Článek
Ať už cíleně pro zredukování části lidstva na této planetě, nebo lidskou neopatrností, dnes už asi nikdo nezjistí. Zkrátka tady s námi je a asi navždy zůstane. Jen s mírnou razancí, než tomu bylo v letech 2020 a 2021, kdy jsme se o něm poprvé dověděli. Jisté je, že tato nemoc vzala na věčnost spoustu životů. Zprvu covidu nejvíce podléhali především staří a nemocní lidé, později už vir zasáhl i ročníky mnohem mladší a kosil v řadách padesátníků, kdy mu podlehli lidé ještě v plné životní síle a zdraví. Alespoň navenek. Svět zažil lockdown. Jakoby se uložil ke spánku. 12. března byl v České republice vyhlášen výjimečný stav. Uzavřely se školy, sportoviště, obchody, restaurace, ZOO. Umělci nemohli vystupovat, část zaměstnanců zůstala doma, děti se nemohly setkávat se svými spolužáky, kamarády, trenéry.
Mnohé rodiny spolu nedokázaly tak dlouho žít pod jednou střechou, a to zlé neustály. Přibylo rozvodů, domácího násilí, dlouhé dny a zvláště večery si lidé zpříjemňovali alkoholem. Jiné naopak nemoc spojila a volna si naopak užívali. Lidé se ale také spoustu nového naučili takřka za pochodu. Nakupovat online, pro oběd si do restaurace dojít k okénku, nechat si ho přivést domů nebo oprášit kuchařské umění a uvařit si. Spoustě lidem pracujícím především v administrativě se naskytla báječná příležitost. Než sedět osm hodin v kanceláři, pracovat z domova třeba v pyžamu. Tam, kde nutně potřebovali nové zaměstnance, probíhaly pohovory přes videohovor, zrovna tak jako pracovní porady a konference.
Covid nejen bral, ale také naučil novému
Mezi lidmi zprvu vznikla obrovská vlna solidarity, kdy jedni pro druhé šili roušky ve jménu: „já chráním tebe a ty mě“. Mladí lidé pomáhali seniorům jako dobrovolníci, ať už s donáškou jídla, které jim nechávali za dveřmi jejich obydlí, nebo jim přišli zazpívat před domovy seniorů jen tak, pro radost. Za bouřlivého potlesku se skandovalo zdravotníkům. Zatímco stát zaspal, alespoň co se těch roušek týče, byli to právě oni, kteří se pro lidi stali pozemskými anděly. To oni, ne politici, kráčeli v první linii. A s nimi policisté, hasiči, řidiči autobusů, prodavačky. Tito lidé se stali hrdiny všedních dní.
Zatímco mnozí dospělí to ustáli, na dětských dušičkách se lockdown neblaze podepsal. Mnohé děti zlenivěly a ztloustly. Jediný pohyb byl dojít v pyžamu zapnout notebook. Své kamarády, spolužáky, učitele a trenéry vídaly několik dlouhých měsíců jen přes monitor. Kdo chtěl, tak si zacvičil doma v obýváku, kdo nechtěl, nemusel. Nemusel takřka nic. Slabší děti, které výuku na dálku nezvládaly, vše nakonec vzdaly. Ti silnější, kterým lezlo učení do hlavy takřka samo, se bez přímého setkání se školou obešli. Introvertům dokonce takovýto způsob výuky vyhovoval. Zrovna tak jako mnohým zaměstnancům home office. Jestli svou práci odvedli brzy ráno nebo později večer a přes den se věnovali svým dětem, se příliš neřešilo.
Spousta žen zůstala na ošetřovačce, firmy ze strany státu dostávaly kompenzace na zaměstnance, kteří nemohli dočasně pracovat. Zrovna tak stát poskytl pomoc umělcům a OSVČ. Zda tyto kompenzace někdo zneužil, to už si musí probrat se svým svědomím. Vždy a za každé situace ale většinou platí ono pořekadlo: „hloupý je, kdo dává, hloupější ten, kdo nebere“.
Seniorům se pomáhalo nejvíce, dětské duše zůstaly zlomené
Ten, kdo to měl do důchodu „za pár“, na tom vydělal. Z lockdownu rovnou na zasloužený odpočinek, co víc si mohl přát. Zvláště tehdy, kdy si nemohl být zcela jistý, zda se důchodu vůbec za této situace dožije. Krom vyšší úmrtnosti starších lidí se covid ani lockdowny příliš nedotkly seniorů. Česká televize pro ně zřídila program plný vzpomínek na kanálu ČT3, dostali pětitisícové rouškovné a dokonce jako příjemný bonus ke stáří vyhrazené hodiny pro nakupování. Bohužel ty ranní, kdy si pro svačiny a nakoupit chodili i ti, kteří do práce museli, nehledě na lockdown. Nic by se proti tomu nedalo namítat. Vláda chtěla ochránit především ty nejzranitelnější a v některých obchodech člen ochranky dokonce kontroloval občanky.
Komu scházel do důchodu rok, dva nebo ve svém věku vypadal příliš mladě a doklad neměl u sebe, měl prostě smůlu. Přestože mohl mít různá onemocnění a oslabenou imunitu stejně jako ti důchodci. Odvrácená strana mince byla v tom, že některé supermarkety byly plné seniorů jak ráno, tak odpoledne, včetně špičky, kdy se lidé vrací z práce. Mnozí spolu v hloučku vesele komunikovali, roušky pod nosem. Ostatní, především mladší zákazníci, samozřejmě prskali. Jednou jsem si s kamarádkou navečer šla zaběhat do parku bez roušky a kolemjdoucí starší paní se psem na nás chtěla volat policii, že se cítí být ohrožena. Zajímavé je, že v tom přeplněném obchodě, kam si zcela jista zašla nakoupit, jí to až tak nevadilo. Prostě ten pán v červeném svetru Jan Hamáček, tehdejší předseda vlády a ministr vnitra, především seniory pěkně zblbnul. A nejen je.
Byla to divná doba. Na jedné straně svým způsobem krásná a neopakovatelná
Byla to divná doba. Uchovala jsem si naději, že svět bude po této těžké zkoušce jiný než dřív. Lepší. Lidé budou pokornější. Ovzduší bez letadel bylo čistější, obloha jasná. Nikde žádné davy lidí. Pamatuji si na procházku po Karlove mostě. Jako bych se vrátila o hezkých pár let zpátky do minulého století. Most byl takřka liduprázdný. Potkávala jsem rodiny s dětmi, maminky s kočárky, babičky s vnoučaty. Číšníci z nóbl restaurací se nám málem klaněli a nabízeli krabičky s obědem takřka o polovinu levnější. I ten nejobyčejnější a nejmenší Čech měl v jejich očích cenu. Vše mi připomnělo úžasnou dobu mého dětství, kdy byl svět mnohem klidnější a ne tak zjančený.
Nic ale netrvá věčně. Covid skončil, rozvolnilo se a lidé zdivočeli. Jako by chtěli co nejrychleji dohnat to ztracené. Světlo světa spatřily vakcíny proti koronaviru a společnost se opět rozdělila, kdy očkovaní hráli prim. Neomezený přístup měli takřka všude. Přestože jsem sama prodělala středně těžký covid, a přišla o pár dobrých přátel a blízkých, nevzpomínám na tu dobu ve zlém. Necítila jsem se nijak zvlášť omezena. A to, že jsem si mohla ve svých 50 letech déle odpočinout a zastavit se, srovnat si životní priority, na škodu vůbec nebylo. Sportovat jsem chodila do přírody. V lesní posilovně mě pozorovaly jen srnky. Doma jsem cvičila jógu nebo si zatančila břišní tanec. To mě moc bavilo. Večery jsem trávila u televize, tak jako za časů mého dětství, nebo s hezkou knížkou. Do ZOO se nesmělo, tak jsem si zvířátka a vzpomínky malovala. Stejně tak jako malá Klárka ve filmu Tajemství proutěného košíku.
Za dětskou obezitu mohou víc rodiče a sociální sítě než sám koronavirus
Mnohem horší to asi mají děti, které jsme obětovali. A možná právě období lockdownu z nich stvořilo křehké duše. Jsou to ale človíčci mladí a ve svém životě, který mají takřka celý před sebou, se mohou setkat, a určitě ještě setkají, s mnohem horšími překážkami, než byl lockdown. A ty je mohou zlomit víc. Ani obezitu nelze přičítat jen covidu. Vždyť už je to pět let. A to je dost dlouhá doba na to, aby se člověk změnil. Především se začal více hýbat. Lidé včetně dětí zlenivěli. Jídlo jim přinese Fodoora pomalu až domů, oblečení nebo kosmetiku, dekorace, potřeby pro domácnost si objednají online a děti po příchodu ze školy místo na hřiště zamíří k počítači. Čas si zpříjemní pojídáním chipsů a popíjením coca coly. Žije se více online a svůj životní styl musí chtít změnit každý sám.
Osobně nezavrhuji nošení roušky v chřipkovém období a sama jsem si ji v autobuse a obchodě nasadila. Neúctu jsem viděla u cestujících prskajících a kašlajících na všechny strany, aniž by si alespoň zakryli ústa k řidiči i ostatním. Zrovna tak v obchodě, kde posmrkávající zákaznice kýchla bacily starší prodavačce přímo do obličeje. Dnes opět kope každý za sám sebe. Já to v roušce vydržím. Když to dá operatér, dám to také. Chráním především své zdraví a namachrovaných hrdinů jsou plné hřbitovy.
https://www.novinky.cz>clanek>koronavir
https://cs.wikipedia.org>wiky>Lockdown
