Článek
Tyto roky nebudou zdaleka náročné jen pro státní rozpočet, kdy výdaje na důchody a sociální služby budou tvořit největší položku čerpanou ze státního rozpočtu. Z příjmového koláče se bude ukrajovat stále více, ostatně to už vidíme dnes. Zatímco těch, kdo budou přispívat, bude ubývat, protože na trh práce budou nastupovat slabší populační ročníky, naopak těch, kdo budou ze státního rozpočtu pouze čerpat, bude přibývat. Netýká se to už většiny dnešních seniorů, kteří budou v hodně pokročilém věku, či už mnozí budou odpočívat na pravdě boží. Jsme tady jen pouhými hosty a každý zde máme vyměřený čas, ačkoliv ne všichni stejně dlouhý. Někdo odejde na věčnost dřív, jiný později.
Nejvíce budou sociální služby využívat právě lidé z řad Husákových dětí, které do rozpočtu také dost přinášely. Už jen tím, že byli jedním z nejsilnějších populačních ročníků všech dob, a také pracovaly o pět až deset let více než jejich rodiče, a prarodiče. Mnozí se mylně domnívají, že svůj důchod už mají dávno předplacený. Do státního rozpočtu přispívali mnohem více, a déle než většina stávajících důchodců, převážně z předlistopadových let a let devadesátých. A také v práci strávili více let. Zatímco před listopadem 1989 byl průměrný plat 3100 Kč, já jsem jako prodavačka pobírala pouze 11 500 Kč a malé platy zůstaly poměrně dlouho, stejně tak jako důchody byly velmi nízké, zdají se dnešní důchody poměrně nerovnoměrné vůči průměrné mzdě v minulém století, a počátkem let devadesátých. Většina důchodců, i těch nízkopříjmových, kteří odpracovali daný počet let nutných pro výplatu důchodu, pobírá důchod alespoň na úrovni minimální mzdy, což činí v čistém nějakých 16 300.
A tak i ten, kdo pobíral takovouto nízkou mzdu, avšak odpovídající tamní době a dožil se toho, dnes má důchod po všech těch valorizacích, inflačním dorovnání a rouškovném o pár tisícovek vyšší. Z takovýchto nízkých příjmů samozřejmě stát nemohl vybrat vyšší odvody. Avšak jakýmsi zázrakem dokázal s příjmy, jaké měl, vyjít. Na druhé straně, seniorů bylo mnohem méně, než je tomu dnes. Převažovala populace v produktivním věku, než nastal zvrat související s nízkou porodností po roce 1989, kdy mladí lidé měli s otevřením se světu zcela jiné priority než rodit děti. Nyní sami zestárli a nestačí se divit, jak se jim odchod na odpočinek nejen stále více vzdaluje, ale také nebude dost lidí, kteří vydělají na jejich důchody. A mnohým z nich budou chybět odpracovaná léta, a tak budou muset pracovat třeba do 70 let.
Jelikož žijeme v solidárním důchodovém systému, kdy ti, co vydělávají více, dotují ty méně šťastné a na důchod svým rodičům přispívají jejich děti, neuspořila si generace Husákových dětí na vlastní důchod takřka nic. Tedy kromě spoření v různých fondech nebo jak se lidově říká do matrace. Vše šlo na důchody předešlých generací. A v tomto je na straně jedné určitá nespravedlnost. Na trhu práce byli tito lidé mnohem déle a do důchodu budou odcházet s menším důchodem, a později než předchozí generace. A stejně tak jako čtyřicátníci, padesátníci spílají dnešním důchodcům, že z toho společného koláče právě oni ujídají nejvíce a v důchodu pobývají příliš dlouho, ženy dle dětí třeba od 55 let, jim budou zase spílat mileniálové.
Kdo se o seniory vůbec postará. Bude to nakonec AI.
A ti to také lehké mít nebudou. Ufinancovat sebe, svou rodinu, bydlení a ještě mít na krku pomalu dva seniory. Při demografickém vývoji ve prospěch stáří a klesající porodnosti, to pro mladší generace není příliš růžová budoucnost. A možná ani pro staré ne. Daně donekonečna zvyšovat nejdou, zrovna tak jako odchod na zasloužený odpočinek. Důchody patrně budou o mnoho nižší než jsou ty současné, aby byly vůbec u financovatelné. A co víc, tím, jak starých lidí bude přibývat, ze země průmyslové se dost možná staneme zemí pečovatelů. Jen ve středních Čechách má přibýt až 400 000 seniorů, o které se bude muset někdo postarat. A tito senioři, zvláště zůstanou-li osamělí, nemocní a nesoběstační, také budou muset někde žít.
A tak se namísto bytů pro mladé a rodiny s dětmi budou spíše stavět domy, stacionáře, a komunitní centra především pro seniory. Co bude s ekonomikou, je prozatím záhadou, protože pečovatelé de facto žádné hodnoty vytvářet nebudou. Lidé, kteří by pracovali třeba ve fabrikách, obchodech, kancelářích, věznicích nebo jako řidiči, učitelky v mateřských školkách se budou muset postarat o staré, a také o nemocné. Ať už jimi budou vlastní rodiče nebo zcela cizí lidé v domovech seniorů. Snad určitým pozitivem do budoucnosti může být, že část lidské pracovní síly nahradí robotizace a AI.
Mladí lidé budou vzácní. Bude jich méně a trh práce se o ně popere.
V těchto letech 2040 až 2050, jaká se dají nazvat stříbrná léta, budou mladí lidé vzácností. Tím více děti. Zatímco dnešní padesátníci si na trhu práce příliš vybírat nemohou, protože je o ně až na naprosté výjimky minimální zájem, během dvaceti let se situace zcela obrátí. Lidí v produktivním věku bude méně, než je tomu dnes. A tak si budou moci z pracovních nabídek vybírat. Věk patrně přestane hrát roli. Bude se hledět především na odbornost, zkušenosti, vzdělání, zdravotní stav, schopnost a ochotu pracovat. A také pracovní doba bude patrně o něco kratší než je tomu dnes.
Kde však nabídka bude hluboce převyšovat poptávku, budou sociální služby. Tam už se lidé, a zvláště ti mladí příliš nehrnou ani dnes. Práce finančně podhodnocená, fyzicky i psychicky náročná. A tak otázka do budoucnosti zní. Kdo se o tyto seniory postará, zvláště v menších městech a obcích, kde budou senioři a starší populace převažovat, avšak mladí lidé se odtud budou spíše stěhovat než přicházet. Zčásti mohou pomoci roboti, což už je v Japonsku zcela běžné, zčásti AI. Jiná cesta asi nebude. Pomineme-li příchod migrantů z různých částí světa.
A i když robot lidskou péči, a především lidské teplo zcela nenahradí, nakonec budou senioři vděčni i za jeho péči. Bude jich hodně a vybírat si příliš nebudou moci, a tak jim nezbyde nic jiného, než brát to, co je. Když umí robot třeba s image kočky přinést hostům v restauraci kafe, proč by nemohl částečně zastat práci sanitáře. Dle pořadu 168 hodin již dnes žije v domovech pro seniory zhruba 130 000 seniorů, a pro mnohé už je velmi smutné, že si s sebou nemohou vzít svého zvířecího parťáka. A zatímco ten končí třeba v útulku pro opuštěná zvířata, senior vnitřně strádá.
Emancipace žen. Vzestup evropské civilizace, nebo její pád.
Emancipace žen přinesla vzestup Evropy. Zrovna tak ale může přinést její pád. Zatímco v Evropě včetně Česka se rodí stále méně dětí a křesťanské hodnoty začínají upadat, islám je na vzestupu. A jak praví mnozí jeho představitelé, Evropu jednoho dne dobudeme. Ne zbraněmi, ale přes dělohy našich žen. A tak ono vše za dvacet, třicet let může být nakonec úplně jinak, než se nám snaží nastínit politici. A jak krásné vlasy mladých žen, tak i ty postříbřené může na dlouhá léta zahalit černý čádor. O tom, jak největší náboženství světa vnímají péči a starost nejen o chudé, sociálně slabé, ale také o nejstarší příslušníky své rodiny, se dočteme jak v Bibli, tak Koránu.
Stáváme se divnolidmi v divné zemi.
Nevím, zda to právě souvisí se stárnutím populace, ale stále více mi připadá, že žiji v Divnozemi s prazvláštními uspěchanými obyvateli, kterým vše a všichni vadí. Maminky s kočárky v autobusech MHD, vlacích, dětský pláč v obchodě, nerudní důchodci pendlující za slevami do Kauflandu a jak jinak než v ranní špičce. Vadí psi, co kadí v parcích a páníčkové si po svých mazlíčcích neuklidí, toulavé kočky v ulicích. Starším vadí mladí, co by jejich pohledem nejraději nepracovali a mladým zase ti starší, kteří na nich vidí jen to špatné, jakoby snad oni sami nikdy mladí nebyli. Kdekomu začíná lézt na nervy snad po sté vyřčené slovo kámo. Ten je tlustý a smrdí potem, ten zase moc hubený co chrastí kostmi.
Vadí cizinci zastavující se u hezkých památek, a tak pospíchálkům překážejí. Nesnášíme se, navzájem si překážíme. Muži přestali vonět ženám a ženy mužům. Připadáme si jako v mraveništi a cítíme se unaveni jen z toho, že se musíme potkat v narvaném metru. Tak se alespoň pěkně zamračíme. A pak jdeme na hudební festival, kde se necháme unést tou báječnou atmosférou v rytmu tance. Nebo národní hokejový tým vyhraje zlato a vše zapomenuto. Mačkáme se na sebe, jsou nás tisíce, objímáme se, dojímáme, kropíme šampáněm, hopsáme na narvaném Staromáku a pod národní vlajkou vrníme blahem. A pak to krásné v nás nějak vyhoří a vracíme se zpět k normálu jako divnolidé.
obrázek: pixabay.com/cs/images/search/stáří - AI generované žena tvář
https://investia.cz/prumerna-mzda/1989
https://www.blesk.cz/islam-nabozenstvi-saria
https://www.czso.cz/csu/czso/pocet-senioru
https://zdravi.euro.cz/clanky/zaklady-osetrovani
www.pribram.cz
https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/komiks/roboti
https://www.export.cz/aktuality/japonsko-robotika
https://www.parlamentnilisty.cz/arena/rozhovory
168 hodin
Bible
Korán
vlastní pohled a úvaha
