, ve kterých žili a pracovali jeho rodiče a prarodiče.
Dnešní senioři jsou v důchodu příliš dlouho, což je jeden z problémů, na jaký doplatí především generace 50+. Jednou z variant mohla být pomalejší valorizace, a tím by dnešní padesátníci mohli odcházet do důchodu dříve, než v určených 65 letech. Na vlastní stáří by se měl každý alespoň zčásti zajistit. Buď mít vlastní potomky, nebo vlastnit nemovitost, kterou ve stáří může prodat a odejít do některého z domovů seniorů. Já bych se klidně smířila s nižším důchodem a odejít do důchodu v šedesáti letech. A jít třeba na brigádu na pár hodin.
Důchod je sociální dávka, ne příspěvek na dovolenou a různé požitky. A podmínky by měli mít všichni lidé s nástupem stáří stejné. Haló, jsme tady my, pětapadesátníci. I my si chceme důchodu a svých vnoučátek užít alespoň trochu ve zdraví. Této společnosti už jsme jen svou početností dali dost. A nezasloužíme si, aby nám vše brala teď, kdy se sami chystáme na zasloužený odpočinek. Solidarita má také své meze a peníze na důchody se budou muset najít i jinde. Třeba zdanit všechny ty zahraniční mamony, tak, jak je to na západ od nás běžné. A více myslet především na své vlastní občany. Včetně podpory rodičovství.
Seniorů je hodně a bude jich přibývat, čehož jsou si vědomi právě někteří politici a snaží se především ve volbách využít či zneužít jejich volební potenciál. Na druhé straně pracující početná generace Husákových dětí má možná právě teď jedinou šanci vše změnit také ke svému prospěchu. V budoucnosti jistě nechtějí chodit o žebrácké holi a z práce být odváženi rovnou na hřbitov. Politici nerozhodují o dnešních seniorech, kteří jsou již za vodou, ale právě o nich a jejich dětech.
https://ceskeduchody.cz/zpravy/duchodovy…
https://skrblik.cz/blog/duchodova…
https://www.kurzy.cz/duchod/reforma-duchodu
