Článek
Byla jsem šťastné dítě. A dovolím si říci, že kromě rodičů, a také babičky určitý podíl nese i doba, v níž jsem žila a vyrůstala. Nebyla tak hektická a uspěchaná jako je tomu dnes. Rodiče nebyli tak pracovně vytížení a nám dětem věnovali spoustu času. Pamatuji si, že jsme bývali více spolu, nezatíženi stresem a nezájmem rodičů. Necítili jsme se osamělí. Naopak jsme měli spoustu kamarádů s nimiž jsme se venku po škole pěkně vyblbli. Nebyli jsme závislí na mobilech a počítačích, které jsme si neuměli představit ani v té nejbujnější fantasii. A přesto jsme byli šťastní. Dnešní doba je naprosto bez jakéhokoliv respektu a odpovědnosti. Vytratila se úcta ke starším lidem, ženám, respekt vůči autoritám, učitelům.
Dříve si rodiče vystáli frontu na banány, dnes stojí ve frontě na úřadě práce na dávky.
Možná si moji rodiče občas vystáli frontu na banány, a na dovolenou k moři jsme se dostali jen do Jugoslávie nebo do Bulharska na Zlaté písky. A jak tam bylo krásně. Ve škole jsme se jako povinný předmět učili ruštinu a tak nebylo těžké se v Bulharsku domluvit. A přesto jsme byli šťastni, a měli k sobě mnohem blíž, než mají lidé dnes. Na banány se už fronty nestojí, stejně tak jako na automatickou pračku nebo barevnou televizi. Novodobý trend je vystát si frontu na Úřadě práce na sociální dávky. Dokonce ani pracovat povinnost není. A také proč, když se hodný a štědrý strýček stát zatím postará.
Jako děti jsme byly mnohem více venku na čerstvém vzduchu, měly úctu ke starším, a také jsme měly spoustu báječných kamarádů. Těch živých, opravdových, na které jsme se mohly kdykoliv spolehnout. Stejně tak, jako oni na nás. Ne těch virtuálních, kterým jde jen o co nejvíce prokliků a palců nahoru. Přišly jsme domů ze školy, tašku hodily do kouta a hurá ven, kde jsme si hrály až do večera. Běhali jsme za mičudou, kluci i holky, lezli po stromech, skákali jsme panáka nebo přes gumu. V gumovkách a pláštěnce jsme si hráli v blátě, olizovali jsme si prsty, dotýkali se zvířat. Psů a koček u kamarádů nebo na ulici. Kolena jsem měla věčně odřená, maminka neustále štepovala s hříbkem v jedné ruce a jehlou v té druhé tepláky.
Jako děti jsme se práce nebály.
Někdy jsme my holky a kluci byli trochu rozjívení. Lízali jsme led, váleli se ve sněhu nebo jsme přeskakovali kaluže a občas se v nich pěkně vymáchali. Onemocněli jsme ale málokdy. Měli jsme skvělou fyzičku, byli otužilí a těm otylejším jsme se posmívali. Dnes se obezita stává módním trendem, včetně té morbidní. Také jsme pomáhali rodičům. S maminkou jsem vařila, pekla, učila mě plést, háčkovat, vyšívat. Jako princeznu. Vyšívání bylo jednou z výsad královských dcer, což můžeme vidět v mnoha pohádkách. Se sestrou jsme vynášely koš nebo myly nádobí. Když jsem přišla ze školy a před barákem jsem viděla hromadu uhlí, převlékla jsem se do tepláků, vzala lopatu, a než se rodiče vrátili z práce, naházela jsem ho do sklepa. Klidně i v mrazu. Alespoň jsem se zahřála a spálila nějaké to kilo.
Když jsme něco provedli, nezůstali jsme bez potrestání. Dnes je spíše trend „děti se bít nesmějí.“ V naší rodině to byla výchova. Sice přísná, ale účinná. Jen tak někoho bezdůvodně napadnout nebo mu dokonce ublížit jsme si dovolili jen jednou a naposled. Ať už se jednalo o člověka nebo zvíře. Pokud jsme jako děti něco ošklivého provedly, po zadku tančila měchačka jedna radost. Maminka se zkrátka nepárala ani s námi holkami. Dostaly jsme co proto. Byla takový Igor Hnízdo v sukni a budila respekt. Tatínek vše řešil spíše domluvou. Ale přiznám se, někdy ta měchačka na nás platila mnohem víc. A snad nás i připravila do života, že se z nás později stali slušní a dobře vychovaní lidé.
K dobru nás vychovávaly pohádky.
V televizi jsme se dívali na pohádky, které dokázaly pohladit po duši. Nacházeli jsme v nich moudrost, lásku a něhu. Tak trochu nás i vychovávaly. Vedly k dobru a nezištné pomoci druhým. Sama dodnes miluji laskavost hodné chůvy v Pyšné princezně nebo moudrost stařenky v pohádce Byl jednou jeden král. Mnohé pohádky doprovázely hezké písničky. Ať už to byla Zlatovláska, kterou miluji dodnes, pro ty nádherné zlaté vlasy nebo černobílá Popelka s Evou Hruškovou a Jiřím Štědroněm. Dnes se točí moderní pohádky a až na naprosté výjimky s nic neříkajícím dějem, a filmy plné násilí. Včetně těch animovaných. Především ve většině amerických filmů teče krev a málokterý se obejde bez střelby a násilí, což kopírují mnohé počítačové hry.
V době mého dětství byly takové filmy mládeži nepřístupné a na televizní obrazovce byly označeny hvězdičkou. A to mě rodiče poslali buď spát nebo si číst knížku. Mohla jsem se z těch dospěláckých filmů podívat jen na některé. Třeba tři mušketýry nebo když jsem byla o něco větší, nechala mě maminka dívat se s ní na švédský film myslím, že se jmenoval Raskenové, nebo tak nějak. Dříve se nám dětem četlo z knížek pohádek nebo rodiče vyprávěli různé pověsti. Než jsme šli spát, zahráli jsme si společně třeba hru Člověče nezlob se nebo pexeso.
Pak maminka ještě musela vyprat prádlo, nakrmit králíky, vyvařit pleny pro mladšího sourozence, tatínek mezitím pořádně přitopil v kamnech, naštípal dříví. Když jsem vstoupila do Jiskřiček, naučila jsem se spoustu dalších zajímavých věcí. Byla to taková menší příprava na život. Třeba večerní bojovka v lese nebo pohybování se v přírodě s kompasem. Dodnes si pamatuji onen jiskerský slib.
„Slibuji dnes přede všemi, jako jiskra jasná, že budu žít pro svou zemi, aby byla šťastná.“
Jsem ráda tomu, že jsem své dětství, a část dospívání prožila v minulém století a neměnila bych. Tatínek pracoval jako řidič. Jezdil s náklaďákem. Bylo to takové to auto s motorem u řidiče, který krásně hřál a dalo se na něm sedět. A tak jsem mu o letních prázdninách společně s mladší sestřičkou dělala závozníka. Projeli jsme celou českou republiku. Provoz na silnicích byl řidší, aut bylo o mnoho méně než dnes. Občas nás zastavili příslušníci VB, koukali sice vykulení, ale proti předpisům to patrně nebylo. Tatínek žádnou pokutu nikdy nedostal a mě zůstaly krásné vzpomínky.
Pamatuji si, kterak ve městech po ulici a u babičky po návsi vozily mladé maminky své děti v barevných kočárcích. Vedle nich, a kočárku se sourozencem hrdě kráčela dcerka s kočárkem a panenkou v něm, nebo klučina, co za sebou táhl na provázku traktůrek, nebo nákladní auto lidově zvané sklápěčka. Některé babičky vozily vnoučata v proutěných kočárcích v jakých je zase vozily jejich maminky. Maminkou se mladá žena stávala většinou okolo dvaceti let. Babičkou okolo pětapadesáti, kdy ženy odcházely do důchodu dle počtu dětí. Prababičkou kolem osmdesátky i dříve. Neprovdaná dvaadvacetiletá žena byla v očích ostatních podivínka. Málokterá ale chtěla zůstat bez vlastní rodiny a na ocet.
Dnes mají děti téměř vše a přesto mnohé šťastné nejsou. Do světa dospělých vstupují příliš brzy. Jsou přehlceny informacemi, a za přátele mají ty virtuální nebo avatary. Ti jim ale nerozumí. V minulém století měli lidé mnohem větší jistotu, alespoň v tom, že nepřijdou o práci. Jinak to bylo obdobné jako nyní. V ražení hesla „mládí vpřed,“ ti starší, kteří už měli svá léta poctivě odpracovaná nekončili na pracáku jako neviditelní, ale odcházeli na zasloužený odpočinek. A v tomto měli soudruzi pravdu. Ne staré a unavené, ale mladé lidi, odvážné, plné energie a nadšení s neotřelými nápady potřebuje tato země. Jenže to ještě netušili, jak se za nějakých třicet let po jejich pádu vše obrátí zcela naruby. Pracovat budou především ti starší, a mladí si buď raději budou užívat života a než pracovat, raději pobírat dávky. Samozřejmě, že ne všichni jsou stejní. Stejně jako ti starší. Ne všichni jsou pracanti.
Ani v minulém století lidé neprocházeli jen růžovou zahradou. Bytů bylo málo stejně tak jako dnes. Čekalo se na ně v pořadnících. Přednost měly především rodiny s dětmi. Samozřejmě byla i kriminalita, jen se o ní tolik nepsalo jako je tomu dnes. Jen o té nejzávažnější. V paměti mi nejvíce utkvěl spartakiádní vrah. A také mě dost děsil film Černá punčocha nebo Smrt stopařek. Snad i díky tomu jsem byla mnohem opatrnější. Mám-li srovnat dobu mého dětství a dospívání s tou dnešní, možná je to nostalgie stárnoucí ženy, ale za totáče mi přijde, že bylo líp. Dnes jsou největším symbolem socialismu a vysoké porodnosti nejsilnější populační ročníky ze 70. let, tzv. Husákovy děti. Prorodinná politika zaujímala jednu z předních příček. Kapitalismus a stáří není pro sraby. Tatínek říkával, že vše, co končí na ismus stojí za starou bačkoru a málokterý ismus nosí lidskou tvář.
https://cs.wikipedia.org./wiki/Jiří-Straka
https://www.denik.cz>krimi>spartakiadni..
https://www.denik.cz/z-domova/listopad-zlocin20091002.html?login=1
