Článek
Ženy v dobách minulých měly své přidělené poslání. Měly se vdát, počít dítě a pečovat o rodinný krb. Mnohé musely být dokonce poslušné svému muži. To on byl hlava rodiny a ten, kdo vydělává peníze. Žena v domácnosti byla jen pečovatelkou, zdravotní sestrou, účetní, kuchařkou a uklízečkou. Za své domácí práce nedostávala žádný plat, jen občas okusila pohrdání ze strany svého pána. Často si musela vyslechnout proslov, třeba když večeře nebyla přichystána včas, že zatímco ona se povaluje doma, on musí od rána do večera dřít, aby svou rodinu uživil.
O mnohém vypovídá třeba pohádka Světýlka z blat a spousta starších filmů. To, že někdo musel tu večeři připravit, uklidit a vykoupat malé dítě už pantáta tak jasně neviděl. A svou unavenou ženu vnímal jako cuchtu, která o sebe příliš nedbá, zatímco jeho mladá, navoněná kolegyně s postavou modelky chodí do práce jako ze žurnálu. Tak to prostě mají mnozí muži nastavené. Touží po hospodyni, uklízečce i ženě, která se stává mužovou ozdobou kamkoliv přijde v jednom.
Emancipace dala ženám svobodu se projevit ve skutečném světle.
Vše změnila až emancipace, kdy mnohé ženy zjistily, že ke svému životu chlapa ani nepotřebují. Dokáží vydělat slušné peníze, opravit auto a namísto stání u sporáku s vařečkou budovat kariéru. Tak, jak rychle se měnil ženský svět, měnily se i samotné ženy. Přibývalo společností, v nichž pracovaly pouze ženy. A netrvalo příliš dlouho, aby se kanceláře, obchody či jednotlivé úseky ženských pracovišť proměnily v pavlačák plný uštěpačných drben.
Před pár lety jsem nastoupila do ryze ženského kolektivu a připadala jsem si , jako bych vstoupila do hadího doupěte. Pracovaly zde spíše starší ženy, mnohé připomínající spíše rozjívené puberťačky nebo bojovné amazonky. Některé byly vdané, jiné rozvedené. Tolik pomluv, lstivosti a zášti se snad odehraje jen v melodramatech. Ve firmě jsem byla naprostý nováček, zatímco moje kolegyně zde pracovaly více jak deset, patnáct let a chtěly to už nějak doklepat do důchodu.
Když jsem něco potřebovala vědět a nebála se zeptat, odpovědí mi často bylo jen„ no, to byste přece už měla vědět, jste u nás už třetí den. To já, když jsem byla ve vašem věku jsem se vše musela naučit a pochopit sama. Nikdo se se mnou nepáral. Jenže ti mladí jsou dnes, no, tak nějak hloupější, než jsme byli my". A tak jsem nejednou raději požádala o pomoc strýčka Google. Zprvu jsem si myslela, že tento kolektiv je tak nějak stmelený a nikoho nového, natož mladšího k sobě připustit nechce.
Z naoko přátelských kolegyň se staly pěkné semetriky.
Čím déle jsem však v této firmě byla, docházelo mi, že jsem buď v nějakém divadle podivných komediantů, nebo hledím do křivého zrcadla. Když jsem si šla pro kafe, a to chodím tiše jako myška, minula jsem jedno oddělení, v němž tyto ženy nejvíce pracovaly jak se říká pantem. „Ty Růženo, viděla jsi Jarču v čem dneska přišla. No, vypadá v těch hadrech jako stará mladá. A nepřipadá ti, že dost přibrala, hlavně v zadku“. Pravila jedna z nich. „No, a Zdena je zase nějaká pomalá, všimla jsi si.
Před týdnem jsem za ni musela dodělávat práci, že prý nestíhá. Asi holt stárne, blíží se jí pětapadesátka. Požádala mě sice o pomoc, ale to víš, večer jsme šly s manželem do divadla“. Zaštiťovala se myslím Pavlína, údajně nejlepší kamarádka Zdeny. Aha, tak takhle to je, pomyslela jsem si nad tou podivnou rozpravou. Vždyť ony se navzájem nemusí. Jen to hrají na oko, jaké jsou spřízněné duše. Během půl roku k nám nastoupila mladá dívka po škole.
A to teprve nastalo to pravé rodeo. Natálka uměla perfektně anglicky a práce na počítači jí šla také pěkně od ruky. Od svého šéfa dostávala náročnější úkoly než její kolegyně a také požadovala, aby i holky místo toho věčného drbání více mákly. Netrvalo dlouho a firmou se začaly šířit zaručené zprávy a pomluvy. Naty, jak ji šéf oslovoval, prý s ním určitě něco má. A také to, jak se presentuje na sociálních sítích je děs a hrůza. A ty růžové vlasy.
Prostředí plné intrik se pro mě začalo stávat toxickým.
Co ten její Petr na ní může zajímavého vidět, nedávalo některým z kolegyň dobrého spaní. Nejvíce jsem litovala údržbáře Marka. Byl to šikovný a hodný pán, jen takový mouchy snězte si mě. A starší dámy si ho mnohdy až nemístně dobíraly. Marek byl rozvedený, žil jen se psem a o žádnou ženu, po té, co ho manželka oškubala po rozvodu málem i o poslední košili už nestál.
Pravá tvář „ženské soudržnosti“ se odhalila, když jedna z nich začala mít zdravotní potíže, patrně související s přechodem. Snad paní na recepci konečně došlo, komu až příliš otevřela své srdce. Namísto pomoci se dočkala jen uštěpačných poznámek. Když musela k lékaři, ženy se dokázaly hodiny dohadovat, která ji na recepci zastoupí. A když se recepční musela jít osprchovat, neodpustila si kolegyňka před šéfem poznámku, že má prostě jen návaly.
Čím dál více jsem zjišťovala, a to nejen já ale i slečna Natálie, v jak toxickém prostředí pracujeme, a že se mi poslední dobou začíná před nástupem do práce svírat žaludek. Předtím jsem pracovala ve smíšeném kolektivu, kde ale převažovali muži. Chlapi si to pěkně vyříkají, někdy i dost ostře, ale za chvilku o ničem nevědí, natož, aby vše v sobě týdny dusili a pak vybuchli jak papiňák.
Šéf žádné výlevy srdce na pracovišti nechtěl.
A ženy hezky držely krok, žádné intriky a různé ženské pomluvy a výlevy srdce se na pracovišti neuznávaly. Jak měl nastavené šéf pravidla, koho něco trápí na srdci, krom tedy toho, co se týkalo práce, nechť si to vyříká u piva nebo sklence vína. A firma šlapala, člověk se do práce těšil. Ženy nechápu. Proč musí neustále se sebou soupeřit intrikami, pomluvami a záští.
Mohou zdrbnou třeba různé celebrity, ale proč spřádat intriky za zády kolegyně, na kterou jinak dělají sladké cukr bliky. A ještě si svou historku pěkně okořenit, aby byly v očích těch druhých zajímavé. Mnohdy se na vše přijde a sama žena se znemožní natolik, že se stane trnem v oku ostatním. A často i těch, co jí donedávna poklonkovali.
Ženy, s nimiž jsem pracovala se nejvíce bály toho, aby nepřišly o svůj flek, proto se nejdříve snažily z pracoviště vyštípat nováčky a nakonec, když se mluvilo o snižování stavu i jedna druhou. Žádná z nich už ve svém věku jinou práci hledat nechtěla s vidinou, že nikde na ni s otevřenou náručí nečekají. Nakonec jsem raději odešla a krátce po mě Marek i Naty.
Než si zcela zničit zdraví, raději jsem přečkala pár měsíců na úřadě práce a pak si našla práci, v níž jsem si na směně byla svou vlastní paní, bez protivných, zahořklých žen, jejichž pomalu jedinou činností bylo spřádat intriky. A jak jsem se později dověděla, kolektiv intrikářek se s příchodem mladší generace a nového šéfa zcela rozpadl. Zůstala jen jedna jediná paní, a to mírná Vlastička, od níž jsem nikdy žádnou pomluvu neslyšela.
Naopak se snažila být ostatním oporou. Snad jedinou její výhodou a štěstím v neštěstí pro ni bylo, že při autonehodě přišla o milovaného manžela a ostatní kolem ní chodili po špičkách. Ženská síla má obrovskou moc a kdyby ženy spojily to dobré co v nich je v jedno, navzájem si pomáhaly a táhly za jeden provaz, možná by právě pro ně a jejich děti byl tento svět mnohem lepším místem k životu.
Zdroj:
starikovypribehy.cz/jak-muze-zena-obstat-v-zenskem-kolektivu
