Článek
Tisíce plápolajících svící chvějících se ve větru na smíchovské Bertramce, kterou nelze projít bez dojetí a očima zalitými slzami. Miliony rozechvělých srdcí, která hluboce zasáhla ta neočekávaně očekávaná rána jako střepina.
Při pohledu na toto místo, kam lidé přicházejí v celé své lidské nahotě, bez železné masky a přetvářky se mi vybavuje úmrtí prezidenta Václava Havla, tak živě, jako by to bylo teprve včera. Shodou okolností by v těchto dnech oslavil své nedožité třiaosmdesátileté narozeniny. Před osmi lety jsem mu byla vzdát úctu na Václavském náměstí přímo pod Svatým Václavem. Už při výstupu z metra jsem spatřila ten nejjasnější svit věčného světla. Jak jen procítěné bylo toto téměř svaté místo, na nějž vzhlížel z koňského sedla sám patron české země.
Hlubokou bolest přebíjely modlitby, zemi smáčely slzy a nad hlavami přítomných se vznášely vzpomínky. Jako na bělavém obláčku. Zapálila jsem oheň a chvilku jsem ten třepotavý plamínek ve větru podržela v dlani. Do vánoc zbývalo sotva pár dní, byl chladný zimní den. A my jsme se na pietním místě zahřívali nejen o sebe navzájem, jeden o druhého, ale i o sálající teplo stovek svící. Tváře zkrápěly horké slzy vyplavující bolest deroucí se ven.
Přicházející lidé přinášeli a zapalovali další a další svíčky, vkládali fotografie, děti přiložily plyšáka. A já jsem si v tu chvíli uvědomila, že nevzdávám tímto úctu jen jedné z velkých osobností našich dějin, nad níž se navždy uzavřela pozemská brána, ale především, že na tomto místě hledím do tváře své vlastní konečnosti. Svého bytí. Tady vše končí. I můj plamínek může kdykoliv zhasnout jako těch pár přede mnou, co právě sfoukl vítr. A najednou není nic jen tma.
A nejinak promlouvá odkaz na Bertramce o osm let později a také vzkaz z nebes, že tu nejsme napořád. I sám Mistr tušil, že se ocitá na samém konci své celoživotní pouti tímto slzavým údolím, kde si každý své místo pod sluncem musí v potu tváře vybojovat, jak sám pronesl v dojemné písni s dcerkou Charlottkou Srdce nehasnou. „Možná vím, co Bůh chystá a nelze stihnout všechna místa…“ Tóny písně se loučil s těmi, které tolik miloval a oni milovali jeho.
Se svou rodinou, milovanou dcerkou, kterou už nestihne provést životem, neuvidí vyrůstat, měnit se v ženu. Zpěvák odešel v požehnaném věku osmdesáti let obklopen svými nejbližšími, což mu hlavně v posledních dnech dodávalo sílu. Ne každému to bývá dopřáno. Není snad nikoho v zemi, kdo by ho neznal. Ti starší vyrůstali na jeho písničkách a ti mladší se optají strýčka Googla, kdo že ten pán vlastně byl. Svůj pohár života naplnil až po okraj.
Léta Páně 2019 pozemský Bůh odešel do nebe na křídlech andělů. Země pláče, lidé takřka všech generací vyjadřují svůj hluboký zármutek na mnoha místech políbených i nepolíbených otisky Mistra. Tisíce lidských srdcí se opět spojilo v jedno jediné a slzy země skrápí tisíce plamínků chvějících se ve větru. Plamínků svíček vyjadřujících křehkost světa a také naději. Mistr bude žít dál. V srdcích těch kteří ho milovali, písničkách, co pohladí po duši a především dcerkách které patrně půjdou v jeho uměleckých šlépějích.
Pomalu odcházejí velikáni své doby. Lidé, v nichž mnozí spatřovali své spasitele, cítili, že se mají o koho opřít, jejich ponuré duše naplňovali radostí. Na Gottovi jsem byla odkojená. Jeho písničky mě navždy budou provázet od kolébky až k hrobu. Svět je nešťastný, protože je mezi lidmi málo lásky a vzájemná nenávist ji oslabuje. Láska po níž lidé touží, ale mnozí ji nepoznají za celý život. A když přijde jejich čas, odcházejí s vnitřní bolestí, v bolesti a sami. Není nikoho, kdo by jim rozžehl světýlko naděje, vyprovodil je na poslední cestu, tiše zavzpomínal.
Traduje se, že dobré duše odcházejí na druhý břeh tiše a v pokoji. A stejně tak jako odešla duše Mistrova na křídlech andělů, odešly duše mých blízkých. Ve spánku. A ti co druhým působí bolest, vraždí a zabíjejí nevinné, sami opouštějí tento svět s křikem a v bolesti, bez soucitu a příslibu rozhřešení, které možná nedostanou. Alespoň tak mi to vyprávěla moje maminka. Prostá žena, ale s velkým srdcem. A právě v Mistrových písničkách láska jen kvetla, rozdával světu to, co mu scházelo a co nacházel právě v hudbě.
Písničky měly děj, vyprávěly příběh, ne jen pouhé bezduché dum, duc, dum. Karel je Gott a navždy jim bude tady i tam nahoře. Snad bychom si v těchto pro mnohé smutných časech měli dát navzájem slib, že se staneme těmi lepšími, co učiní svět krásnějším, tak jak to činil on. A právě to bude pro pana Gotta ta nejvyšší pocta. Náš svět je nemocný, moc nemocný. Opovrhujeme stářím, děsíme se každé nové vrásky, prvního stříbra ve vlasech. Smrt se snažíme co nejvíce vytěsnit z vlastního života. A najednou je přítomna mezi námi. Vnímáme ji celým svým člověčenstvím. A nikdo z nás nezná dne ani hodiny, kdy právě na něho přijde řada. A právě Mistr nám dal návod, jak svůj život co nejlépe prožít a také naplnit.
„Mistře. Znám každou vaši písničku. A ta je věčná. Stejně tak jako vy. Legenda, co neumírá. Alespoň do doby, než navždy odejde ten nejposlednější z jejích příznivců a navždy neumlknou poslední tóny. Pro mnohé jste se stal fenoménem. Božským Kájou a nakonec i prezidentem lidských srdcí. Byl jste neobyčejně obyčejný, hvězda, která se zrodí jednou za sto let. Nepohlížel jste na lidi z nebeských výšin, ale byl jste jedním z nich. A možná jste jim byl mnohem blíž, než si sami mysleli.
Zrodil se bůh v zemi československé. A jeho domovině patřilo celé jeho srdce, božské srdce od kolébky k hrobu. Zrodil se bůh, kterého nám záviděl celý svět. S vaším odchodem, jako by pohasla část slunce a cosi se zlomilo i ve mě samé. S vámi odešel symbol jedné generace. Šlechetnost, úcta, neskutečná pracovitost a pokora. Byl jste králem života, který jste jen tak neodžil, ale smysluplně prožil “.
Děkuji Mistře s pokorou vám vlastní.
