Článek
Na školní srazy moc ráda nechodím. Už jen z důvodu neustálého stěhování se, kdy jsem vystřídala celkem tři školy. Když už jsem si zvykla na svou třídu, našla jsem si kamarády a také si oblíbila svou třídní učitelku, stěhovala jsem se jinam, což mě nesmírně stresovalo. Sehraný třídní kolektiv mi v nové třídě chyběl. A také styl výuky. Do první třídy jsem nastupovala ve svých sedmi letech v roce 1975. Tatínek chtěl, abych šla už v šesti letech, ale dětský psycholog mi dal rok odkladu. Neuměla jsem nakreslit sluníčko a zadrhávala jsem v řeči.
A tak jsem mezitím navštěvovala s maminkou dětského logopeda. Maminka mi říkala, že si alespoň prodloužím dětství, a ať do světa dospělých příliš nechvátám, že není o co stát. Když si na její slova teď vzpomenu, plně jí dávám za pravdu. Bezstarostný svět dětství je ten nejkrásnější. A tak jsem se své kouzelné dětské střevíčky snažila nosit co nejdéle a užívala jsem si svět pohádek. Přála jsem si být princeznou. Ráda jsem si oblékala maminčiny plesové šaty a zdobila se drobnými perličkami z její pokladnice. Maminka byla velká parádnice.
Po nástupu do první třídy školy jsem patřila k menším žákům. Byla jsem mrňavá holka s vrabčím hnízdem ve vlasech vypadající spíše jako kluk. A právě kluci se se mnou kamarádili nejvíc. Byla jsem plná energie a nezkazila jsem žádnou legraci. A také jsem se dobře učila. Na vysvědčení jsem měla samé jedničky. Holky byly naopak takové křehké, něžné bytosti, řešící především své vlasy a šatičky. V kursu byly dlouhovlásky a andělské tvářičky. Já jsem podobně jako ještě jedna spolužačka Hanka byla taková neřízená střela. A namísto tanečků jsem s kluky lítala po hřišti nebo hrála fotbal.
Pak nastala změna a to pro mě dost zdrcující. Tatínek dostal práci v jedné menší vesnici a tak jsme se stěhovali. Z města, kde jsem měla své kamarády na malou vesnici. To k mé psychické pohodě příliš nepřispělo. Nastoupila jsem do jedné vesnické malotřídky. Do třídního kolektivu jsem zapadla hned během týdne. Spolužáci byli naprosto úžasní, stejně tak jako učitelé. Byli jsme taková větší rodina. Všichni jsme si navzájem pomáhali, a to včetně doučování slabších žáků. Hodně jsme chodívali do přírody, a také na bramborovou brigádu do místního JZD, kde jsme si užili spoustu legrace.
Ve třídě jsme měli kamna a ten, kdo přišel první, přiložil polínko. Občas za námi do třídy přišel pediatr podívat se, jak jsme na tom se zdravím a také s kondičkou. Holky měly přednost a kluci museli na hřiště. Pak se role vyměnily a nás holky pustili domů, protože pan doktor nás většinou přišel navštívit poslední vyučovací hodinu. V této školičce jsem zažila uhelné prázdniny v roce 1979 , kdy uhodily arktické mrazy minus 15 až 20 stupňů Celsia a skoro vše zamrzlo. Do školy nás přišlo jen pár dětí, a tak jsme si promítali filmy.
Pamatuji se na ten úplně první. Byl ruský a jmenoval se Posádka v ohrožení. Další dny jsme trávili v dílně, kde jsem si vyrobila hezkou poličku do pokojíčku. Koncem školního roku k nám přijela pouť, kterou jsem si se svými spolužáky užila plnými doušky. Nejraději jsem měla lochnesku. Jakmile jsem se trefila míčem za jízdy do košíku, měla jsem jízdu zdarma. A já jsem se trefila pomalu pokaždé, tak se povozila pomalu celá třída.
Bohužel, koncem prázdnin pro mě nastalo těžké loučení. Opět jsme se stěhovali, a to zpátky do města. Toto stěhování jsem nesla opravu těžce. Na vesnici a zvláště ve škole se mi moc líbilo. Na vysvědčení jsem měla jen jednu dvojku, jinak samé jedničky. Našla jsem si zde spoustu kamarádů, hodně času jsme trávili v přírodě, od jedné spolužačky jsem dostala malé koťátko. Do nové školy jsem nastupovala pro mě v té nejhorší době, kdy jsem prožívala pubertu. V nové třídě nás bylo okolo pětatřiceti žáků a já jsem se stala ve třídě černou ovečkou. Usadili mě do poslední lavice k handicapované dívce Majce.
Zvláště třídní krásky mě braly jako vesnického vidláka. Neměla jsem na sobě plátěné kalhoty zvané mrkváče a lesklou disko bundu. A také jsem nosila brýle. Ani kluky jsem příliš neoslnila. Holky se shlukovaly do skupinek a s námi, tedy se mnou a Majkou se příliš nebavily. Ve škole mě to příliš nebavilo, což se samozřejmě projevilo na mém školním prospěchu. Na pololetním vysvědčení se dokonce blýskla čtyřka z matematiky a trojka z fyziky a chemie. Svůj žal jsem chodila zajídat do cukrárny a třídní krásky mi daly přezdívku tlustoprdka. Obezita tehdy v módě nebyla, a silnější lidé, zvláště děti byly brány v nemilost třídního kolektivu.
Centrem posměchu jsem se stávala hlavně při tělocviku, kdy se při vybíjené hned každý trefil do mého zadku. Občas jsem do něčeho vrazila, protože mít brýle nebylo povolené, abych se nezranila. Třídní krásky, dlouhonohé dlouhovlásky se pokaždé chlubily novým kouskem, jaký jim ušila maminka podle tehdejšího módního časopisu Burda. Já sem si v zadní lavici raději četla. Byla jsem takový knihomol a víc než móda mě zajímala zvířata. Zatímco o ně kluci soupeřili, o mě se zajímal jen propadlík Franta, z něhož si spolužáci utahovali. Do doby, než do třídy přišla uplakaná Frantova maminka a přinesla parte.
Franta zemřel na mozkový nádor. Snad ho měla zasáhnout s tím spojená mozková příhoda. Frantova smrt mě velmi zasáhla. Byl mladý, měl celý život před sebou. Byl to můj spolužák, v kolektivu stejně tak neoblíbený jako já. Zapálená svíčka ve třídě a také nečekaný odchod Franty na chvíli stmelil třídní krásky s námi ošklivkami. To už se blížil konec školního roku. Na stěně na nás stále dohlížel president Gustav Husák a já jeho dítě jsem byla ráda, že jsem tím nelehkým obdobím proplula. I když s mnohačetnými jizvami na duši.
O čtyřicet let později mi přišla pozvánka na školní sraz, na kterém jsem byla jen jednou. Nic mě tam zkrátka netáhlo. Příliš hezké období jsem jako ošklivka v této třídě neprožila. Na tento jsem však šla. Jen z pouhé zvědavosti. Hezky jsem se oblékla, navoněla a učesala. Když jsem vstoupila do dveří salonku, mnozí na mě hleděli s údivem a marně pátrali v paměti, kdo je ta hezká elegantní dáma. Až pak jim to došlo. O něco dříve klukům, či nyní už spíše usedlým strýčkům s pleší a pivním pupkem.
A třídní krásky. Přivítat mě přišly oplácané ženy se sloníma nohama a křečovými žílami. Nejvíce mě dojal Štěpán. Jeden z mužů, co stále vypadal k světu. Sportovec a vášnivý horský turista. Sklonil mi před třídními kráskami mnohé připomínající spíše důchodkyně unavené životem hlubokou poklonu, stejně tak jako Majce žijící v Německu. Majku jsem také hned nepoznala. Pohledná tmavovláska bez hůlky, s jakou jsme jí znali. Podstoupila operaci a proměnila se v hezkou ženu. Když jsem si všechny své bývalé spolužáky dokonale prohlédla, ta proměna v čase je až neuvěřitelná.
Ze čtyřkařů se stali podnikatelé nebo žádaní řemeslníci, jiní si dodělali vzdělání a jsou úspěšní ve svém oboru, někteří dokonce žijí v zahraničí. Další zemřeli nebo vážně onemocněli, jiní prošli vězením. Bohužel, pár lidem změnily život divoké devadesátky, kdy takřka o vše přišli. Pár žen a mužů zamrzlo v určité době a nikam dál se už ve svém věku posouvat nechtějí. Kam se poděly všechny ty naše dětské plány a sny spřádané ve školní lavici.
Život nám napsal úplně jiný scénář, než jaký jsme si ve školní lavici vysnili. I osud dokáže být občas milosrdný a mnozí posměváčci jen zalapali po dechu. Říká se mu karma a nikoho zdá se neušetří. Nyní, ať už jsme byli a jsme takoví nebo makoví, spojuje nás jediné. Staly jsme se jedním z nejsilnějších populačních ročníků pomalu se chystající na zasloužený odpočinek.
Z rozverných machrů a sněženek se stali babičky a dědové, co už vše berou s nadhledem. Když listuji starými alby, dnes už se jen zasměju. A v seriálu Ošklivka Katka právě běžícím na prima love nebo Metráček se poznávám. Taková byla doba, taková jsem zkrátka byla. Ale něco jsem si stále ponechala. Svou dětskou duši. Uvnitř mě, jsem to stále já ta malá holka bez ohledu na číslo v kalendáři.
https://cs.wikypedia.org>wiky
