Článek
Na tento film jsem se do kina dostala až napotřetí. Vždy bylo vyprodáno do posledního místa. Po skončení dokumentu se z řad diváků ozval obrovský aplaus a obecenstvo vzdalo Mistrovi panu Karlu Gottovi hlubokou poklonu jako v divadle. Většinu srdcí film hluboce zasáhl. Diváci smáčeli kapesníčky, hořké slzy skrápěly respirátory, především u starší generace. Byla doba covidová, a ač se pozvolna rozvolňovalo, do kina bylo možné vstoupit jen s respirátorem nebo rouškou. A jelikož zpěvák byl nejen mistr zpěvu, malířského plátna, ale i humoru, došlo občas i na smích. Karla jsem si nenechala ujít ani v televizi, kdy prostřednictvím obrazovky vešel tiše do mého pokojíku. To už jsem o filmu a vlastně o lidském životě více přemýšlela.
Pro všechny byl bůh, ale nehrál si na něho.
Kde jsme byli, než jsme byli, a kam půjdeme potom, až tady nebudeme. Myslím, že takto v poslední životní fázi přemítal i zpěvák, už hodně a vážně nemocný. Zdá se, že s blížícím se koncem si Karel nejvíce oblíbil písničku Když jsem já byl tenkrát kluk, v níž vzpomíná na své dětství, rodiče, kamarády, přírodu, a možná i mnohem krásnější svět, než je ten dnešní. Sám se při písni dojmul a rozplakal, což ho o to víc přiblížilo svému obecenstvu, které s ním kráčelo stejnou cestou. Nestyděl se projevit své čisté, lidské emoce ani na veřejnosti, což ho neobyčejně šlechtilo. A bůh se přiblížil lidem. Docela prostým a obyčejným, dalo by se říct.
A přesto si na pánaboha nehrál. A proč taky. Věděl, že je stejnou bytostí z masa a kostí jako jeho příznivci. Oplývající božským talentem, ale pouhý smrtelník s vyměřeným časem jako každý z nás. Dokument také ukázal holý fakt, jaké dokáže být politika svinstvo takřka v každé době, a kterak dokáže zneužít člověka, který se pro ni nenarodil. Na tomto světě mu bylo určeno zcela jiné poslání. Především rozdávat lidem radost. Ne jim pít krev. Mnozí politici si úspěšné a často národem milované osobnosti rádi přivlastňují. Zaštiťují se jimi, a v jejich jménu něco činí, a tak jim pozvolna ničí život bez ohledu na režim a dobu. Není lehké to vždy ustát a nepodlehnout nátlaku. A pravda, ta se dá zfalšovat vždycky, a třeba se jí nikdo nikdy nedobere. Jen si člověk v nitru i očích veřejnosti celý život ponese určité stigma, stejně jako Karel Antichartu.
Zvláště dnes v éře sociálních sítí a nadvlády masmédií jsou lidé včetně známých osobností ještě více zranitelnější, než kdykoliv předtím. A pod železnou maskou a zoceleným tělem se mnohdy skrývá křehká lidská duše, která tiše trpí. Karel Gott založil svou rodinu takřka v dědečkovském věku. O to víc ji miloval, a své dcerky se snažil společně se svou ženou Ivanou vychovávat jak nejlépe uměl, a předat jim do života část sebe samého. Věnoval se jim, a možná s trochou smutku v duši o to víc, čím více byl vzdálen své prvorozené dceři Dominice, kterou měl s Antonií Zacpalovou a později i Lucii počatou s Ivetou Kolářovou. Holky sice dostávaly plno krásných a luxusních dárků, ale mnohdy jim chyběl převážně tatínek. Plnohodnotná rodina, ten přístav, kam se tak rád vracel až u Ivanky.
Rodina je přístav, do kterého se každý rád vrací.
Možná i toto se podepsalo na psychice nejstarší dcery Dominiky, žijící ve Finsku, která si se svou macechou příliš nerozuměla a své trauma z dětství zapíjela alkoholem. A také se naučila spíš brát než dávat a bezmyšlenkovitě rozhazovat peníze od tatínka, což ji později stáhlo ke dnu. Ač se jí Karel snažil ze všech sil pomoci, vše bylo marné. Dominika byla citově závislá na svém finském psychicky labilním manželovi Timovi, před kterým jí kdysi tatínek varoval. Vyhasínající hudebník dělal jen dluhy, které Dominika platila z tátových peněz. Nakonec málem skončila mezi bezdomovci, ačkoliv mohla žít a pracovat v Česku. Po otcově smrti dokonce se svou macechou Ivanou vedla mediální přestřelky ohledně dědictví, což si tatínek, který jí dal první poslední rozhodně nezasloužil.
Druhá dcera Lucie se naopak stala tichou, pokornou a pracovitou dívkou, bezmezně milující svého tatínka. Hezký vztah má doposud i s Ivanou a oběma nevlastními mladšími sestřičkami Charlottkou a Nellinkou. Vyučila se prodavačkou a své profesi zůstala věrná, přestože pocházela ze slavné rodiny stejně jako Dominika. O to více se Karel dříve narozeným dcerám nepocházejícím z manželství s Ivanou snažil vše vynahradit v pozdějším věku, kdy už si mnohem více srovnal priority.
A také už nebyl tím mladíkem plným života a energie. Nejen zub času, ale především nastupující vážná nemoc se začala projevovat nejen na těle Mistra, ale i duši. Zmoudřel a byl tím nejúžasnějším tatínkem svým dcerkám a vnoučkům z Lucčiny strany dědečkem. Z kluků měl velkou radost. Vždyť Lucka mu konečně dala mužské potomky, po kterých toužil, zatímco měl čtyři princezny.
Čas letí jako bláznivý, já nechytím ho, ani vy.
Rodinu měl sice pozdě, ale úplně se jí rozdal a Charlottka s Nellinkou prožily se svým tatínkem nejkrásnější dětství a lehké dospívání. Poznaly neutuchající lásku, kterou mnoho dětí, ač mají o desetiletí mladší rodiče, třeba nikdy nepozná. Krásný, láskyplný vztah se svým tatínkem měla i druhorozená dcera Lucie, která si nesmírně vážila každé chvilky, kdy mohli být spolu, a on jí celá ta ztracená léta vynahradil. Je až neuvěřitelné, jak ten čas letí. Doslova jako bláznivý, já nechytím ho ani vy, jak zpívá Karel v další ze svých písní. Kolik úžasných lidí, které jsem v dokumentu spatřila už mezi námi není. Blbých deset, dvacet let, a jak se zub času na mnoha tvářích nemilosrdně podepíše. Ha, ha, a pak že věk je jen číslo v kalendáři. Možná tak do Kristových let, čtyřicítky, padesátky. Pak už je každý rok znát.
Zde v dokumentu mohl být tatínek hrdý ještě na svou prvorozenou dceru Dominiku, která se rodinného natáčení nechtěla zúčastnit. Dominika byla v mládí velmi krásná žena, tatínkova kopie. Škoda, že se také nezúčastnila tatínkovy autobiografie podobně jako mladší dcera Lucie. Jednou až zestárne jí to možná bude mrzet a uvnitř bolet. Stále to byla tatínkova milovaná dcera, a i když ho zklamala a po problému s alkoholem a prášky nevypadala nejlépe, on ji nepřestal milovat, a do poslední chvíle v ní věřit.
Nepřestala být jeho součástí i přes bolest v srdci, jakou především na sklonku svého života prožíval. Karel Gott natolik miloval svou profesi a nepřestával rozdávat radost, ani ve chvílích, kdy mu nebylo dvakrát nejlépe a podstupoval léčbu. Publikum ho posilovalo a motivovalo. Nechtěl lidi, kteří mu a v něho věřili nikdy zklamat. Pracoval takřka do smrti na díle, které nikdy nebude zapomenuto stejně tak, jako on sám. Pro mnohé se Karel stal doslova modlou a dělí dokonce dobu na tu s Gottem a po Gottovi. Karel byl obyčejně neobyčejná osobnost. Dar nebes, který nám záviděl celý svět. Takovýto člověk už se asi dlouho nenarodí. Lidští bohové se rodí jednou za sto let.
Neustálými mediálními přestřelkami a útoky na jeho rodinu mu možná ublížila nejvíc, i když už to naštěstí nevidí. Karel Gott nám z posledních měsíců života zanechal hluboký odkaz. Přijímat život s pokorou, a umět si vážit každého dne, jako by byl tím úplně posledním. A nezapomínat upřímně milovat a snad i odpouštět. Jak jen jsme z pohledu ptáků, o nichž tak rád mluvil a obdivoval je nepatrní. Jsme jen svíce ve větru, jejichž plamen života může kdykoliv pohasnout. Pouhým pískem v moři. Zajímavé je, jak jsou si lidé ve stáří podobní. Tak křehcí a zranitelní. Karel mi ke konci, zvláště v tom norském svetru připomínal mého tatínka. Zezadu bych je asi stěží na dálku rozeznala. Jako děti jsme se narodili a dětmi se stáváme.
Každý dojdeme až na samý konec našeho pozemského putování.
Málokdo vpustí do svého života i srdce v nejtěžších chvílích svého života, kdy tuší, že se jeho čas nezvratně krátí své blízké. To dokáže jen skutečně silný a vyrovnaný člověk smířený sám se sebou, světem i Bohem. Lidé většinou chtějí, aby si je každý pamatoval v tom lepším světle. Energické, svěží, krásné. Pan Karel Gott do něho vpustil celý národ. A za to mu patří obrovský dík. Za života svého často šedinami pohrdáme. Vykazujeme starší a staré lidi kamsi na okraj společnosti. Jejich skutečnou cenu a hodnotu si uvědomíme teprve tehdy, až když nás nadobro opustí. Odejdou do světla. Teprve tehdy se cítíme opuštění, bezradní s očima zalitými slzami vědomi si své vlastní konečnosti.
Vše tady zůstane. Naše konta, domy, děti, slzy i smích vtlačený do srdcí těch, které jsme milovali a kteří milovali nás. Nazí a v bolesti jsme na tento svět přišli a nazí a v bolesti z něho budeme odcházet. Autobiografie Karel byl jedním z nejkrásnějších dokumentů, jaký jsem viděla. A zvláště na konci jsem si opět poplakala. Zobrazuje člověka od kolébky k hrobu takového, jaký a kým doopravdy je a především, že i když člověk zestárne, stále má svoji hodnotu a neměl by ztrácet lidskou důstojnost. Každý na světě zanechá svůj podpis. Záleží jen na něm samém, jaký. S Karlem Gottem jsem se několikrát setkala na koncertech a mohu říci, že byl skutečně výjimečný člověk. Obětavý, hodný, empatický. Miloval lidi a oni jeho. Národ ho oplakával jako svého Boha. Dokázal svými písněmi oslovit takřka celé generace.
Karel Gott napsal krásnou nadčasovou knihu nazvanou Jak to vidí Gott, v níž se tak trochu stal i prorokem budoucnosti. V paměti mi utkvěl jeden úryvek, který jsem si zapsala do srdce.
Nezáleží na tom, jak dlouho jsme tu byli, ale že jsme tu byli. A srdcem jsme vždy byli tam, kde nás v tu chvíli nejvíce potřebovali.
https://zivotopis.osobnosti.cz/karel - gott - php
https://extra.cz/tema/dominika - gottova
Dokument Karel Olgy Malířové, Špátové
