Článek
Baví mě pozorovat svět a pulzující život kolem sebe. Tedy, pokud zrovna nejedu příliš brzo a v autobuse nedospávám. Na autobusovou zastávku se jako první většinou nahrnou mladí a životem unavení studenti. Ti se pak jako stádo bizonů k nemilosti staršího řidiče vřítí do autobusu. Spousta volných sedaček je obsazena batohy pro kámoše, kteří postupně nastupují na dalších stanicích. Převážně starší lidé nemají nejmenší šanci se k volnému místu dostat, a ti co nastupují na předposlední a poslední stanici už musí celou cestu stát.
Zatímco mladí se mnohdy i dost nahlas vesele baví nebo zaboří oči do displeje mobilu, starší lidé stojí způsobem, připomínající plameňáky. Na jedné noze. On vůbec celý ten autobus občas připomíná ZOO. Trocha toho smrádečku, zvláště v horkých dnech. Klimatizace u starších typů také občas funguje na heslo. Ze zadní části se ozývají podivné skřeky jako z pavilonu opic, občas zapiští myš nebo zahvízdá pták. I vzájemné oslovení vole tam celkem hezky zapadá. V příměstském autobuse skutečně starší lidi, kteří mají patrně jen pár let do důchodu, upřímně lituji. Při jedné jízdě se starší paní stojící nad mladým mužem zahleděným do displeje mobilu dokonce rozplakala. Pracuje prý v obchodě, dvanáct hodin na nohou, cestou do práce, a pak zpátky domů většinou stojí hodinu i v autobuse. Nohy má oteklé jako konve a ráno na novo.
O MHD ani nemluvě. Je to divný pohled i pocit. Mládí v plném rozkvětu pohodlně sedí a šediny stojí. Stalo se mi před pár dny, že jsme na stanici čekaly dvě starší ženy a jeden pán. Když autobus přijížděl do stanice, mladší, kteří přišli později, se nás buď snažili předběhnout, anebo už se z autobusu ozývalo ono pověstné„kámo, držím ti místo.“ Když se ti dva mladící kolem mě řítili k volným místům, která jim drželi kamarádi, běžela jsem s nimi. A když se jeden hned usadil a od sedačky mě pomalu odstrčil, spustila jsem pomalu na celý autobus. Prostě dobrá héérečka, jak se říká. „Jé, pardón, moc se omlouvám dědečku, já jsem vás tak nějak přehlédla. To víte, už špatně vidím. Posaďte se, jedete k lékaři, že, bolavé nohy. Také to znám, to víte, jak sám vidíte, také už nejsem nejmladší. Vám může táhnout tak na sedmdesát, nemýlím-li se.“ Kluk zrudnul jako rak, a jak on, tak jeho kámoš sedačku uvolnili ještě pro jednu starší paní. Na další zastávce už se připojil sám řidič s prosbou, zda se najde místo i pro starší generaci.
V Praze začalo mistrovství světa v ledním hokeji a docela hezky to tam žije. Ráda se kochám nad krásnými hokejovými dresy, do kterých se fanoušci navlékli. Nejvíce se mi líbí ty české a finské. Shodou okolností oba mají lvíčky. Už se těším i na kanadské. Ten jsem vždycky chtěla vlastnit. Země javorového listu. Kanadu miluji, stejně tak jako severské státy, už od svých dětských let. Jela jsem metrem trasou B. Patrně skončilo hokejové utkání, a ve vagónu jsem se setkala s dánskými fanoušky. Byli to muži ve středním věku a naprosto v pohodě. O dvě stanice dál přistoupily dvě starší ženy. Ne důchodkyně, spíš tak něco přes padesát. Dánové vyskákali ze sedadel a jako praví gentlmani pomohli ženám s taškami a usednout na uvolněná místa.
Ženy nemohly uvěřit svým očím. Zprvu se ošívaly, ale pak s díky volné místo přijaly. No a Češi. Nejen holky a kluci, ale i muži. Koukali jako z kozích vrátek. Podobně se zachovali Švýcaři v tramvaji. Jakmile viděli, že přistupují spíše starší lidé, hned uvolnili svá místa. Jinak jsem se nesetkala s nějak agresivními fanoušky, ať už z Česka nebo jiné země. Jsou takoví pohodoví, a ti ze zahraničí dokonce vychovaní tak, jak nás dříve narozené vychovávali rodiče a škola. Staršímu člověku většinou místo uvolní. A jde-li o ženu, mohou se přetrhnout. Mladou i starší. Většinou vstanou.
Anebo mám zkrátka na gentlmany štěstí a samozřejmě se cítím jako žena polichocena. Nejsem emancipovaná dáma, která prostě vše zvládne sama a muže takřka, krom zplození potomstva, a někdy ani to ne, zkrátka nepotřebuje. Pomoc od muže mi zkrátka zalichotí a cítím se jako královna, nebo zkrátka kočka. Možná i tou horlivou emancipací jsme si toho my ženy dost podělaly. Pomalu vymíráme a do důchodu budeme odcházet stejně jako muži. Vyšťavené a zdrchané. A v metru nám žádný muž místo neuvolní. Ani jako babičkám stojícím na jedné noze v postoji plameňáka.
Jen tím, jak se neustále prodlužuje věk odchodu do důchodu, netuším, jak to ti před důchodci, či spíše před důchodkyně zvládnou. Ženy mívají řidší kosti, a ty maličké se ještě o nějaký ten centimetr zmenší. Porostou do země. Mnozí vykonávají práci vestoje, a stojí i v dopravních prostředcích. Už tímto budou lidé ve svém věku unaveni a neodvedou takový pracovní výkon, jaký je od nich očekáván. Po šedesátce stát celou cestu do práce málokdo vydrží, zvláště pokud není aktivním sportovcem. Ještě lidé na vesnici, nebo v menších městech, kde to mají do práce jen pár kroků. Naopak Praha, to hemžící se mraveniště, ať už v ní starší člověk žije nebo dojíždí za prací, už může mnohé vyčerpávat. A ne každý zaměstnavatel vyšle pro své seniorní zaměstnance autobus. Oni lidé před důchodem jsou v této zemi vůbec vnímáni jako zvláštní odrůda. Dle diktátu módy by se za své šedivé vlasy měli stydět, nepřekážet a nezaclánět mladším kolegům, oblékat se a vůbec chovat tak nějak neviditelně. Ale vydržet by měli víc než člověk.
Ono i ten hokej trochu mění ten náš malý český rybníček. Ve fajn zóně jsem se setkala s „holkama z Moravy“, něco po padesátce. Úžasné ženské. Oděny v národním dresu, hezky nalíčené, obarvené vlasy, srdce pomalu na dlani. A byla s nimi legrace. Žádné zatrpklé báby, jak na takovéto ženy pohlíží někteří zaměstnavatelé. A na druhé straně mladé otrávené slečny, které tyto paní lehce strčily do kapsy. A muži se k nim chovali jako ke královnám. A když potkávám cestou z práce různé národnosti, kterými se Praha zvláště teď jen hemží, neservírují spolucestujícím kyselé pohledy.
Nevím, jsme jeden národ, ne až tak velký, proč neumíme žít více spolu. Vždyť jsme tady na tom světě jen krátce, pouhými hosty. Dnes tady jsme, zítra už vše může být jinak. Jsme mladí, středního věku, starší, staří, hubení, tlustí, obézní, blonďatí, zrzaví, černovlasí, chudí, bohatí, a přece stále jenom lidé. Stejně jako ti, co potkávám v metru, Finové, Norové, Dánové, Švýcaři. Snad nás alespoň ten hokej zase o něco víc spojí. A také snad pochopíme, či většina z nás, že čas odměřuje každému stejně a stáří jednoho dne zaklepe i na naše vrátka. A čím méně plameňáků se šedivým peřím, nebo přesněji řečeno stříbrem ve vlasech bude v autobusech, metru, tramvajích stát na jedné noze, tím lépe se budeme cítit i my sami. Už jen proto, že se sami staneme jedním z těch plameňáků. Čas je neúprosný. Starší člověk už příliš času s ním závodit nemá.
V říši zvířat to funguje tak nějak přirozeně. Starší členové smečky odpočívají. Starý bezzubý lev bez pomoci ostatních zahyne. Těžko ho nutit k lovu, kde by se zcela jistě vydal naproti své smrti. A u lidí to funguje naprosto stejně. Starému člověku se síly a mnohdy ani plné zdraví už nevrátí. On i ten stříbrovlasý plameňák je něčí babička nebo děda, kteří i přes svůj vyšší věk musí pracovat. A to často i fyzicky. On každý, včetně politiků si dovolí zajít jen tam, kam ho ti ostatní pustí. Příroda zákon nemění, jen člověk. Příroda tady bude věčně a poradí si i bez člověka, pokud dá přednost vlastnímu zotročení a následnému vyhynutí rodu a národa svého.
Anketa
Vlastní pohled.
