Článek
Bolest duše trápí čím dál více lidí a mnozí nemají v nejtěžších chvílích nikoho nablízku. Nikoho, kdo je obejme, pohladí, vezme za ruku a řekne: „neboj, spolu to zvládneme“. Může se jednat třeba o chvilkový zkrat, kdy člověk zpanikaří a neví kudy kam. Jedinou naději vidí na nástupišti metra, kde na něho čeká nezvratný osud. Přijíždí souprava s nic netušícím strojvedoucím a vagony plnými lidí jdoucími si svou vlastní cestou. A on skočí. Jen v tunelu už nikdy neuvidí to modré světýlko nesoucí jméno naděje. Pohltí ho jen černočerná tma, z níž se už nikdy neprobudí.
Často přemítám, co se asi muselo honit v hlavě starší paní, která v pondělí vpodvečer ukončila svůj život pod soupravou metra ve stanici Palmovka. V tento čas jezdím pravidelně z práce právě touto soupravou. Snad tomu chtěl osud a já jsem se o pár minut zdržela, a tím pádem jsem se nemusela stát svědkem střetu soupravy s člověkem. Paní, jejíž anděl strážný asi na chvilku někam odletěl a nedokázal ji ohlídat. Paní, která měla možná tento osud napsaný v poslední kapitole své knihy života. Paní, která možná už nedokázala na svých bedrech unést ten těžký kříž.
Osamění.
Ač ty lidi neznám, přemýšlím o nich. Co je muselo přivést a dohnat tak daleko, že se rozhodnou v jeden jediný okamžik ukončit svůj život právě pod soupravou metra. Jednu z rolí může hrát osamění, kdy člověk bilancuje nad svým životem. Třeba mu materiálně nic moc nechybí, ani není nemocný, ale cítí se sám, osamělý. Nemá si s kým sednout při sklence vína nebo si jen tak popovídat. A když upadne, není nikoho, kdo mu pomůže opět vstát. Nemá potomky, manželku, manžela ani vlastní rodinu. A podzim života začíná pomalu ťukat na dveře.
A on zjišťuje, že mu život jen tak protekl mezi prsty, a mnohem víc už toho má za sebou než před sebou. Pracuje, ale práce mu radost nepřináší. Není nikoho, komu svůj celoživotní produkt odkáže, předá řemeslo, životní zkušenosti a třeba i moudrost, která se stářím přichází. Anebo je bez práce. Hledá ji marně několik let, ale pro zaměstnavatele už je příliš starý. A v jednom se život nezvládá dvakrát lehce. Takový člověk najednou nevidí smysl svého života a začne se vnitřně užírat, obviňovat ze svého celoživotního selhání.
Onemocnění duše.
Kdo si tímto úskalím neprošel, nepochopí. Moje maminka trpěla bipolární poruchou. Zatímco jeden den byla nabitá energií, překypovala radostí a nejraději by obejmula celý svět, ten druhý s ní zmítala pochmurná nálada, byla plačtivá a utápěla se v depresi. Mnohdy ani celý den nevstala z postele. Vše se odehrávalo zhruba před čtyřiceti lety, za socialismu, kdy se o psychických poruchách příliš nemluvilo. Nemoc duše byla tabu. A ani medicína nebyla na takové úrovni, jako je tomu dnes. Byla jsem tehdy malá holka a maminčinu onemocnění nerozuměla. Nechápala jsem, proč je taková. Dokonce jsem si vsugerovala, že mě nemá ráda.
Bolest duše je utrpení, jaké si málokdo dokáže představit. Už jen tím, že je skrytá. Často dokáže člověka naprosto přemoci a vyřadit z běžného života. Jsou lidé, kteří se svou nemoc snaží co nejdéle utajit a poperou se s ní po svém, jiní se neostýchají promluvit o svém vnitřním utrpení na veřejnosti. Včetně známých osobností. Psychickými poruchami dnes trpí také děti a mladí lidé. Tlak na výkon je příliš vysoký a ne každý tak rychlému tempu stačí. Lidé neumí odpočívat, jsou přetíženi a rychleji se unaví. Zvláště mladí lidé se ztrácí v sobě samých i ve světě, kterému příliš nerozumí, a často ani nechtějí žít v systému, který nastavily předchozí generace.
Lidská duše je příliš křehká a jednoho dne je v hlavě něco jinak. Jakoby shořel jeden drátek nebo se kamsi zatoulalo kolečko. A člověk najednou přestává vidět východisko. Vidí, že se zkrátka nevyrovná influencerum žijícím bezstarostné životy na sociálních sítích, nikdy nedosáhne na vlastní bydlení, nebo se se svým onemocněním bude potýkat po celý život. Starší člověk se zase může cítit nepotřebný, zvláště, když mu okolí začíná dávat najevo, že už je prostě starý. Pak už vidí jen jediné. Se vším navždy skoncovat a dojít k nejbližší stanici metra.
Alkohol, drogy, nešťastné lásky.
Mnozí lidé jsou ovlivněni alkoholem nebo drogami. Jsou nasátí jako houby, že pod rozjetou soupravu zkrátka spadnou. Stačí jeden jediný nejistý krok do prázdna. Někteří se rozhodnou svůj život ukončit z nešťastné lásky. Buď se vznáší na obláčku nebo si neumí představit život bez bytosti, kterou milovali, třebaže láska z jejich strany nebyla opětovaná. Pod nadvládou médií a diktátu toho, jak má člověk vypadat, zůstat věčně mladý a krásný se nejedna žena dostane pod tlak. Cítí, že nesplňuje určitá kritéria. Je příliš tlustá, hubená, nemoderně se obléká, její pleť je unavená a mdlá, tvář hyzdí vrásky. Cítí se být neatraktivní a stará.
Děti vylétly z hnízda a manžel si našel mladší ženu. Hrozí jí ztráta práce nebo bydlení a ona nevidí jiné východisko. Nejsem ten, kdo má právo soudit. Ve šlépějích těchto nešťastníků jsem nekráčela. Říká se, že Bůh toho člověku naloží jen tolik, kolik dokáže unést. Mnohdy ale i sám Stvořitel šlápne vedle. Skok pod metro nebo vlak je smrt relativně rychlá a bezbolestná. Zatímco jednomu takový člověk, který už nikde neviděl naději, a to jeho modré světýlko na konci tunelu zhaslo nechybí, jiným způsobí obrovskou bolest až do konce života. Třeba ho někdo měl skutečně rád. Jen mu to nedokázal říci včas…
Zdroje:
https://dbterapie.cz>psychicke-obtize>poruchy
https://epochaplus.cz>slavne-osobnosti-s-psychickymi-poruchami
https://zdravi.euro.cz>clanky>psychicke-poruchy
https://www.drmax.cz>clanky>bipolarni-porucha
https://www.idnes.cz>praha>zpravy
Film Vybíjená
