Článek
A to může být pro skomírající ekonomiku přínosem. Doba padesátiletých šedovlasých kmetů je dávno pryč. Vždyť se jedná o generaci, která se stala součástí 90. let v plném rozpuku mládí nasávající všechny ty nově příchozí věci a západoevropské trendy jako houba. Tito lidé se učili takřka za pochodu. Doplnili si vzdělání při večerním studiu, začali podnikat, cestovat, poznávat nový doposud jim neznámý svět za železnou oponou. Spousta lidí si ze zahraničí, kam odjížděli studovat nebo cestovat, přivezla cenné zkušenosti, které doma zúročili. Tomu, kdo mluvil, nebo se naučil anglicky, německy ležel celý svět takřka u nohou stejně tak, jako řemeslníkům s pozlacenýma rukama.
Kdo mohl, využil nabídky privatizace v níž získal za pár kaček i byt, který si odkoupil do osobního vlastnictví, a později ho třeba odprodal za hezkých pár tisíc nebo v něm žije dodnes a je tak zajištěn na stáří. Jde o generaci, která ještě plodila potomky a neštítila se jakékoliv práce, která byla dobře zaplacena. Manuální práce a peníze už vůbec ne lidem tolik nesmrděly, jako je tomu dnes. Spousta mladých po kariéře na rozdíl od předchozí generace až tak netouží, a peníze klidně obětují volnému času a zábavě. Spousta lidí střední generace včetně seniorů si dům v němž žijí dokonce postavila svépomocí. Vznikla spousta rodinných firem. Jiní celoživotní úspory a výdělky zase prohýřili, a buď skončili na ubytovně nebo předraženém pronájmu.
Z pronájmů dnes právě těží spíše starší generace než mladší lidé. Mnozí pronajímatelé jsou lidé spíše středního věku nebo senioři, kteří dům získali např. v restituci. Mladí lidé těm starším mnohdy zdánlivě závidí, cítí se frustrovaní, nebo se je naopak snaží napodobit. I oni žijí ve světě, který jim leží u nohou. Už jen proto, že jsou mladí, v plné životní síle s neomezenými možnostmi cestovat, studovat, čerpat zkušenosti v zahraničí obdobně, jako tomu bylo u generace ve víru devadesátek. A to je velmi cenný artikl. Mnohem cennější než stáří, kdy už toho člověk má více za sebou než před sebou, a cítí se utahaný životem a umořený zdravotními neduhy.
Devadesátky. Éra neomezených možností
Právě devadesátá léta byla zlatá doba a také zlatý důl především pro dnešní 50+, kteří mohli měnit dějiny a běh části světa. A právě tato generace ve věku nástupu gerontokracie, do něhož za pár let vstoupíme, bude tou rozhodující silou u kormidla, která ale už ve světě starých nebude moc kam směřovat. Tito lidé byli v devadesátých letech v rozpuku mládí, plni životní energie, elánu a snů. 90. léta se stala symbolem úspěchu, svobody, takřka neomezených možností v podnikání i studiu. Zatímco jedni se už ve svém věku cítí vyčerpaní a vyhořelí s vidinou, že už se nemají kam posunout, jiní naopak stále mění svět k lepšímu. Třeba lékaři, vědci, podnikatelé s neotřelými nápady, menší živnostníci, herci a zpěváci které milujeme.
Ale také zcela obyčejné profese, kdy nás usměvavá starší prodavačka uvede do svého bylinkového království v útulném obchůdku nebo nám starší pán opraví hodiny po dědečkovi. Dříve se řemeslo předávalo z otce na syna. A tím se také společnost posouvala dál, rodina byla zajištěna, staříčci odcházeli odpočívat na výminek. Pamatuji se na babičku, která žila ve své milované světničce až do smrti. Do svých 80 let obhospodařovala hospodářství. Vyráběla máslo, bylinkové sýry, tvaroh, tak jak jí to naučila její maminka dokud na vše stačila.
Dnes jdou nejsilnější populační ročníky sami proti sobě
Silná populační generace, exploze 70. let by se při tom měla cítit na pracovním trhu nejméně ohrožena. Je zvyklá vybojovat si své místo pod sluncem, stejně tak jako kdysi ve školní lavici i v pracovním procesu. Chybí jí ale vzájemná spolupráce. Zatímco senioři mají různá sdružení seniorů, která si ledacos dokáží prosadit, a to i na politickém poli, generace 50+ je odstrčena v ústraní, a to mnohdy nezájmem o vlastní budoucnost. Občas se dokonce stává, že starší manažerka nepřijme starší uchazečku o práci, přestože většinu daných požadavků splňuje, což je chyba. Nikde není napsáno, že starší paní nemůže být pro firmu přínosem.
Vždyť právě tato silná generace z větší části tvořila novou společnost. A tím, jak česká populace stárne mílovými kroky, i ve stáří může dřímat potenciál, na který by se měly zaměřit především siné ročníky 70. let a mladší. Móda, cestovní ruch, wellness centra, hotely pro generaci 50+, kavárny s čítárnou, galerie vzpomínek, menší obchůdky. Na mnohé aktivity pozvedající ekonomiku a být mezigeneračním přínosem by mohlo jít získat dotace. Starší lidé by získali práci a generace by se nerozdělovaly ale naopak spojovaly.
Generace 50+ se může stát novodobou elitou
Pokud generace 50+ nepromarní svou šanci, mohou se stát novodobou elitou, stejně tak jako byli podnikatelé v 90. letech. A tito lidé nebyli nikdo jiný než právě generace dnešních padesátníků a výš. Pokud i tato generace chce žít mnohem lépe a více na výslunní než v ústraní, nesmí zůstat sedět ve tmavém koutě. Musí mít své mluvčí, kteří budou stále více slyšet. A politici ani zaměstnavatelé hluší zůstat nemohou. Nechť má tato generace stále na paměti, že na pracovním trhu zůstává na rozdíl od generací předchozích nejdéle a nejvíce odvádí do rozpočtu. Snad i proto má právo být slyšet, zapracovat na mnoha věcech a stát se kormidlem zdravé společnosti. Bez elit, žádná společnost nevykvete. Překážkou by neměl být věk, ale chuť ještě něco dokázat, pracovitost, loajalita.
Mladým chybí především idoly a tahouni.
Mladí lidé nejsou jiní než Husákovy děti, tudíž silné populační ročníky 70. let. Možná jim chybí idoly ze sportu, světa umění. Ti skuteční, ne virtuální. Spousta kluků mé generace se chtěla podobat slavnému hokejistovi Jaromíru Jágrovi, holky měly vzor v Hance Zagorové. Já jsem se chtěla podobat své tělocvikářce a být stejně tak úspěšná a dětmi zbožňovaná jako byla ona. Byli to lidé úspěšní, skuteční, kteří nás mladé posouvali dál. Chtěli jsme také něco dokázat, někým a něčím být. Zkrátka prospěšným pro společnost a mít hezký pocit sám ze sebe.
Naši rodiče také pracovali a my jsme nosili klíč od bytu na krku. Snad jen na nás měli více času. Dnešní mladí nejsou ani hloupější ani lenoši, jen to mají těžší. Ale to měly i generace předchozí a se situací, třeba ve válce nebo po ní se nějak dokázaly vyrovnat. Dokonce snad i z té bídy vyšli mnohem silnější a nezlomní. To, jak dnešní mladé lidi vnímáme není chybou v nich, ale spíše ve výchově. Vždyť prvními učiteli jsou nám rodiče a první třídou rodina.
Ani s mileniály to zas tak špatné není
Ono ani s těmi mileniály to až tak špatné není, jak se může na první pohled zdát. Mnozí lidé jsou citlivější ke přírodě, zvířatům, vnímají potřeby seniorů, zdravotně postižených spoluobčanů. Pracují jako dobrovolníci v zařízeních pro seniory, útulcích pro opuštěná zvířata, nemocniční klauni. Spousta mladých lidí se účastní charitativních projektů či projektů usnadňující život handicapovaným lidem. Někteří dokonce napravují to, co ti starší pokazili. Předchozí generace se ke přírodě nechovaly zrovna dvakrát s úctou a zvířata brali jako věci. Na handicapované lidi se v minulém století hledělo skrz prsty.
A právě styl světa založený na mamonu, nekonečnou honbou za materialismem se snaží mladí lidé měnit. Odmítají žít v chaosu. O tom, v jaké zemi a světě budeme žít budou nejvíce rozhodovat právě nejsilnější ročníky 70. let a senioři, jejichž počet bude raketově narůstat. O to víc, by neměly generace spolu bojovat ale navzájem spolupracovat. Jakékoliv války, včetně té mezigenerační k ničemu nevedou. Boří, ne tvoří. A zemi uvedou jen do bídy.
