Článek
Holka nebo kluk by tak rádi někomu řekli „mám tě moc rád/a“. Třeba jen očima, nebo mluvou srdce. Žádná teta dítěti skutečnou, plnohodnotnou rodinu nenahradí, ať se snaží sebevíc. Každé dítě ve svém nitru touží mít svou maminku a tatínka jen pro sebe. Své strážné anděly, kteří jim jemným křídlem osuší každou slzu a pohladí duši.
Na opačném pólu je svět seniorů. Mnohdy tichý a neviditelný. Tito lidé buď tráví většinu času mezi čtyřmi stěnami svých domovů, anebo v domovech seniorů. A stejně tak jako opuštěné děti v dětských domovech se cítí osamělí a ztracení. Jako malé děti. Nemají si s kým popovídat, nikdo je nepohladí a neřekne „babi“. Pro mladé lidi a rodiny, samoživitelky chybí byty, a pro staré lidi zase schází místa nejen v domovech seniorů, ale i pečovatelky. Útulky plní opuštěná a mnohdy týraná zvířátka. Nejvíce pejsci a kočičky.
Je zvláštní, že dnešní společnost má potřebu odkládat. Děti, zvířata, staré lidi. Prostě se jich zbaví jako špinavých hadrů, které odnesou do kontejnerů s myšlenkou, on se vždycky najde někdo, kdo se o ně postará. No a nás to téměř nic nestojí. Jednoho dne ale ten, kdo se o všechny postará, nemusí přijít. Zkrátka nebude. Na útulky pro opuštěná zvířátka nemusí být peníze, zrovna tak jako na dětské domovy nebo domovy pro seniory. Anebo, a tím spíš, nebudou lidé. Dobré duše, které se postarají o zatracené, opuštěné, osamělé, nechtěné.
Domov plný vzpomínek
Možným řešením by mohly být komunitní domy, v nichž by se prolínalo mládí se stářím. Osamělá, ale čilá babička by pohlídala dítě mamince samoživitelce, a třeba jí upekla něco dobrého na víkend. A maminka by na oplátku vzala starou paní společně se svým dítětem třeba do ZOO, nebo jen tak na procházku, nebo na výlet. V domě by mohla být klubovna, dětská hernička, kaplička, a třeba i místnost plná hraček, s nimiž si starší generace hrály. Ono každé vyprávění a společná vzpomínka, posunou člověka dál. Mladého i starého. Pocity máme všichni stejné bez ohledu na věk. Dříve se ženy setkávaly v chalupách při draní peří.
Vyprávěly si příběhy, povídaly, navzájem si poradily. Venkovská světnice se stala psychoterapeutickou poradnou tomu, koho trápila bolest na duši nebo osamělost. Děti a mnozí senioři jsou tvořiví. Starší paní by je třeba naučila háčkovat malé chobotničky pomáhající nedonošeným dětem pro Nedoklubko. V dětech by už odmala kvetl ušlechtilý pocit pomáhat. Senioři by si připadali užiteční už jen tím, že mohou pomáhat, tam kde je potřeba a být přínosem mladé generaci, která pomalu začne přebírat žezlo světa. A než nastane výměna stráží, není od věci přiučit se věcem, které se jim v životě neztratí.
Svůj svět by si tamní nájemníci tvořili sami. Starší děti by pomáhaly svým mladším kamarádům třeba s učením, starší lidé by je zase zasvětili do her svého dětství. Třeba skákání panáka, přes gumu, kuličky, hra člověče nezlob se. Děti by určitě zaujaly hračky, s nimiž si staří lidé a také Husákovy děti hrály, a třeba by se jim zalíbily mnohem víc, než ty dnešní. Takový mončičák by určitě přinesl radost i dnešním dětem. Dnes třeba na ulici skoro nepotkáme vedle maminky s kočárkem malou holčičku, která si v kočárku veze panenku. A děti by své starší spolubydlící zase zavedly do světa internetu nebo virtuality.
A třeba by mohli začít psát deníček složený ze svých vzpomínek a poslat ho dál. Senioři, střední generace i děti. Každý by napsal nějaký svůj příběh, nebo poselství do budoucnosti. Třeba by vznikla největší kniha Česka složená z těch nejobyčejnějších sladkobolných lidských příběhů. A mnohdy naprosto neuvěřitelných, jaké dokáže napsat jen sám život. Lidé, především ti staří a osamělí by našli nový smysl života. Něco ze sebe předat dál. A společnost by mohla začínat pomalu opět vnímat seniory jako babičky a dědy, jako tomu bylo v časech mého dětství. Ne přítěž společnosti, jak se snaží někteří politici presentovat.
Tím, jak by se oba světy mládí a stáří navzájem prolínaly, a lidé si projevovali vzájemnou úctu, nemusely by být vztahy mezi mladými lidmi a důchodci tak napjaté, jak se nám může zdát. Babičky a dědové by třeba plnili funkci babičky a dědy v neúplných rodinách, nebo rodinách, kde prarodiče bohužel zemřeli, nebo žijí na druhém konci republiky. A mít takovou „adoptovanou“ babičku, nebo dědu může být také životní výhra. Zvláště, je-li hodná, dobrosrdečná, a třeba i trochu akční. A pokud má pejska nebo kočičku, děti se na svou „babičku“ mohou těšit. A „adoptovaný“ děda by zase mohl být vzorem klukům, kteří zůstali jen s maminkou a mužský vzor jim chybí. A dědové, to jsou stále kluci. Někde uvniř.
Prolnutí světa mládí a stáří může být velkým přínosem.
Mladé mamince onemocní dítě a hned si nemusí brát ošetřovačku. Babička, a možná i hezká pohádka, určitě marodění o něco zpříjemní, a maminka si v práci nemusí dělat starosti. O potomka je dobře postaráno. A děti zase pomohou babičce s nákupem, rády si s ní popovídají, mladá paní jí občas poklidí. U domu může být předzahrádka, kde si nájemníci mohou pěstovat bylinky, květiny s koutkem pro posezení. Tím, jak děti budou vyrůstat a poznávat svět svých starších sousedů, nepřijde jim starý člověk až tak neobvyklý. A starší paní si zase více uvědomí, že ani mladí lidé, a zvláště rodiny s malými dětmi, maminky samoživatelky, to nemají v životě tak lehké, jak si původně myslela.
Komunitní dům by měl být určen především mladým rodinám s dětmi, samoživitelkám a samoživitelům, osamělým lidem 55+ a osamělým soběstačným seniorům. Byl by to bytový dům s recepcí a kamerovým systémem. Chodba, kde by žili senioři, by mohla být udělaná ve stylu vzpomínek na jejich dětství, kde by si společně zavzpomínali na pohádku mládí. Retro styl by zase zdobil chodbu nájemníků z řad Husákových dětí, a ti nejmenší by si ji za pomoci rodičů nebo starších kamarádů vyzdobili sami. Třeba ve stylu ZOO, pohádek. V domě by mohl být opuštěný pejsek nebo kočička, o něž by se lidé společně starali a tím se učili vzájemné sounáležitosti, děti zase lásce ke zvířátkům.
Osamělí lidé by se cítili užiteční, senioři zůstali déle soběstační a děti by viděly, že na své problémy nezůstanou tak úplně sami. Komunitní dům by určitě v době stárnutí populace, a také čase, kdy přibývá osamělých lidí, určitě mnohem lépe splňoval kritéria vzájemné pomoci, tolerance, než anonymní mnohaposchoďový panelák, kde soused nezná souseda. Takováto obydlí by se stávala prvními vlaštovkami k opětnému spojování společnosti. Zvláště o Vánocích by nemusel a ani neměl být nikdo sám. A právě v takovémto obydlí by třeba rodinu samoživitelky na Štědrý den obohatila společnost osamělé staré paní.
Nikdo by neměl zvláště ve stáří zůstat opuštěný a sám.
Komunitní dům by samozřejmě neplnil funkci ubytoven pro nepřizpůsobivé nebo sociálního bytu, kde by mohlo být vzájemné soužití narušeno. Takovéto bydlení pro seniory společně s mladší generací by značně ulehčilo práci i terénním pečovatelkám, kdy by babičce větší nákup či menší úklid poskytli sousedé. A samozřejmě také státu. Zvláště nyní, kdy přibývá seniorů, rodí se méně dětí a před důchodovou bránu se pomalu začnou tlačit Husákovy děti, by takovéto vzájemné soužití společnosti jen prospělo. Spousta lidí zůstane osamělých nebo ovdovělých. A psychika trpí. Člověk je přece jen tvor společenský. Samozřejmě by byl komunitní dům o něco levnější než pronájem nebo rezidence určena spíše pro movitější klientelu. Na výstavbě by se mohla podílet města, obce, církevní instituce. Využity by mohly být státní dotace pro rozvoj bytové výstavby i investice z fondů EU.
Snad nejhorší cesta k podzimu života je, když člověk zůstane sám a postupně pustne. Mnohý člověk se zbytečně tak může dostat do domova seniorů, protože rychle ztrácí soběstačnost tím, že mu vše začíná být jedno. Přestane jevit zájem, pečovat o sebe. Nebo onemocní na těle i na duši. Zkrátka vnitřně vyhasne. Chybí mu společnost, zvláště, když nemá rodinu ani vlastní potomky. Často se z takovýchto lidí stávají podivíni vyčleněni ze společnosti. Mladí zase bezcílně bloumají životem a trpí psychickými problémy. Mnohým chybí právě obyčejný lidský kontakt, s někým si popovídat, svěřit se. Staří by předali těm mladším zkušenosti a pár rad do života, a děti by je zase zalily spoustou energie.
Vlastní úvaha, jak se opět vrátit k sobě.
