Článek
Co nepotřebujeme, vyhodíme z okna. A to nejen plechovky od piva nebo cigaretové nedopalky. Nějaký ten pátek žiji v paneláku. Šestipatrovém domě, který náš první polistopadový president Václav Havel nazval králíkárnou. Pravdu měl jen částečně. V garsonce o pětadvaceti metrech čtverečních bez balkónu se dvěma kočkami si tak trochu jako v té zmiňované králíkárně připadám. Kamarádka zase říká, že žije v krabici. Stejně jako její špatně se pohybující maminka trávící většinu svého času mezi čtyřmi stěnami v malém bytě. Na druhé straně to má i své výhody. Zvláště v menším městě, kam se člověk dojíždějící za prací několik desítek kilometrů stejně chodí jen vyspat, ušetří o něco víc, než kdyby žil sám ve dvougeneračním bytě nebo rodinném domku. A zvláště předvánoční úklid ho tak nezmůže a ušetřený čas může věnovat třeba procházce nebo sledováním seriálů.
Z padesáti odstínů šedi ke stům odstínům krásy
Většina panelových domů během třiceti let prokoukla. Dostaly hezčí oblečky. Jeden blok do dáli svítí žlutě, oranžově, zeleně nebo modře. A i ten, kdo se v té šedi před třiceti lety ztrácel nebo dokonce ztratil, protože mnohá sídliště jsou si podobná jako vejce vejci, svůj dům pozná alespoň podle barvy. Když jsem své tetičce posílala pohled a nevzpomněla jsem si na číslo popisné, uvedla jsem jen růžový blok a název ulice. Mnohde prokouklo nejen okolí, ale také společné prostory v paneláku. Většina lidí má sice byt v osobním vlastnictví, ale jakmile vejdou do bytu a zaklapnou za sebou dveře, nic je nezajímá. Ani ten pověstný chlív všude kolem.
V našem paneláku jsme si zprvu uklízeli sami. Každý týden jedna bytová jednotka. Nakonec to ale dopadlo tak, že především ti mladší neměli o úklid před vlastním prahem příliš zájem. Nebo se sousedé navzájem osočovali, že Růžena od vedle nechala příliš mokré schody, na nichž to klouže jako na ledě a Katka uklidila jen tak na oko. Nakonec schody a přilehlé prostory uklízely paní v důchodu, a ještě si od sousedů namísto poděkování vyslechly, že celý den stejně nemají nic jiného na práci, než koukat z okna nebo courat po slevách.
Paní v důchodu se poděkování od sousedů nedočkaly
A tak se na jedné schůzi společenství vlastníků nakonec rozhodlo, že bytový dům bude uklízet paní z úklidové firmy, a nás to bude stát každého 60 Kč měsíčně. A nájemníci zase remcali, proč mají někomu cizímu platit, a ještě tolik. Paní vůbec nezávidím. Nejdříve musí posbírat poházené letáky, přestože na ně vyčlenila krabici u poštovních schránek. Pak se musí vypořádat se psími bobany ve výtahu, stejně tak jako věčně počmáraným zrcadlem se vzkazy typu I love you, nebo rovnou namalovanými rudými rty. Kdosi, než sjede dolů, zanechá vzkaz politikům nebo sousedům.
Tam se zase stěhují, tam obkládají, ale kdyby měli po sobě zvednout poztrácený odpad nebo setřít zaneřáděnou podlahu, ruka by jim upadla. Ohnout hřbet už je pro mnohé, co pomalu bez zadýchání při poruše výtahu nevyjdou po schodech do třetího patra, natož do toho posledního, přímo nadlidský výkon. Děti se vysmrkají a papírový ubrousek odhodí na schodech, v rohu se válí nedojedená svačina. Boty se přilepují k podlaze, na níž někdo vycmrndal limonádu nebo pivo. Mravenci ani krysy by zde patrně nehladověli. A nájemníci by se zase divili, kde se zde berou a z čeho žijí. Před domem máme pět popelnic. Z toho tři na tříděný odpad. Na konci víkendu takřka všechny přetékají všelijakým haraburdím. To, co se nevejde do popelnice, skončí buď hned vedle ní nebo na nedalekém parkovišti. Koberce, malá sedačka, různé kusy nábytku nebo elektronika. Takřka dva kilometry vzdálený sběrný dvůr je příliš daleko.
Přehlídka u popelnic někdy připomíná bazar
Do sběrných kontejnerů na textil pro potřebné lidi nahází shnilé potraviny, plastové lahve nebo plechovky od piva. Vzpomínám si, když jsem před lety projížděla cestou do Chorvatska Rakouskem. Stačilo se ocitnout jen pár kilometrů za hranicemi našeho zabahněného rybníka, který považujeme za pupek světa, a člověk se ocitl ve zcela jiném světě. Když shlédnu poslední díl Troškovy trilogie Slunce, seno erotika, tento nezapomenutelný zážitek si připomenu. Všude pořádek, ulice čisté, uklizené, krásné předzahrádky, okna domů zalitá muškáty. Podobný styl bydlení si našel cestu i k nám, ale spíše v menších městečkách nebo na vesnici. Nepořádek převažuje zvláště ve velkých městech, a na anonymních sídlištích, kde je velká fluktuace a lidé se navzájem příliš neznají. Slovy hoštického starosty, je tady bordel.
Starší paní pečující o nemocnou maminku začala budovat krásné předzahrádky
Lenost nezná mezí. A tak když jsem se jednou po vánocích vracela z práce a cestu si zkrátila mezi panelovými bloky, na hlavě mi málem přistál vánoční stromeček. Vyhodit ho z okna bylo asi pohodlnější, než ho snést dolů po schodech. Někdo z nájemníků se mohl obávat, aby ho ta rychle nabytá vánoční kila neopustila rychlostí blesku. Před dvěma lety začala starší paní starající se o svou nemocnou maminku před našimi paneláky tvořit krásné předzahrádky s malými skalkami, jezírky a lavičkami pro oddech. Touto prací si především, jak říkala, čistí hlavu, a také je na čerstvém vzduchu.
Před domy se setkávali buď starší lidé, nebo mladé maminky s kočárky. Byla to taková zelená oáza, kde si lidé navzájem popovídali u kafíčka, a také sousedé se mohli více navzájem poznat. Pak se přistěhovali noví poměrně hluční nájemníci, co si na předzahrádce utvořili klub přátel z mokré čtvrti. Plochu zdobily nejen hezké kytičky, co zvláště po ránu pohladily po duši, ale také plechovky od piva, nedopalky a občas i psí hovínko nebo zvratek. Veškerá ušlechtilá činnost paní, která vše tvořila s láskou, a pro radost ostatním takto přicházela vniveč. Smutné je, že zatímco jedni se snaží okolí svého bydliště zútulnit, nebo si něco malého vypěstovat pro radost, druzí se doslova chovají jako prasata.
O blok dále si nájemníci nahodili novou fasádu, která bytové jednotky změnila k nepoznání. Zkrátka chtějí hezky bydlet a za své okolí se nestydět. Neuběhlo ani čtrnáct dní, aby si na ní nějaký bezmozek nevyzkoušel své umělecké vlohy ve formě grafiti. Takovéto bych dala na veřejně prospěšné práce k zedníkům nebo obkladačům. Anebo jim alespoň, pokud budou dopadeni, uložit tučnou pokutu a peníze použít na zvelebení obce. Spousta převážně mladých lidí, mnohdy pod vlivem alkoholu, drog nebo náhlého zatmění mozku, kteří nevědí co s volným časem, by si své jednání raději rozmyslela.
Prasátkům se za svá přirovnání spíše omlouvám
I když těm by měla náležet spíše omluva za toto přirovnání. Jinde, a to převážně v samém centru měst a někde i na sídlištích, se část zeleně zlikviduje včetně stromu přinášejících zvláště v parných dnech příjemný chládek a vše se vybetonuje nebo pokryje dlažbou. Z rozpálené ulice sálá neskutečný žár, že se centra měst přes poledne doslova vylidní. Pak přijde průtrž mračen, a vše spláchne menší povodeň. A jelikož už sama příroda začíná zvedat varovný prst a stále častěji dává člověku najevo, že zašel příliš daleko a kdo je zde vlastně pánem, někomu voda nahlédne i do obydlí. A to krásné a prospěšné, co ona sama nebo člověk stvořil, nikomu nedává sebemenší právo to ničit. Miluji Stockholm, hlavní město Švédska, který je plný lesa a vody sžitý s okolní přírodou. Ať si každý říká, co chce, s klimatickými změnami to zkrátka bez zeleně nepůjde, pokud nechceme uschnout zaživa.
Nenoste nám do lesa harampádí, my vám také nekadíme uprostřed obýváku
I takto by mohla znít prosba lesních zvířátek, kterým člověk ukrajuje z jejich domova čím dál víc. Projížděla jsem na kole lesními stezkami a nestačila se divit. Nalevo napěchovaný igelitový pytel, napravo pneumatika. To mi zkrátka hlava nebere. Stát se to na Václaváku nebo přímo v metru, tak vše na několik hodin uzavřou. V lese se takovéto skládky a různý, s prominutím bordel, toleruje. Ono je úplně jedno, jestli člověk žije ve městě nebo na vesnici. Záleží především na lidech. S neandrtálcem se dá setkat takřka všude.
