Článek
Někdo dostal dar od Boha, jiný na sobě tvrdě zapracoval. Psaní mě bavilo od malička. Nejprve jsem se pokoušela psát básničky, říkanky, a v šesté třídě jsem dokonce napsala svou první pohádku, k níž jsem nakreslila pár obrázků. Jmenovala se o zakleté laňce. K napsání pohádky mě inspirovala babička se kterou jsem chodila čistit lesní studánky, aby prý měsíček mohl vidět na zrcadlící se hladině svůj odraz a hezky si umýt stříbrné tvářičky. Párkrát jsme u jedné ze studánek viděly laně, jak z ní pijí. Opodál stála jedna menší a pozorovala nás.
Je krásné mít babičku. Je to nekonečný zdroj inspirace a hluboké lásky.
Měla nádherné velké oči s hlubokým pohledem. Babička mi říkala, že je to možná zasněná princezna vyhlížející svého zachránce. Třeba rytíře nebo zbloudilého prince na bílém koni. A já jsem jí hned odpověděla, že bych pro laní zakletou princeznu jednoho nápadníka měla. Toho fešného myslivce, kterého občas potkáváme. Ale to by nesměl chodit do lesa s flintou ale s květinou. A tak jsem v babiččině světničce napsala svou první pohádku, kterou jsem jí pak věnovala k narozeninám. I ona v ní měla svou nezastupitelnou roli. Byla hodnou a starostlivou babičkou toho hezkého myslivce. Já jsem si zahrála vílu ze studánky.
V psaní jsem pokračovala dál. K pohádkám přibyly příběhy, úvahy, fejetony. Občas jsem přispěla do nějakého časopisu nebo novin. Věnovala jsem se především zvířátkům, hlavně kočičkám a pejskům. Zvířátka moc miluji. A také přírodu. Tímto jsem chtěla především nastínit, jak by byl svět smutný, šedivý, chladný a ošklivý bez všech těch krás stvořených matičkou přírodou a také bez našich čtyřnohých kamarádů. Když jsem poprvé začala psát pro médium, zpočátku mi byla spousta článků vrácena k přepracování nebo opravě. Dělaly mi problém především interpunkce, občas jsem se překlepla nebo prohodila měkké i s tvrdým. Prostě legendární „samyc "s tvrdým se neujalo.
Mozek nesmí lenošit.
Bojuji s lehčí formou dysgrafie, a tak jsem měla zpočátku hodně co dělat. Zatímco sluníčko zvalo ven, kamarádky se opalovaly u bazénu, já jsem seděla u počítače a přepracovávala svá díla. Dnes jsem ráda, že jsem psaní nevzdala, i když jsem s ním zprvu seknout chtěla. Po čase jsem sebe samu začala vidět a vnímat ve zcela jiném světle. Nejsem dokonalá žena, co vše zvládne levou zadní a ráda si nechám poradit od zkušenějších odborníků a vést se jimi. Člověk se učí a musí učit celý život, aby mozek nezakrněl a on nezblbnul. Tatínek mi říkal, že pokud se chci někam posunout, ať se setkávám s chytrými a také šikovnými lidmi. Mistry svého oboru, kteří mě posunou dál. Blbec mi nic nedá.
Baví mě číst komentáře nejen pod vlastními články, ale i pod příspěvky jiných autorů. A mnohdy se dovím skutečně zajímavé věci, kterých bych se nikde jinde nedobrala. Nebo mě znalejší čtenáři doplní. Všeználek nejsem a všude jsem nebyla. Připadá mi, že snad nejvíce „odborníků“ z řad ekonomů, inženýrů, zdravotníků a sociologů s vysokou školou života je právě na sociálních sítích a různých mediálních platformách. Někdy člověk, neví zda se má smát, brečet nebo obojí. Jen si někdy říkám, zda by takto projevený vzkaz dotyčný dokázal říci dotyčnému přímo do tváře, s tím, že zcela neznámé a mnohdy i mnohem starší osobě než je on sám tyká. Nebo muž ženě a často jí častuje slovy z nichž nejmírnější je snad slepice.
Vím, že ze mě profesionální novinářka nebude, ale zkusit si takovéto nelehké řemeslo takovouto formou mi dalo mnohem větší nadhled. Spoustu věcí musím dohledat a tím se mé znalosti a vědomosti opět posunou dál o pěkný čapí krok. Médium mě také jako samouka naučilo pracovat mnohem více, a dokonaleji s technologií a také AI. AI pomáhá především generovat obrázky. Myslet za mě ještě snad nemusí, chci do svého blogu vkládat především vlastní prožitky, názory a pohled na život kolem sebe. Médium tímto dalo šanci nejen mladým autorům a blogerům, ale též nám starším a pokročilým trochu víc namáhat své hlavičky. A třeba zůstat věčně mladí alespoň v myšlenkách, než třeba na mozkovou plentu zaklepe nezvaný a nečekaný host Alzheimer. A vůbec nejlepší bude, když nezaklepe vůbec a ani nevstoupí dovnitř.
Psaní je určitá forma terapie, při níž se člověk uvolní a utřídí myšlenky.
Líbí se mi, že autor může psát pod pseudonymem, jaký si sám zvolí. Pod jiným jménem psalo a možná dodnes píše spousta autorů, např. spisovatel Petr Bezruč, vlastním jménem Vladimír Vašek. Mnohá nová jména se vžila natolik, že se vryla lidem do srdce. Ať už v pozitivním nebo negativním slova smyslu. Při psaní tohoto článku jsem si nejvíce zavzpomínala na svou milovanou babičku, která mě vlastně ke psaní přivedla a já jí tam nahoru děkuji. Vítám platformu, kde každý na svém blogu může vyjádřit svůj postoj, přestože ne každý se zavděčí všem.
Mnozí převážně starší čtenáři se na autory zlobí, že až příliš je na svém blogu zmiňují. Jak ale řekl Jan Werich: „Jakmile se ze stáří začne dělat zásluha, je to špatné. Protože každej blbec-starej-byl taky jednou mladej blbec.“ A já jen dodávám: „má pravdu předsedo tento moudrý pán.“ Toto už říkával můj tatínek. Stáří nebral příliš vážně a dělal si z něho i sebe samého legraci. Zvířata se věkem vůbec nezabývají a je jim fajn. Stárnutí a stáří berou zcela přirozeně. Psaní beru jako relax a třeba i srovnání myšlenek, a vyčištění hlavy. Je to pro mě taková očišťující forma psychoterapie při níž se uvolním, a uvězněné emoce nebo myšlenky vypustím z duše ven jako Krakena.
„Chtěla bych se vrátit v čase zpátky. Znovu věřit v dobro a na pohádky. Prostě se jen tak včera probudit, všechny znovu obejmout a něžně pohladit.“
https://cs.wikipedia.org>wiki>Petr-Bezruc
https://www.idnes.cz>kultura>literatura
