Článek
Jmenuji se Timmy Hope. Mořská princezna severního moře a budu vám vyprávět jeden téměř růžový příběh.
Narodil jsem se jako maličká velryba svým milujícím rodičům v hlubokém oceánu. Byl jsem jejich jediným dítětem. Zvědavý malý mořský princ, který musel hned vše probádat a prozkoumat. Asi jako každé dítě. Viděl jsem spoustu nádherných věcí. Podmořských paláců stvořených z korálů, občas jsem potkal krásnou perlorodku. A můj tatínek mi vyprávěl o krásných mořských pannách a velrybích princeznách. A já jsem pak na mořských vlnách usínal s tím, že až vyrostu a dospěju, vyberu si tu nejkrásnější princeznu.
Občas jsem se jen tak pohupoval na vlnách a nechal se unášet mořským proudem. A tak, jak mě to maminka učila, vyskočil jsem z mořské pěny a lehce zatančil ve vzduchu. Říká se tomu velrybí tanec. A pak jsem se naučil zpívat. Čím naše rodinka zpívala déle a hlasitěji, připlouvaly k nám další velryby. Vytvořili jsme podmořský chorál a lidé, co okolo nás projížděli na lodích si mysleli, že moře zpívá.
Než jsem se nadál, ocitl jsem se zamotaný v rybářské síti.
A pak se to stalo. Uslyšel jsem hrozný hluk a nesmírně jsem se polekal. Najednou jsem nemohl ven. Zamotaný v rybářské síti jsem se mrskal na všechny strany, no zkrátka jako lapená velryba. „Mami, tati“, volal jsem ze všech sil. Plavidlo mě vláčelo stále dál a dál a já jsem se vzdaloval své rodině. Najednou ta velká loď zpomalila a já jsem se zázrakem vymrskal ven. Byl jsem zmatený. Kde to jsem a kde zůstala moje rodina.
Mořské vlny mě zanesly na mělčinu a zpátky do moře jsem se nemohl dostat. Vše bylo nad moje síly. Začal jsem naříkat a čím hlasitěji jsem naříkal, začali se ke mě sbíhat lidé. „Hele, rybička a jaká je velká“, pronesla malá holčička. „A nemá hlad“, zajímal se o mě chlapeček a nabídl mi kousek pečiva. Cítil jsem se unavený, vyčerpaný a chtělo se mi spát. Pak přišli nějací větší dvojnožci a začali mě prohlížet. A také hladit. To se mi moc líbilo.
My velryby máme velké a laskavé srdce. A lidi milujeme. Jsme důvěřivé bytosti. A za každé pohlazení a vyjádření lásky jsme nesmírně vděčné. Ti lidé ze mě sundali zbytek sítí, které mě svazovaly a také mi vyčistili tlamičku od těch nepříjemných věcí. Když jsem si odpočinul a nabral síly, pomohli mi dostat se zpátky do moře. A já jim z mořských vln zamával na rozloučenou ploutvičkou. Ještě jsem si stačil všimnout, že jsem se ocitl v Polsku.
Moře se rozbouřilo a opět mě vyplivlo na mělčinu.
Moře mě unášelo dál a dál. Marně jsem volal milované rodiče. Kolem mě projížděla spousta lodí, kterých jsem se nesmírně bál. Byly to moc hlučné kolosy. Jak jsem je spatřil, raději jsem zaplul hluboko pod vodu. Voda mi moc nechutnala. Byla špinavá s divnou pachutí a kolem mě plavaly podivné věci, o které jsem se málem poranil. Moře se najednou rozbouřilo a vyplivlo mě opět na mělčinu. Byl jsem vysílený a unavený. Mořskou hladinu i mé tělíčko postříbřil měsíc a já jsem se vydal do říše snů.
Když jsem se probudil, slunce už stálo hodně vysoko. Měl jsem trochu hlad a začala mě pálit kůže. Lidé zde byli naprosto jiní. Nikdo ke mě nepřišel, nepromluvil se mnou vlídného slova, nezeptal se, jak mi je. Jejich řeči jsem nerozuměl, ale vycítil, že mě na té mělčině, kam mě vyvrhlo moře chtějí nechat zemřít. Aniž by mě pořádně prohlídli, sdělovali si mezi sebou, že jsem kluk, moc nemocný a moje kostra by se hodila do tamního musea. Prý bych dokázal po mé smrti vydělat spoustu peněz.
Pojala mě hrůza a snažil jsem se volat:„ Ale já jsem zdravá, mladá velryba a chci zpátky do moře plout za svou rodinou. Já nechci umřít. Chci najít tatínka, maminku a pak si vzít mořskou princeznu". Nikdo mě ale neposlouchal. Volal a křičel jsem do větru. Den ode dne mi bylo čím dál hůř. Jak jsem celou vahou svého tělíčka ležel jen na jedné straně a nemohl se pohnout, byl jsem celý rozbolavělý. Horké slunce spalovalo mou kůži, bolely mě oči. Jediným a mým nejlepším přítelem byla labuť.
Mým nejlepším přítelem se stala labuť.
Svými bělostnými křidélky se mě snažila chránit před sluncem. A když je nade mnou roztáhla, vypadala jako anděl. Chvilkami jsem myslel, že jsem se ocitl v nebi. Labuťka se stala mou strážkyní a ochráncem. Jakmile se přiblížil někdo s úmyslem mi ublížit, zasyčela a nepustila ho ke mě. Stále jsem vnitřně cítil, že to zvládnu a určitě se jednou znovu setkám se svou rodinou. Zpívat už umím docela dobře. Rodiče mě určitě uslyší a poplují mi naproti, co jim síly budou stačit. Vzhlížel jsem k nebi a modlil se svou velrybí modlitbičku s nadějí, že mi nebesa určitě pomohou.
A pak se to stalo. Najednou jsem se cítil obklopen všudypřítomnou láskou. Lidé mě hladili, mluvili na mě. Na spálenou a bolavou kůži mi dávali chladivé polštářky a promazávali ji zinkovou mastí. Snad poprvé po dlouhé době se mi zčásti ulevilo. Ti pozemští andělé mě na poslední chvíli vyrvali ze spáru smrti. Pak už šlo vše rychle. Měl jsem putovat daleko na sever za svou rodinou. Do připraveného bazénu jsem vplul zcela sám co nejpokorněji. Prý jsem měl jet do Dánska někam do Skagerraku, kde jsem měl být vypuštěn na svobodu.
Někdo dokonce zvažoval, dopravit mě až do Atlantiku. Ale to jsem se trochu bál. Je moc hluboký a mé tělíčko je ještě bolavé. Ale sílu žít to mám, a velkou. Chci najít maminku s tatínkem a pak si vzít tu mořskou princeznu. V Poelu, kde jsem tak dlouho ležel a už jen čekal na svou poslední hodinku mi dali jméno Timmy. A tito pozemští andělé mi začali říkat Naděje. Měl jsem přinést světu poselství prince z mořského světa. Naděje, moc hezké jméno. Naděje, která vždy umírá jako ta poslední. A já nemíním umřít. To ani náhodou.
Timmy Naděje nese světu poselství.
Jsem tak mladý a mám tolik plánů. Lodě mě provázely dvě. Jedna z nich nesla jméno Fortuna, což znamená štěstí. A já jsem jel za štěstím. Ta, ve které jsem jel měla udělanou stříšku z pláten, aby mě nespalovalo slunce jako na té pláži, kde jsem pomalu umíral. Jen nevím, co se stalo a proč se ti lidé najednou hádají. Pak jsme se ocitli v bouřce. Vše se mnou mlátilo ze strany na stranu a já jsem se hrozně bál. Snažil jsem se držet co nejvíce v rohu. Přemýšlel jsem, jak se jen dostanu z bazénu ven, až nadejde čas mého propuštění. Neumím plavat pozadu. To my velryby prostě neumíme.
Pak jsem ztratil vědomí a když jsem se probral ocitl, jsem se v mnohem slanějším moři, než bylo to před tím, než mě vyprsklo na mělčinu. Necítil jsem se dobře, špatně se mi dýchalo. Ještě naposledy jsem zahlédl slunce, nebe plné zpívajících racků. Zamával jsem ploutvičkou na pozdrav životu a zmizel pod hladinou. Mořské proudy mé tělíčko unášely dál a dál, až mě našli nějací lidé na dánském pobřeží poblíž ostrova Aholt. Připadal jsem jim jako zjevení. Tím víc, že jsem byl příšerně nafouklý, jako balón. Mé nebohé tělíčko na které jsem hleděl z duhového mostu, zůstalo na moři poblíž pláže.
Lidé žijící na tom ostrově ho chodili okukovat. Dokonce nějaký starší turista mě po smrti zneuctil tím, že na mě vlezl a pořizoval si selfíčko. Kdybych byl moc zlý, vybouchl bych s ním. A tak jsem se pohupoval na mořských vlnách a nikdo, jakoby nevěděl, co si se mnou počít. Lidé na tom ostrově, kam mě přineslo moře měli strach, že vybouchnu a rozmetám jak krásnou pláž, tak jejich domovy. A vonět jako svěží mořský vánek také asi nebudu. Bylo mi to moc líto, jak mě ti ostrované vidí. Namísto krásné bytosti hledí na hnijící kouli.
Nikdy bych nevybouchl. Lidi jsem měl příliš rád.
I přesto, jak mi někteří moc ublížili, neměl jsem v úmyslu oplácet zlo. A navíc jsem se ocitl v naprosto cizí zemi, kde mi lidé na té pláži zapalovali svíčky a lucerničky. Tolik krásných světýlek přinášejících spásu mé duši. A já jsem na tom duhovém mostě tak plakal, až na zemi začalo konečně pršet. Pak mě dotáhli na tu pláž, kde jsem pobyl další týdny. Lidé za mnou chodili. Mnozí mě dokonce hladili holýma rukama, přestože už jsem příliš nevoněl. Stále měli strach, abych nevybouchl, ale na druhé straně byli odvážní a k mému tělíčku laskaví.
Na pláži hořely svíčky a na ocásek mi s pláčem a modlitbou za mou duši kdosi položil na ocásek živé květiny. A tak jsem se stal mořským princem dánským. Za tichých nocí jsem slyšel zpěv malé mořské víly. Krásné mořské princezny, jejíž příběh skončil stejně tak smutně, jako ten můj. Zamilovala se do člověka celým svým srdcem, opustila mořského otce a svůj domov, aby se vydala za svou láskou. Princ nakonec její lásku neopětuje, zamiluje se do jiné princezny a malá mořská víla se rozplyne v mořskou pěnu. V den, kdy se to stane, moře kvete.
Moc jsem miloval mořský svět i lidskou říši, kterou jsem měl možnost poznat. Svým velrybím srdíčkem jsem v čase, který mi byl vyměřen obejmul celý svět. Nakonec jsem zmizel z mořské pláže úplně. A nebyl jsem chlapeček, jak mi pošeptala ta malá mořská víla, ale holčička. Mořská princezna. A tak se navždy vepíši do srdce světa jako Naděje, mořská princezna dánská z Aholtu.
A pokud zavítáte právě do Dánska nebo k jinému moři, vzpomeňte si na mě a jemně pohlaďte mořské vlnky. A buďte laskaví a vlídní ke všem tvorům v mořském království. Možná mi v Aholtu postaví pomníček, možná ne. V srdcích, která mě milovala, budu žít věčně. Dala jsem světu hřejivé světlo z mořských vln, které nikdy nepohasne. Stala jsem se srdcem světa.
Vstoupila jsem skrze bránu svatého Petra do krásného domu plného nádherných květin, vůní, zvířat i lidí. A také nejčistších moří a oceánů jaké jsem kdy mohla poznat. Stvořitel světa mě Timmy Hope mořskou princeznu dánskou přijmul jako čistou a laskavou duši do království nebeského. Mé srdce, to malé velké srdce velrybí, co změnilo svět, obejmul svou láskyplnou náručí tak, jak jen otec může obejmout své dítě, které se vrátilo zpátky domů.
Zdroj:
News5/facebook
