Článek
Předvánoční čas je kouzelný, plný malých velkých zázraků a očekávání. Většinu dárků už mám koupených a zabalených s velkou červenou a zlatou stuhou. Tak, jak pro nás děti s láskou balil dárky Ježíšek. Náš tajuplný český Ježíšek, nikoliv děda Mráz a ani vypasený Santa Klaus v červeném obleku s velkým pytlem plným dárků na zádech. Vánoční dárky vybírám srdcem a také od srdce dávám. Pokaždé se snažím najít takový, který pohladí po duši, a v němž se odráží alespoň kousek mě samé i toho, koho láskyplně obdarovávám.
Dárky pod stromeček nemusí být vůbec drahé a mnohé se dají vyrobit doma. Třeba z přírodního materiálu. Kreativitě se meze nekladou. Maminka kdysi upletla tatínkovi teplý svetr s norským vzorem a k němu čepici. Tento vánoční dárek věnovaný z lásky s ním po tomto světě putoval několik dlouhých let. Hřál ho nejen na těle, ale především u srdce.
Chrám konzumu.
Stále více mi připadá, že čas vánoc přichází rok od roku dříve. Vytrácí se skutečné poselství a symbol vánoc, čekání na Ježíška. Koncem října se oslavy Halloweenu u mnoha obchodníků mísí s vánočním zbožím. Mezi svítícími soby a vánočními ozdobami nacházíme nejen dýně, ale také dušičkové zboží. Mladá generace přijímá tento poblázněný svět takový jaký je, starší lidé jsou zmateni. Zatímco babičky a dědové se chystají na hřbitov uctít vzpomínku svých nejdražších bytostí v dušičkovém období, mnohé maminky stále častěji slyší otázku z úst svých ratolestí „a maminko, kdy už přijde Ježíšek"?
Nerada vstupuji do těchto míst plných vystresovaných lidí, často shánějící dárek na poslední chvíli. V obchodních centrech panuje nervozita, lidé do sebe vrážejí a strkají se v nekonečných frontách u pokladen. Unaveným prodavačkám třeští hlava z nekonečně znějící přesladké vánoční melodie a koled vábící zákazníky, aby co nejvíce ulehčili své peněžence. Prostě předvánoční šílenství nebere konce. Vánoce se stávají svátky nejen rodinné pohody, sledování pohádek, ale také časem obžerství. Více práce pak už mají snad jen záchranáři a to nejen s rybí kostí zapíchnutou v krku.
Vánoční stromeček provoněl celý byt lesem.
Stromeček jsme mívali v dobách mého dětství krásný, živý, pěkně urostlý. Obývací pokoj zdobila vysoká borovička, která provoněla celý byt. S vůní lesa jsem se probouzela i usínala. Tatínek každý rok dostal v práci dvoupatrovou kolekci a arabesky. Po nocích tajně ujídal autíčka a do lesklých papírků balil maminčinu báječnou čokoládu, kterou vlévala do formiček a dávala za okno vychladnout a ztuhnout. Maminčinu čokoládu nezapomenu o vánocích udělat. Stále cítím tu čokoládovou vůni maminky. Nádherně voněla kakaem. Vánoční výzdobu mám z loňska a předloňska, spoustu dekorací z mých dětských let. Stromeček umělý. Nemá cenu na pár dní neustále kupovat nové a nové věci, které pak celý dlouhý rok odpočívají v krabici ve sklepě.
Ježíšek se narodil ve chlévě.
S úklidem to také příliš nepřeháním. Jako správná hospodyňka uklízím průběžně po celý rok a generální úklid většinou udělám v listopadu. Pokud jsme doma uklidit do vánoc nestihli, tatínek říkal: „No bože, Ježíšek se přece narodil ve chlévě. Vánoce jsou především svátky lásky a rodinné pohody, ne koštěte“. A měl svatou pravdu. Nač se zbytečně štvát, když po Novém roce se může po vánočních návštěvách a hodování začít s úklidem nanovo. Největším poselstvím vánoc je tiché rozjímání, návrat do dětství při sledování pohádek a také vzpomínka na ty, jejichž židle u štědrovečerní večeře zůstane navždy prázdná. Kouzelnou atmosféru domova dotvoří svíčky.
Ne pro každého jsou vánoce šťastné a veselé.
Všudypřítomná reklama a vánoce na konci října mnohým klidu na duši příliš nepřidá. Jen znásobí jejich vnitřní bolest. Mnozí zůstali osamělí a opuštění, jiné trápí bolest na duši nebo finanční problémy. Žijí mezi námi rodiny dávající si dárky v několika tisících a na druhé straně rodiny, v nichž děti nacházejí pod stromečkem skromné nebo dokonce žádné dárky. Pro spoustu potřebných se pořádají různé sbírky a charitativní akce. Postupně se plní také zvířecí útulky.
Symbolem českých vánoc pro mě navždy zůstane Ježíšek.
V dobách mého dětství vánoce pomalu vstupovaly do našeho obydlí s příchodem adventu. Stromeček jsme oblékaly se sestrou a maminkou do svátečního šatu ráno na Štědrý den. A večer jsme, především my malé holky netrpělivě vyhlížely příchod Ježíška. Jen mi stále vrtalo hlavou, jak to malinké děťátko z jesliček všechny ty dárky unese. Maminka říkala, že mu pomáhají andělé. Stejně tak, jako my jí pomáháme s vánočními přípravami. Na Ježíška jsem věřila pomalu do svých deseti let a právě toto období považuji jako to nejkouzelnější. Svá přáníčka jsem Ježíškovi dávala za okno ještě pár let, přestože už jsem byla velká slečna pomalu na vdávání. Byla to krásná rodinná tradice opředena tajemstvím.
Dnes se skutečný symbol vánoc pomalu vytrácí. Chrám ducha většina lidí vyměnila za chrám konzumu a chaosu. Ve mě však stále zůstala ta malá holka. O adventu obuju své kouzelné střevíčky z dětství a hurá do pohádky. Ráda vyrazím nasát slavnostní atmosféru na jarmark, který si vychutnám s horkým svařákem v ruce. A Ježíškovi nezapomenu dát za okno své přáníčko. Určitě na mě nezapomene a přiletí. Tak jako tenkrát. Tím nejvzácnějším klenotem vánoc je rodina, radost, a to, že se lidé mají. Jeden druhého. A to nemusí trvat navždy. O penězích ani nákladných dárcích vánoce určitě nejsou. Hřejivý okamžik se koupit nedá. Ale to vše si člověk uvědomí až s přibývajícím věkem.
