Článek
Cestovala jsem autobusem. Hned po nástupu jsem uslyšela, prskání, kýchání a pak kašel podobající se zemětřesení. Když jsem se posadila o pár sedadel dál od té paní, uviděla jsem, jak na svou spolusedící s mohutným kýchnutím vychrlila snad všechny brebery světa. Když se část cestujících, včetně její sousedky na vedlejší sedačce k ní obrátila s tím, proč nezůstala doma v posteli, začala ječet na všechny strany.
„Jo, a vy za mě zaplatíte nájem. Já nemám tolik peněz, abych se mohla válet týden v posteli s chřipkou“. Paní se obhajovala, že žije sama, a kde má na všechny ty poplatky vzít. Zatímco její matka klidně může zůstat s virózou doma, protože důchod jí přijde stále stejný, ona z nemocenské zkrátka nezaplatí nájem, anebo jí po zaplacení bytu nezůstanou peníze na jídlo, složenky nebo léky. Z minimální mzdy jakou pobírá takřka nic neušetří.
Sama nosím roušku, ať už jedu autobusem nebo jdu nakoupit. Chci chránit především své vlastní zdraví, když už jsou mnozí lidé k těm druhým nezodpovědní. Zatímco jednoho nakazí chřipkou, a ten se do týdne, dvou z toho vylíže, jiný může zemřít na komplikace jaké tato nemoc může přinést. A také tratí ekonomika, pokud část populace bude muset zůstat pár dní doma. A to jen proto, že jeden jediný člověk, třeba v kanceláři nakazí své kolegy nebo v autobuse spolucestující.
Zvláště nyní před vánocemi se respirační onemocnění šíří snad mezi všemi generacemi. Obchody zrovna tak jako veřejná doprava jsou přeplněné, lidé uhonění, vystresovaní, mnozí mají oslabenou imunitu. A viry mají rej. A to, že se dá chřipce, covidu, a dalšímu virovému onemocnění předejít ládováním se vitamíny nebo otužováním, tak zcela pravda není. Mnozí moji kolegové onemocněli, přestože žijí zdravě a otužují se. Každý organismus je jiný a virů, které na nás dennodenně útočí nespočet.
Snad by prospělo, nemocenskou zvýšit. Nelze soudit lidi, kteří nakazí půl města tím, že chodí do práce nemocní, pokud jsou osamělí a patří do nízkopříjmové skupiny. Tito lidé příliš na výběr nemají a ostatní jsou jim lhostejní. Snaží se zachránit především svůj vlastní krk, jako ta paní z autobusu. Málokdo touží skončit na ulici jen proto, že zůstal solidární se společností a dovolil si marodit. Lidé před důchodem se zase bojí, že je z práce propustí, pokud na pár dní ulehnou.
Budou za simulanty. Některé společnosti nemají pro své zaměstnance ani sick day nebo různé bonusy na podporu zdraví. I to by se mělo změnit, pokud na přecházení onemocnění a možnými následnými komplikacemi nemá tratit celá společnost. Zdraví je to nejdůležitější co máme. Nemá cenu riskovat a to ani pro peníze ne. Zdraví nám nikdo nejen nevrátí, ale společnost se k nám otočí zády. Nakonec se nemocný doví, že si za vše může sám. Do práce ho nemocného nikdo přece nenutil.
A tak vůči sobě buďme tolerantní a laskaví a snad oprašme ono heslo z doby covidové:„ já chráním tebe a ty mě."
Zdroje:
https://www.penize.cz/nemocenska/481257-kalkulacka-nemocenska-kolik-dostanete-kdyz-ted-onemocnite
https://www.denik.cz/zdravotnictvi/epidemie-chripky-cesko-kraje-situace
