Článek
Jinak to vidí maminky s dětmi, které se cítí diskriminované, a jinak tamní kočičky. A kde se skrývá skutečná pravda. Kdybych byla majitelkou kočičí kavárny, patrně bych zvolila obdobný přístup jako majitelka. Kavárnu jsem zřídila především pro potěšení a zpříjemnění dne návštěvníkům, kteří si třeba živé zvířátko doma nemohou z jakéhokoliv důvodu dovolit. A také jsem mohla nabídnout přívětivý a láskyplný domov kočičkám živořícím na ulici nebo z útulků. Plné mističky, teplý pelíšek a něžné pohlazení, za které jsou tyto němé tvářičky nesmírně vděčné. Byla jsem to já, která do kavárny nemálo investovala. Nemalé úsilí stálo dát jí přívětivou tvář, vybrat vhodné zařízení a vytvořit bezpečné zázemí především pro kočičky. Nemálo stojí také pravidelná kontrola u veterináře a splnění veškerých hygienických požadavků. Prostě vytvořit zázemí, kde se návštěvníci budou cítit jako doma a za kočičkami se rádi vracet.
Samozřejmě, provoz kavárny je zčásti závislý na tržbách a také srdcařích, kteří kočičkám přinesou něco dobrého na zoubek nebo si zakoupí nějaký suvenýr s kočičím motivem. Každá kočička má za sebou nějaký svůj příběh. Mnohé si prožily velmi těžké období. Ne všechny hluboké rány v kočičí dušičce se hned zacelí. Chce to především čas. Stejně tak jako u vnitřně zraněných lidí. Pokud se však návštěvníci ke kočičkám chovají hezky, nikdy nedají své bolístky najevo. Naopak se snaží vnést do lidských srdcí spoustu radosti a příjemných zážitků. A tak by má kočičí kavárnička byla kavárnou s příběhem. Na stěně kavárny by byl vedle obrázku kočičky napsán i její příběh. A také v kronice kavárny.
Kočička je především živý tvor, která vnímá. A také cítí bolest. Pokud bych si měla vybírat své hosty, v žádném případě by neměli chodit do kavárny v podnapilém stavu či agresivní. Kočka to hned vycítí a stejně tak jako ostatním lidem vychutnávajících si svůj šálek kávy je jí takový člověk nejen nepříjemný, ale i se ho bojí. Zrovna tak úplně malé děti, které přijdou s maminkou preferující volnou výchovu a dítě se v kavárně začne chovat hůř jak paviáni v ZOO. A matka jen sedí a hihňá se. Když ji pak obsluha či někdo z hostů napomene, cítí se dotčena, co že si to vlastně dovolují. K ní velké matce s velkým M.
Sice se může považovat za velectěnou matku s velkým M, ale ostatní v ní mohou vidět blbku s velkým B, co si neumí srovnat ani své vlastní dítě. A pokud její miláček začne ječet na celou kavárnu, tahat kočky za ocas, či si na nich vybíjet svůj vztek, lézt jim do domečku či jim vyhrabávat granule z mističek, nehledě na obtěžování ostatních návštěvníků, kteří si do kavárny přišli odpočinout třeba po práci či posedět s přáteli, nemá tam co dělat. Ona si asi málokterá maminka uvědomí, že její ratolest takto, přestože z toho ještě nemá rozum, může svým způsobem zvířata týrat. A tady už dokonce platí zákon na jejich ochranu.
I kavárna dá se říci je kulturní prostředí a rozdováděné rozjívené dítě je především zrcadlem své matky a její výchovy. Všimla jsem si toho i v ZOO. Děti ječí na celý pavilón, buší pěstmi do skel, zvířata, zvláště mláďata jsou vystrašená, bojí se. A návštěvníci otrávení. A ona stojí a hihňá se. Na druhé straně přijde s dětmi tatínek a ty jsou buď tiché jako myšičky anebo slyšíme. “ A tatínku, prosím tě, co je tohle za zvířátko." U maminek spíše výjimka. Mnohé jsou otrávené buď z dětí, které se neustále na něco vyptávají nebo z těch zvířat. V paměti mi utkvěla maminka, která se s malou holčičkou vždy u pavilonu zastavila a o zvířátku dítěti zajímavě vyprávěla. Holčička vždy před odchodem z pavilonu zvířátkům zamávala a poslala letmý polibek.
Takovéto maminky by měly do kočičí kavárny samozřejmě přístup. Jinak by asi vstup do kočičích kaváren dle uvážení měl být povolen spíše dětem školou povinným. Už z ohledu bezpečnosti. Malé děcko může kočku tahat za ocas, uši, dávat jí prsty do očí. Zvláště děti z rodin, kde žádné živé zvířátko nemají a matce je naprosto lhostejné, že její potomek kočičku svým způsobem týrá. Ta si to nějakou dobu nechá líbit, pak se ale ožene a sekne ho. A matka začne ječet jako siréna a dožadovat se odškodnění za újmu způsobenou jejímu neposedovi.
Děti s ADHD či autismem by do kavárny neměly mít přístup asi vůbec. Tam je chování hodně nevyzpytatelné a mohou ublížit nejen sobě ale i zvířeti. Něco jiného může být v kavárničce, kde je zároveň zřízen dětský koutek s obsluhou, která děti již ohlídá a určí pravidla. Pokud je dítě a ani matka nebudou akceptovat, budou zkrátka z kavárny vykázáni. Takto by se myslím zachoval každý majitel restaurace. Ona totiž svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého. Nehledě na to, že kočičí kavárny navštěvují nejen matky s dětmi, ale i staří lidé a také muži. A těm takovéto chování vadí ještě možná víc než ženám. No, pánové se občas dovedou na adresu dotyčné i pěkně ozvat, a pokud to nepochopí, i jadrnějším jazykem. Zkrátka jako chlapi a ti si mnohdy příliš servítky neberou.
To, že si majitelka jedné západočeské kočičí kavárny stanovila svá pravidla, je celkem v pořádku. Ona zodpovídá za ty kočičky a bezpečnost návštěvníků, což by měly pochopit i maminky. Mnohem lepší je vzít děti nejprve do některého zoo parku, kde se se zvířátky blíže seznámí i za pomoci zkušených ošetřovatelů či lektorů. Mnohde mají vzdělávací programy včetně ZOO i pro ty nejmenší. Kočičí kavárna pro úplně malé děti opravdu příliš až na naprosté výjimky vhodná není. Dětem už by od nejútlejšího věku mělo být vštěpováno, že svět je různorodý a nežijí v něm sami. A také, že bez tolerance a úcty ke všem živým tvorům si nezískají přátele ani mezi lidmi, ani mezi zvířaty. Pak žádná omezení, zákazy a příkazy platit nemusí. Vše je o tom jednom jediném. A to o výchově. A také vzájemné toleranci.
