Článek
V čase, kdy se milovaná a milující maminka pomalu začíná opět stávat dítětem. Z větší části se o své staré rodiče starají ženy, ale ani muži nebývají výjimkou. Všem těmto lidem patří obrovská poklona. Státní pokladně ušetří tisíce korun a ten si přesto jejich práce dostatečně neváží. Domácí pečovatelé, ať už dcera, syn či jiný blízký příbuzný vykonávají záslužnou činnost, na kterou začínají docházet jak finance, tak především personál.
Alespoň tak nám to naši političtí představitelé takřka v každodenních zprávách tvrdí. Práce pečovatele, ať už v některém ze sociálních zařízení nebo ta domácí je velmi náročná fyzicky i psychicky. Přesto je podhodnocená a finančně nedoceněná. O staré lidi se starají buď skuteční srdcaři, nebo lidé, kteří nemohou najít jinou práci.
V neposlední řadě také Ukrajinky. Většinou jde o ženy, které tady už pár let žijí a nemají problém se dorozumět. Váleční uprchlíci vykonávají spíše pomocné práce. Ale ani bez těch se žádné zařízení neobejde. Mnohé pečovatelky jsou sami jen pár let před důchodem. A kdyby se hranice odchodu do důchodu neprodlužovala, některé z nich by už v něm byly.
Péče v sociálním zařízení stojí mnohem víc než péče v domácím přirozeném prostředí.
Pokud dá domácí pečovatel osobu, o níž celodenně pečuje do některého ze sociálních zařízení, stát to stojí nemalé peníze. Musí zaplatit pečovatele, zdravotní personál, uklízečky, údržbáře, kuchařky, energie a také pravidelné návštěvy z hygieny. Soukromá zařízení bývají většinou dražší než ta vedená jako příspěvková. Na spolu financování služeb se povětšinou podílí rodina.
Ne každý pobírá tak vysoký důchod, aby vše poplatil, nebo prodal dům či jiný majetek. Moje tetička Anežka se ve svých 88 letech začala potýkat s Alzheimerovou nemocí. Zprvu se Alzheimer projevoval pomaleji a nenápadně tím, že tetička občas zapomněla, kam si odložila brýle nebo rozečtený časopis. Dalo by se říci, celkem banální problém, který většina lidí po padesátce moc dobře zná.
Alzheimer si bohužel s tetou stále častěji začal hrát na schovávanou, až se teta ztratila ve svém vlastním domě. Občas netrefila z předsíně do kuchyně. Byla dezorientovaná, zapomněla si obléci sukni a šla tak ven. Anežka vychovala celkem pět dětí. Dvě už bohužel zemřely, stejně tak jako její milovaný manžel. Byli jedno tělo, jedna duše. Milovali se až za hrob. A také si byli vzájemnou oporou.
Oba věřili v Boha, a právě víra jim nejvíce pomáhala ve složitých životních situacích. Třeba při povodni, která dvakrát vytopila jejich dům a odnesla některá alba plná vzpomínek. Nebo, když zemřel nejdříve syn a pak i dcera. Mamince se nakonec obětovala dcera Drahuška, která odešla do předčasného důchodu, aby se o svou maminku mohla starat, a tak jí vrátit vše to, co jí dala a udělala pro ni.
Dát jí do domova pro seniory nebo dokonce některého z Alzheimer center, na to neměla srdce. Bohužel, odchod do předčasného důchodu už nestihla v příznivějším termínu a za výhodnějších podmínek. Za to, že se o svou maminku postará a státu ušetří nemalou částku, zaplatí trvale kráceným a nižším důchodem. Stát se tímto především k ženám, kterým nastavuje stejné podmínky odchodu do důchodu jako mužům, zachoval jako k matkám a dárkyním života macešsky. Naštěstí Drahušce zůstane malý domeček, až maminka jednoho dne navždy odejde z tohoto světa za svým milovaným manželem a dětmi.
Maminka jí učila především skromnosti, tak jako ostatní sourozence. Spoustu věcí si dokáže vytvořit sama, je výborná kuchařka a spoustu si toho s maminkou vypěstuje na zahrádce. Za domečkem mají les, kam chodí Drahuška pro dřevo na zátop. Jediné, o co prosí Boha z celého svého srdce, aby zůstala zdravá a mohla se o svou milovanou maminku starat až do úplného konce.
Její bratr ještě pracuje a také už ho začínají trápit zdravotní neduhy. Nejmladší sestra žije v zahraničí. Drahuška se všeho vzdala, ve prospěch své maminky. Odmalička si byly hodně blízké. Dokonce spolu pracovaly v zemědělství jako dojičky. Spojovala je láska ke zvířatům, přírodě. A také se své mamince podobá ze všech sourozenců nejvíce. Vzhledem i čistou duší. Připomíná mi anděla. A ona jím skutečně je. Tím pozemským.
Místnost vytvořená ze vzpomínek.
Drahuška ráda vzpomíná na hezké dětství stejně tak jako její maminka ve svých světlejších chvilkách. A tak jí společně s bratrem vytvořili místnost plnou vzpomínek. Bratr jí dokonce vyřezal hezké houpací křeslo. Jako malá milovala houpacího koně, kterého jí kdysi vyřezal tatínek a nemohla se ho nabažit. Stěny zdobí spousta obrázků ze života, v rohu je kočárek s panenkou. Pořídili jí dvě tříbarevné kočičky, přesně takové, s nimiž jako malí caparti vyrůstali.
Ve skříňce má maminka své oblíbené oblečení, jaké nosívala v mladším věku. Drahuška mamince ušila a vycpala panáka v životní velikosti zesnulého manžela. Oblékla ho do montérek a kostkované košile zemědělce, kde tak rád pracoval. Byl traktorista a teta ho vždy čekala u stolu s teplým obědem nebo večeří, tak jak bývalo na vesnici zvykem.
Pak si spolu povídali o tom, co každý prožil při sklence piva nebo vína. A tak „hadrový taťka“ sedí u stolu a tetička mu ve svých světlých chvilkách připraví večeři a otevře lahev vína. Nebo vytáhne z lednice pivo. Pak mu ve svých světlejších chvilkách vypráví o prožitém dni složeném už jen ze záblesků vzpomínek. V temných chvílích mu zase vynadá nebo chce volat policii, že se k ní do domu vloupal cizí chlap a ona se ho bojí. Nebo ho osočí, že jí ukradl peníze nebo naschvál schovává její oblíbený hrnek s kávou. Naštěstí těch temných chvil nebývá příliš mnoho. Zatím.
Jindy se tetička rozněžní, vezme kočárek s panenkou Drahuškou, Mařenkou nebo Pepíkem a jedou do ordinace. Zdravotní sestřičku hraje Drahuška. Někdy i já. A maminka se krásně začíná rozpomínat na porod a nemoci provázející její děti. Vše vypráví do naprostého detailu, který si nepamatuje ani dcera.
S maminkou dochází pravidelně k psychiatrovi, občas jí na pár hodin zaveze do denního stacionáře, kde se naučila základy canisterapie. Tu pak s maminkou pravidelně provádí doma, zrovna tak, jako masáže. S maminkou chodí pravidelně na procházky, vaří spolu a také pečou. Maminka musí být v pravidelné činnosti a trochu namáhat především mozek. Jak říká její lékař, hlavně ten nesmí zahálet.
Život v minulosti.
Vše nechává na mamince, jak se cítí. Hodně hrají pexeso, nejvíce pohádky nebo s obrázky zvířat a také dámu. Syn pořídil mamince tříkolku pro dospělé. Když se všichni sejdou u rodinného stolu, jak bývalo zvykem, často se teta ptá na své zesnulé sourozence. To, že už tady pár let nejsou si neuvědomuje. A tak Drahuška, syn i dcera žijící v cizině s ní hrají hru. Že nemohli přijet, mají hodně práce, ale pozdrav samozřejmě vyřídí. Teta pohladí ruku hadrovému panákovi a všem sdělí, že tatínek za chvilku otevře víno a společně si připijí. V noci někdy teta křičí nebo shodí ze stolku plastový hrnek s čajem.
Než Drahuška přinese jiný, křičí, že má žízeň, nedostává nic k pití a trpí. Na záchod si někdy dojde zcela bez problémů, jindy ne. A tak jí dcera dává hlavně na noc plenkové kalhotky. Někdy je ze sebe serve, že není žádné mimino a navleče do nich panenku. Když jsem tetičku navštívila, přece jen je vidět, že jí péče v přirozeném prostředí svědčí. Bere léky a se svou dcerou denně trénuje paměť.
Dokonce píše deník. Drahuška jí dá přečíst třeba pohádku nebo příběh a ona ho musí převyprávět. Někdy se povede, jindy ne. Nejvíce jí baví práce na zahrádce. Často musí přemýšlet, co je plevel a co kytička. A také kytičky umět pojmenovat. Teta žije ponejvíce v minulosti a minulostí. Ale stále je to ona. Moje milovaná tetička Anežka, ke které jsem na jih Čech ráda jezdívala.
Kdo by se chtěl více dovědět o tom, jak náročná a vyčerpávající, ale také láskyplná je péče o blízkou osobu s Alzheimerovou nemocí, může zhlédnout americký film Stále jsem to já.Často nezbývá nic jiného, než s nemocným člověkem hrát jeho hru a žít jeho příběh. Snad jen tím zcela neztratí svou lidskou důstojnost. Drahuška pevně věří v to, že se stav její maminky nezhorší natolik, že budou obě neskutečně trpět.
A ona bude jednoho dne prosit Boha, aby si maminku raději k sobě vzal, dokud ještě zčásti vnímá, kým byla a kdo je. Člověk s touto nemocí už nebude nikdy takový jako předtím. Přesto si zaslouží péči a spoustu lásky, kterou mu ten druhý nemusí vždy dát. Ne, že by nechtěl, ale už na to psychicky zkrátka nemá.
Práce pečovatele je naprosté odevzdání se tomu druhému. A nezáleží na tom, zda pečuje o svou maminku nebo tatínka v domácím prostředí, nebo se stará o desítky seniorů. Před touto profesí lze jen smeknout a odhodit svůj klobouk v dál. Ne každý to dokáže. Je moc těžké vidět milovanou osobu, která se postupně rozpadá. Světlo v jejích jiskrných očích pozvolna pohasíná. Člověk by neměl zestárnout. Alespoň takhle ne. Alzheimer je jednou z daní za dlouhověkost.
Stáří bývá občas kruté a nemilosrdné. Sebere takřka vše. Minulost, přítomnost i budoucnost. Je smutné to tvrdit, ale smrt je mnohdy pro nemocného a trpícího člověka vysvobození. Stejně tak, jako pro toho, kdo se mu zcela oddal. To, že si společnost neváží práce pečovatelů už tím, že je podhodnocena finančně i lidsky značí jen jedno. „Je něco shnilého v tom našem státě českém“.
https://wikipedia.org/wiky/Alzheimerova-choroba
https://www.alzheimer.cz/alzheimerova-choroba-priznaky
https://zpravy.aktualne.cz/domaci/v-cesku-chybi-tisice-pecovatelu
