Článek
Stejně tak jako Petřín. Od nepaměti patří petřínský kopec k reliéfu Prahy. Tak, jak rostlo město pod ním, měnila svou tvář i „pražská hora“. Ty tam jsou doby, kdy na jejím jižním svahu dozrávalo víno a kdy od „zadní“ strany obrácené k Břevnovu, vyjížděly vozy plné opuky, z níž byla postavena většina pražských románských i gotických domů. Stavebnímu ruchu se nevyhnul ani samotný Petřín. Už v letech 1360 - 1362 protnula jeho stráně od Strahovského kláštera až k ohybu nad Újezdem gotická kamenná zeď zvaná Hladová. Podle pověsti ji dal postavit císař Karel IV, aby tak zajistil živobytí pro nezaměstnanou rodinu.
Císař Karel IV se postaral o nezaměstnané tím, že na Petříně postavil Hladovou zeď.
Z popudu hraběte Karla Chotka provedl v roce 1836 J. Braul zahradní úpravu vrcholu Petřína a zahájil tak etapu sadových úprav celé této oblasti. Pod hradbou, na samém vrcholu kopce vyrostla v průběhu minulých století řada staveb, které obdivujeme dodnes. Kaple křížové cesty nás dovede až ke kostelu svatého Vavřince, původně románské svatyni, připomínané už v roce 1135, která dala Petřínu i německé jméno - Laurenziberk. Pozornost návštěvníků přitahuje i kaple Božího hrobu, jejíž sgrafitová výzdoba byla provedena podle kartonu Mikoláše Alše.
Nejen děti zaujme zrcadlové bludiště, pavilonu Klubu českých turistů z roku 1891, vybudovaném jako miniaturní napodobenina někdejší vyšehradské gotické brány zvané Špička. Otvorem proraženým v hladové zdi bychom mohli kolem rozhledny dojít až do zahrad, jejichž částí je i dobře známý růžový sad. Neméně zajímavá je petřínská hvězdárna zrovna tak, jako nedaleká rozhledna nabízející fascinující pohled na Prahu „z nebeských výšin“.
Prvenství patří lanovce na Letné
Kopcovitá poloha Prahy přímo lákala ke stavbě lanovek. První projekty, zprvu spíše fantastické se zrodily už v sedmdesátých letech minulého století. Žádný však nebyl realizován, přestože třeba úvaha o lanovce na Petřín měla své opodstatnění. Zlom přinesl až začátek devadesátých let, kdy koleje lanové dráhy spojily nábřeží v místech dnešního Švermova mostu (tehdy zde býval most císaře Františka Josefa) s Letnou. Její vozy se po letenském svahu rozjely poprvé 31. května 1891, aby po 1 minutě a 45 sekundách překonaly na trati 109 metrů dlouhé výškový rozdíl 34,5 metru. Pohon zajišťovala voda napouštěná do zásobníků v horním voze. V roce 1902 se však domy na Letné ocitly „na suchu“ a lanovka byla přestavěna na elektrický pohon.
Ani „elektrifikovaný“ provoz však nezajistil lanové dráze na Letnou dlouhé trvání. Jezdila jen do roku 1916. O šest let později byla zcela zrušena. O pohodlnou dopravu zejména na fotbalové zápasy Sparty a Slávie však Pražané přece jen nepřišli. V roce 1926 bylo těleso lanovky využito ke stavbě pohyblivého chodníku, který byl v provozu do roku 1937. O tom, jak vypadal a jak se na něm jezdilo, si už můžeme udělat představy jen ze starších českých filmů, jako jsou třeba slavní Muži v ofsajdu. Prvenství mezi pražskými lanovkami však získala letenská lanovka doslova o prsa. Vždyť v době, kdy začala jezdit, se už připravovalo k zahájení provozu i na svahu petřínském.
Zrod lanovky na Petřín
Myšlenka vybudovat lanovou dráhu na Petřín vznikla v roce 1890 současně s projektem petřínské rozhledny, z podnětu Klubu českých turistů po jejich zájezdu na pařížskou světovou výstavu. To už ovšem měly lanové dráhy v Evropě za sebou desetiletí své existence. Vždyť první z nich, poháněná ještě parním strojem, byla postavena ve francouzském Croix Rousse už v roce 1862. Pozadu však nechtěla zůstat ani Praha, stověžatá matka měst.
Proto už 18. července 1890 předložili inženýři Reiter a Štěpán městské radě v zastoupení „Družstva pro rozhlednu Petřín“ geniální návrh a technickou zprávu, v níž mimo jiné popisují jednoduchý a levný pohon budoucí lanovky. Po kolejích na Petřín mají jezdit dva vozy o kapacitě padesáti cestujících. Budou spojeny lanem, vedeným přes vodorovné kolo v horní stanici. Vůz, který bude nahoře, natankuje do nádrže vodu a svou vahou vytáhne nahoru vůz druhý. N dolejší stanici vypouští se voda nárazem do ventilu o nakloněnou plochu mezi kolejnicemi.
Na vyzdvižení lana vážícího 16 q, jest zapotřebí, aby hořejší vůz měl 1 750 - 2000 kg vody, jsou-li oba vozy prázdny nebo osobami stejně obsazeny. Na vytažené osoby se počítá v průměru 75 kg vody, což činí při úplném obsazení dolejšího a prázdnotě hořejšího vozu 3 600 kg, z toho jde, že v nejnepříznivějším případě nutno přibrati až 5,5 metru krychlového vody, aby se dosáhlo dostatečného přebytku hnací síly.
Petřínská lanovka se rozjíždí
Už 24. ledna 1981, tedy deset dnů po uzavření smlouvy mezi pražskou obcí a Družstvem rozhledny na Petříně, zapsaným společenstvím s ručením omezeným o zřízení dráhy lanové na Nebozízek, byla vytyčena trasa a odstraněny stromy a keře v okolí Nebozízku. Aby bylo možné vystavět údolní stanici a těleso lanovky, bylo nutné zbořit i poslední petřínský viniční lis, který stál nad Újezdem za domem č. 408, zvaným Zlatý plž. 2. února se rozběhly práce v zářezu výhybky a pod její horní stanicí nastoupili 3. března do práce zedníci. Vedle budoucí trasy byla zřízena lanová dráha po dopravu stavebních hmot. Začal boj s časem.
Vždyť doslova za dveřmi byla Jubilejní výstava, která měla před tváří celé Evropy demonstrovat svébytnost české materiální a duchovní kultury a tím i ideu sílící národní jednoty. A lanová dráha musí jezdit. I přes veškeré problémy komplikující práci přes nepřízeň počasí s krutými mrazy a vstupu dělníků do stávky se nakonec v pondělí 13. července vozy lanovky rozjely na zkoušku a o dvanáct dnů později, v sobotu 25. července 1891 začaly od třetí hodiny odpolední přepravovat první cestující.
Tehdejší Národní listy přinesly den po zahájení provozu 26. července jen strohou zprávu, že lanovka byla odevzdána k užívání, je 400 m dlouhá, jízda trvá 6 minut a stojí 6 krejcarů. Děti platí polovinu. Petřínská lanovka a zároveň druhá lanovka v Čechách (a v té době i nejdelší v celé rakousko-uherské monarchii) jen za dopoledne přepravila přes dvě stovky návštěvníků, a to aniž byla dokončena rozhledna. Na nezájem ze strany návštěvníků si lanovka rozhodně stěžovat nemohla. Během dalších prvních tří týdnů se v jejích vozech svezlo přes 32 000 lidí.
Voda poprvé problém
Po přízni, kterou si lanová dráha na Petřín získala při Jubilejní výstavě, však nastaly špatné dny a pro nový druh dopravy i krušné časy. Zájem o ni neustále klesal. Navíc se slabina ukázala v technické zprávě a generálním návrhu tolik prosazovaná jednoduchost a levný pohon - voda. A tak se dvacet let po předložení prvního projektu lanové dráhy na Petřín, nebo jak se tehdy přesněji říkalo, na Nebozízek, se začalo uvažovat o její přestavbě na elektrický pohon. Je však jisté, že v roce 2014 byl její provoz zastaven vzhledem k nedostatku personálu, který musel narukovat do války.
Není však možné přesně stanovit, kdy byl provoz znovu obnoven. V roce 1921 byl učiněn pokus na lanovce, znovu obnovit provoz. Ten však selhal. Jak dlouho byla lanovka v provozu, nevíme. Jisté je, že podle zprávy městské rady lanovka už v roce 1923 opět nejezdila. A tak léta ubíhají a petřínská lanovka stojí a pustne. Jednání mezi příznivci a odpůrci se vlečou, zařízení lanovky chátrá. V návrhu byla i výstavba pohyblivého schodiště, které však bylo vzhledem k nákladným investicím zavrženo.
Petřín ale pro Pražany svou přitažlivost neztrácí. Kolika lidem tehdy při procházkách krásnou přírodou petřínských sadů asi probleskla myšlenka a vzpomínka na stařičkou lanovku. Nakonec se přece jen dočkali.
Elektřina místo vody
Na své první znovuzrození čekala lanová dráha na Petřín celé desetiletí. Po letech jednání, sporů a stovkách dopisů se jí nakonec ujaly Elektrické podniky, které si vytkly jako cíl její elektrifikaci, prodloužení tratě, tím možnost lepšího přestupu na linky elektrických drah vedoucí přes Újezd, zvýšení provozní rychlosti a kapacity vozů. Rozhodující obrat přišel v roce 1930, kdy rada hlavního města Prahy usnesla se na své schůzi dne 12. prosince 1930, aby správní rada elektrických podniků byla zmocněna ku provedení všech přípravných prací ku realizování projektu na rekonstrukci lanové dráhy a úprav Petřína.
Nepochybně také se blížící se IX všesokolský slet se stává jedním z impulsů obnovení jejího provozu. Stavba je povolena 30. října 1931 a započata už v listopadu téhož roku. Ani teď se jí ovšem nevyhýbají problémy a potíže. Přes desítky jednání, dohadování i soudních sporů však vede cesta k cíli. Technicko-policejní zkouška provedená 3. června 1932, je vlastně generálkou na 5. červen, kdy se vozy rekonstruované dráhy opět svezli první cestující a nebylo jich zrovna málo. Vždyť hned první den se mezi Újezdem a Petřínem svezlo deset tisíc cestujících. O měsíc později 9. července pak mohli cestující při jízdě nahoru vystoupit i v mezistanici, u oblíbené restaurace Nebozízek.
Na vodu se už po petřínském svahu nejezdí. Pohon lanové dráhy je zajištěn pomocí Ward-Leonardova soustrojí. Třífázový motor, zapojený na napětí 3 000 V, pohání dynamo pro pohon motoru lanové dráhy o napětí 500 V, maximálním výkonu 150 kW a 750 otáček za minutu. Oba vozy „druhé generace“ opět vyrobila firma Ringhoffer. Jsou dvouosé, se čtyřmi odděleními pro cestující a dvěma plošinami pro průvodčí. Při šířce 2,4 metru a délce 12 metrů nabízejí 70 míst k stání a 35 míst k sezení. Rychlostí 4 metry za sekundu urazí trať za 3,5 minuty. Maximální kapacita představuje 1 300 osob cestujících v jednom směru za hodinu.
Pražská hora ožívá a petřínský svah se sesouvá
Probuzená lanová dráha na Petřín opět slouží ke spokojenosti Pražanů i návštěvníků hlavního města, kteří si v jejích vozech rádi zkrátili svoji cestu a času a námahy ušetřili. Až přišel 7. červen 1965. I ten den jako by se měl opakovat každodenní obrázek. Lidé vystupují a nastupují, dva vozy se v pravidelném intervalu vydávají na cestu petřínským svahem. A najednou se to stalo. Ve 13.30 hodin projížděl vůz č. 2 výhybkou uprostřed trati, když jeho průvodčí zpozoroval neobvyklé a silné kymácení vozidla.
Okamžitě vyrozumí vrchního strojníka Miroslava Fursta a ten ihned posílá telefonem zprávu vedoucímu střešovické vozovny, pod jejíž správu lanovka patří. „Něco se děje. U lanovky se rozestupují koleje"! Provoz je okamžitě zastaven a cestující opouštějí prostor kolem lanovky. Naštěstí, neboť brzy nato jako by „pražská hora“ ožila. Petřín se dal do pohybu. Půda se začala sesouvat. To voda, která již jednou zastavila provoz lanovky, promáčela svými pozemními prameny petřínskou stráň a způsobila její zkázu.
Zapříčinila voda a následný sesuv půdy konec lanovky?
Druhá dnes již historická etapa provozu petřínské lanovky skončila tedy 7. června 1965, díky průvodčímu vozu č. 2, právě včas. V následujících dnech se totiž na trase objevily další příznaky sesuvu půdy: trhliny v klenbě mostovky, porušení kolejnic a vylamování pražců. Také v okolí dráhy byly pozorovány různé projevy sesuvu půdy. Například část terasy u restaurace Nebozízek poklesla o 20-40 centimetrů, popraskalo také kanalizační potrubí. Léta 1965 i 1966 dávala lanové dráze alespoň naději. Probíhala předprojektová příprava modernizace lanovky, opět se uvažuje i o visuté lanové dráze objíždějící Petřín po vyhlídkové trase. Všem nadějím však udělala konec další havárie.
Za necelé dva roky, v květnu a červnu 1967, došlo k novému sesuvu na daleko větší ploše. Pro rekonstrukci lanovky to mělo katastrofální následky. Nosné zdi mostního objektu se rozlámaly a zřítila se klenba mostovky, terasa restaurace Nebozízek se propadla až do pětimetrové hloubky. Patnáct tisíc kubických metrů sesuté půdy zničilo dvě třetiny trasy.
Sesuv půdy zcela rozbořil střední část základové zdi lanovky pod Nebozízkem, jejíž zbytky musely být odstřeleny. Musela být odpojena obě brzdná lana i tažné lano od strojů a vozů, takže vůz č. 2 byl v údolní stanici spuštěn na opěrné stanoviště. Lanová dráha na Petřín prakticky přestala existovat. V té chvíli se Pražanům zdálo, že definitivně. Sedmdesátá léta prožila petřínská lanovka v klidu a nečinnosti, dalo by se říci, v invalidním důchodu.
Petřínská lanovka se opět rozjíždí po dvacetileté odmlce
V historii petřínské lanovky byla již řada významných dnů. Všichni kolem lanovky si zapamatovali nejen 7. červen 1965, který vyřadil lanovku na dvacet let z provozu, ale také 15. červen 1985, který ji opět Pražanům i návštěvníkům našeho hlavního města vrátil. Právě 15. června 1985 v 10 hodin se totiž oba zelenožluté vozy po petřínském svahu rozjely s prvními cestujícími a hosty slavnostního zahájení. Obrovskou roli sehrálo také pracovní nadšení a opravdové fandovství lidí, kteří se o návrat lanovky na Petřín zasloužili.
Kromě jiného se zasloužili o zachování technické památky značného významu, která dokumentuje přesvědčivě pravdivost tvrzení o zlatých českých ručičkách, ale i otevřených hlavách našich dědů. Díky jim se podařilo předat toto jedinečné zařízení do užívání ve zkráceném termínu ještě před Československou spartakiádou 1985. O rok později 22. července 1986 přivítali pracovníci lanovky a představitelé Dopravního podniku Elektrické dráhy dvoumiliontou cestující.
Zestárla a dojezdila
Deště, které zapříčinily povodně v části Moravy a poničily trať na Petříně, uspíšily uzavření legendární lanovky. Vzhledem k tomu, že Dopravní podnik chtěl v březnu příštího roku zahájit modernizaci a výměnu vozů, rozhodl se provoz lanové dráhy ukončit již nyní. Extrémní množství srážek poškodilo trať natolik, že opravy by byly velmi nákladné.
Na všechny říjnové soboty nachystal Dopravní podnik komentované prohlídky horní stanice včetně zázemí a strojovny i návštěvy kabiny řidiče s možností vyfotit se nad tratí s petřínským svahem. Komentované prohlídky začínají vždy v celou hodinu od 9.00, poslední v 18.00. Lze je zakoupit pouze online na Fanshopu DPP. O všech říjnových nedělích a na státní svátek v pondělí 28. října pak budou horní stanice, část strojovny i vozidlo otevřeny pro samostatné prohlídky bez průvodce a výkladu. A to vždy od 9.00 do 18.00. Nedělní prohlídky bez výkladu jsou zcela zdarma a není potřeba se na ně registrovat.
Co se stane s lanovkou a kde ji najdeme?
Jeden vůz poté zamíří do Muzea MHD v Praze Střešovicích a druhý do technického muzea. Dojde k demontáži lan a dalších součástí lanovky, k výběru zhotovitele a k objednávce již vysoutěžených nových vozů. Ty jsou z pera designérky Anny Marešové. Nové vozy lanové dráhy by měly vyjet na trať přibližně za dva roky. Nová lanovka bude mít emoce. Po cestě mají na sebe mrkat a červenat se. Prostě jak jinak než opět vzhůru na zamilovaný Petřín.
Končí jedna etapa petřínské lanovky, a to především v mém srdci. Nastoupila jsem na ni jako mladičká průvodkyně v říjnu 1989 a prožila jsem zde ta nejbáječnější léta svého pracovního života. Byli jsme zde taková menší rodina, která nikoho nenechala ve štychu. Byla to krásná doba, kdy si lidé dokázali navzájem pomáhat a stát jeden při druhém.
Jako ti mušketýři. „Všichni za jednoho, jeden za všechny“. Zvláštní vzpomínku mám na pana Miroslava Fursta, taťky lanovky, který toto řemeslo převzal po svém tatínkovi. Byl to moc hodný pán a obrovský srdcař. Bohužel, spousta mých bývalých kolegů již nežije a ráda jim tam nahoru složím obrovskou poklonu. Byli jste úžasná srdce petřínské lanovky.
Čerpáno z brožury Lanovkou opět na Petřín vydané DP Elektrické dráhy v DP SOU-VZ
Deník Metro ze čtvrtka 26.9.2024
