Článek
Žily jsme na rozdíl od dospělých, kteří časy minulé vnímali jako říši zla, v říši pohádek a dětských her. Až na pár výjimek, týkající se spíše dětských umělců, jakými byly třeba zpěvačka Darinka Rolincová nebo herečka Michaela Kudláčková, Tomáš Holý aj., jsme byly skutečně dětmi se vším všudy. Sice my holky jsme občas snily o tom být přes noc prsatou třicítkou s našpulenými rudými rty jako ty slečny ze seriálů či oblíbené zpěvačky obklopené muži snášejícími jim modré z nebe, ale dívčí sen o princi na bílém koni nakonec přece jen zvítězil. Mnohé z nás jsme si ještě jako dvanáctileté hrály s panenkami a spaly s plyšáky.
Ostatně se svým oblíbeným plyšovým medvídkem z dětství spím dodnes. Kolik krásných vzpomínek jen nosí ve svém plyšovém srdíčku a těch tajemství, která jsme sdíleli jen my dva. Když jsem vezla svůj kočárek s panenkou vedle své maminky, která zase vezla mou mladší sestřičku, dmula jsem se pýchou. Měla jsem hezký červený a snad to byl právě kočárek, co z nás holčiček činil hvězdy. Dnes už holčičky s kočárky téměř nepotkávám a přitom to byla jedna z našich nejoblíbenějších dětských her. Hra na maminku a na tatínka, učitelku, zdravotní sestřičku.
Vzpomínky kobercového klepače.
No, jak se říká, staří lidé se pomalu opět začínají stávat dětmi. Jakoby v určité etapě lidského života šel život tak nějak pozpátku. Žvatlání, přebalování, péče druhé osoby. Mnohé babičky a dědové se dokonce zcela rozsvítí při vzpomínce na svou pohádku mládí. Jsou rozkošní jako malé děti. Sice do této kategorie ještě zdaleka nepatřím, ale je to tak. Čas bezstarostného dětství a mládí se ze vzpomínek, pokud člověku mysl nezastíní Alzheimer, nevymaže asi nikdy. I já už mu občas začínám spílat, kam mi zase schoval brýle, když za chvilku začne můj oblíbený seriál nebo proč najdu občas klíče místo na věšáku v lednici. Nežili jsme s očima přilepenýma k displeji mobilu, ale o svůj Facebook jsme ochuzeni nebyli. To tedy ne.
Stačilo hvízdnout pod oknem a kamarádi se seběhli na kobercový klepač přímo před domem. To byla paráda. Facebook pěkně naživo a ještě v pohybu. Kolik dětských příběhů by jen mohl vyprávět. Co ten si vše vyposlechl. Prožíval s námi první lásky, domácí výprask, pětku z matiky i pláč nad rozbitým kolenem. Na krku jsme měli pověšený klíč od bytu, a když rodiče odjeli na víkend na chatu, udělali jsme si dětskou párty ve vší počestnosti. Lezli jsme po stromech, kluci i holky, koupali jsme se v žabinci, pili jsme z jedné láhve, olizovali jsme si prsty a lítali za mičudou jako splašení. A co teprve bazén na dvorku jakým byla stará plechová vana, to bylo něco.
A mozek, ten samozřejmě také nesměl zahálet. Procvičovali jsme ho pomocí Rubikovy kostky a ne všichni ji dokázali v určitém limitu složit. Kam jen to šlo, dojeli jsme na kole. Třeba k babičce na venkov na povidlové buchty. Kdo by je nemiloval. Já jsem za babičkou na kole jezdívala dvacet kilometrů tam, hned v pátek po škole a v neděli dvacet kilometrů zpátky. Pravda, na silnici nebyl zdaleka takový provoz, jaký je teď, ale i tak jsem musela být opatrná. Zvláště při cestě kolem lesa. A také jsem byla pěkné šídlo, jak říkávala babička. Jednou mě dokonce i se zabijačkou přivezla domů veřejná bezpečnost. Štrádovala jsem si to od babičky po setmění a světlo na kole vypovědělo službu.
Cestou od babičky mě sebrala mě veřejná bezpečnost.
Příslušník si odnesl nějaké to jelítko a voňavou jitrničku a žádná aféra se z mého malého velkého dobrodružství nedělala. Dnes by se o tom přinejmenším psalo v místních novinách a možná bych byla zvěčněna na některé ze sociálních sítí. Na hodiny tělocviku jsme chodily my holky v modrých trenýrkách a bílém tričku a kluci v červených trenýrkách a bílém tílku. Na rozdíl od mnoha dnešních dětí jsme měli vysportované postavy a nakonec kotoul i přeskočit kozu zvládl takřka každý. Pohyb nás bavil a občas jsme se dokázali pěkně vyblbnout. Já jsem milovala vybíjenou, i když jsem schytala hned první ránu. Měla jsem o něco větší zadek než ostatní holky a do toho se hezky trefovalo. Za to ve šplhu a pak i v atletice jsem byla přeborník. Získala jsem přezdívku opice.
Zprvu jsem nepatřila ke štíhlým dívkám, které uváděly kluky v němý úžas. Ale se svou postavou jsem se postupně naučila pracovat a své špeky proměňovala ve svaly. Stačilo po příchodu ze školy složit hromadu uhlí před domem nebo babičce naštípat dříví. Sice jsem nepatřila k třídním krasavicím, ale svým způsobem jsem pro spolužáky byla zajímavá. Takový předvoj Amazonky. A pusu jsem měla také pěkně prořízlou. Vyjednávat jsem uměla dobře. Dokonce jsem řetěz sestavený ze svítících céček vyměnila za pár tuzexových bonů. A mamince jsem pak koupila k narozeninám pravou švýcarskou bonboniéru. Čokoládu moc milovala, a já jsem jí chtěla udělat velkou radost, zvláště v době, kdy se potýkala s vážnější nemocí.
Nejvzácnějším darem je dar srdce.
Když po letech zemřela, našla jsem mezi různými pozůstalostními věcmi i tuto bonboniéru. Moc si vzácného dárečku cenila a brala ho jako jeden z nejvzácnějších klenotů, jaký kdy dostala. Takovéto bonboniéry běžně k sehnání nebyly, tak jako je tomu dnes, a co už považujeme za samozřejmost. A maminka v ní viděla kus mého srdce, jaký jsem jí dala. Jelikož jsme patřili k nejsilnější generaci, ve třídě nás bylo i 32 dětí. Někdy i víc žáků na jednu učitelku. Jak nás všechny zvládla, včetně třídních zlobidel, dodnes netuším. Spousta z nás chodila do Pionýra, mladší děti chodily do Jiskřiček, a tam nás pěkně vycvičili. Takový bojový výcvik v pláštěnkách, gumákách a plynových maskách dal docela zabrat. Jezdili jsme ale také na výlety nebo jsme třeba něco ukuchtili pro domov seniorů. Zkrátka jsme byli pionýři, malované děti, jak se zpívalo.
Každá doba má své pro a proti, s tím nic nenaděláme. Ale s tou dnešní bych své dětství asi neměnila. Měla jsem takřka vše, i když očima dnešních dětí vlastně nic. Spoustu kamarádů, život plynul mnohem pomaleji, hodně pohybu na čerstvém vzduchu, pohádkovou babičku s velkým srdcem, které by dokázalo obejmout celý svět. Virtuální sítě skutečný život až tak nenahradí a skutečných kamarádů do deště na síti příliš není. Když jsem si povídala s různě starými dětmi, nechápaly, jak jsem mohla bez mobilu vůbec existovat. A já jsem zase moc dobře nepochopila mladou rodinku, kde si členové včetně dětí sedící u jednoho stolu namísto slov posílaly esemesky, obrázky nebo smajlíky. Jeden druhému, aniž by se navzájem na sebe podívaly, usmály se. Pro ně zcela normální, pro mě podivný svět.
Blíží se prázdniny, jak jen ty jsme si užili hlavně u babičky na venkově. A i když se na vysvědčení objevila nějaká ta trojka či dokonce čtyřka, celkem se nim nedělo. Pamatuji si na tatínkova slova, když uviděl mou čtyřku z matiky. „Hele, židle, alespoň si budu mít na co sednout. Nemyslím si, že právě toto vysvědčení bude hrát ve tvém životě důležitou roli. Až dospěješ, třeba si vysloužíš i červený diplom, co já vím. Teď to řešit nebudeme, celý život máš před sebou. Co si takhle udělat hezký výlet vláčkem, které tolik miluješ.“ Tatínek ve mě věřil a právě víra v toho druhého je tou nejsilnější motivací něčeho dosáhnout. Mottem jeho života, který bral sportovně bylo, hlavně se ze všeho hned nepodělat. Když se nebudu živit hlavou, tak rukama určitě, a v životě se neztratím. Nakonec jsem i já s těmi židlemi na vysvědčení na základce vystudovala takřka s červeným diplomem a to o hodně let později. Takřka na prahu padesátky. Jen tatínek se toho už nedočkal.
O 35 let později.
Kolik jen se toho změnilo. Stáváme se neviditelnými.
Po dlouhé době jsem navštívila třídní sraz a mnohé spolužáky jsem nepoznala a ani oni mě ne. Z obletovaných třídních krásek se staly postarší korpulentní dámy, zatímco ošklivá káčátka zestárla do krásy. A také společnost se zvláště k ženám po padesátce chová macešsky. Jsme generace, silná a tvrdá, pracovitá, která se vyučila, mnozí si vzdělání později doplnili často dálkovým nebo večerním studiem, prošla si dvouletou vojnou, ženy odrodily děti, jesle a zpět do práce. Generace, co zasadila strom, zapustila své kořeny, postavila mnohdy svépomocí dům, zplodila syna nebo dceru, aby s ní společnost po padesátce zametla a na trhu práce se stala takřka neviditelnou. Jakoby kořeny začínaly v zem, kam je zasadili naši předci hnít. Vytratila se morálka, zodpovědnost, pokora, vděk a úcta.
A tak mnozí z generace X rádi vzpomínají na staré dobré časy. Zpívání u táborových ohňů, první lásky, rodinná rekreace v Tatrách nebo na Máchově jezeře. A možná i práci, o kterou nemuseli mít strach, že o ni přijdou, a nebudou mít na zaplacení nájmu. Dobu, kdy lidé stárli zcela přirozeně a důchodce nebylo pomalu sprosté slovo. Technika mezitím notně pokročila a facebook na kobercovém klepači nahradil ten virtuální. Jsme spojeni takřka s celým světem, ale ne moc šťastni. Stejně tak jako v dětství a dospívání nám zvláště s blížícím se podzimem života živý kontakt, pohled z očí do očí, tu hřejivou lidskost a blízkost tak úplně nenahradí. Naše krásné vzpomínky, ztracené generace X nejlépe vystihuje písnička od Hanky Zagorové Maluj zase obrázky.
A strašit lidi, že na jejich důchody nebudou peníze. Z mých spolužáků jich zemřelo šest ještě před padesátkou, jiní nebudou mít odpracovaná léta, např. různé dohody nebo práce na černo, dlouholetý pobyt na pracáku nebo žen v domácnosti. Jsme zvláštní generace, která si musela své místo pod sluncem vždy tvrdě vybojovat právě tím, že byla velmi početná. A když těmto lidem začínají pomalu ubývat síly a začínají se blížit důchodu, stávají se neviditelnými. Tak svět odplácí, dalo by se říci. Dle Seznam Zpráv se v článku nazvaném Vybrali jsme vhodnějšího uchazeče uvádí, že jen např. v Moravskoslezském kraji je 40 % uchazečů o práci starších 50 let. Celostátně je to kolem 36 %, uvádí mluvčí ÚP Martin Bušo. Tito lidé, a to především ženy mají 8 - 10 let do důchodu, a na trhu práce jsou odepsané.
Hodně smutná realita. Politici sice neustále prodlužují odchod do důchodu, avšak už neuvádí, co mají lidé před důchodem dělat, a kde vůbec práci hledat, když je takřka nikde nechtějí. A to ještě hrozí, že především starší lidé budou nahrazeni AI. Jako generace Husákových dětí jsem prožila krásné dětství, avšak nad našim podzimem života se stahují mračna. A co víc, Česko se řadí ke státům s nejvyšším rozdílem v odměňování mužů a žen v rámci celé EU. Hůře je na tom už jen Rakousko a Estonsko. Tam se liší mzdy mužů a žen takřka o pětinu. Na opačném žebříčku se pak nachází Lucembursko, kde ženy vydělávají nepatrně více než muži.
Kdybych byla princezna Arabela.
Zatímco v loňském roce přesáhla průměrná měsíční mzda mužů 50 tisíc, u žen to bylo takřka o devět tisíc méně. Jak říkávala moje moudrá babička, ať je doba taková nebo maková, žena musí snést a vydržet víc jak člověk. Jakoby si společnost práce a obětavosti matek, babiček, dcer a vnuček nevážila. Stejně tak jako starých lidí, kdy mnozí zde zanechali velkolepá díla, která tak rádi obdivujeme, a z nichž na nás dýchne dech minulosti. Proto tak ráda, a asi nejen já vzpomínám na krásnou dobu, kdy jsem si nazula své dětské střevíčky. To byl svět ještě v pořádku a lidé k sobě měli mnohem blíž. Možná je to jen zdání, protože jsem byla mladá, ale i přesto mít kouzelný prsten princezny Arabely, hned bych se vrátila do bezstarostné říše dětství zpátky. Klidně i bez mobilu a různých technických vymožeností moderní doby, v níž se nakonec začíná pomalu ztrácet sám člověk jako takový. A komu z nás se o nich vůbec před třiceti, pětatřiceti letech zdálo.
seznam.zpravy.cz
https://cs.wikipedia.org./wiky/Tuzex
https://cdr.cz/clanek/jak-slozit-rubikovou-kostku
https://cs.wikipedia.org/wiky/Generace X
denik.cz
Vzpomínka na dětství
