Článek
Zvláště dnes, kdy si spousta rodin pořizuje zahradní bazény nebo vyráží k moři. Stačí chvilka nepozornosti a neštěstí je na světě. Utopit se člověk může také v řece, rybníku nebo na veřejném koupališti. Ne všechna jsou hlídaná kvalifikovanými plavčíky. Vzpomínám si na dobu, kdy jsem jako dítko školou povinné jezdívala na výuku plavání se svou třídou do nedalekého bazénu.
Mnohé děti se děsily vody už jen při pohledu na instruktorky s dlouhými tyčemi v ruce. Mnohé připomínaly bachařky s kamennou tváří. Jakmile se žáček se strachem v očích horlivě přidržoval okraje bazénu, šťouchly do něho tyčí nebo mu s úšklebkem potopily hlavu pod vodu. Mnozí rodiče raději dítěti napsali omluvenku, jiné děti skončily v péči odborníka na lidskou duši. Pokud dítě nebylo zocelené, hledělo se na něho skrz prsty jako na opožděné.
Vzpomínám si na spolužačku, která se začala topit. Instruktorky místo toho, aby za ní skočily do bazénu jí podaly tyč. Holčičce nakonec pomohli zdatnější plavci. Z takovéto plavecké výuky si především střední generace odnesla trauma, kdy se tito lidé dodnes nenaučili pořádně plavat nebo nepřemohli strach z vody. Dnes výuka školního plavání probíhá moderněji a zcela jinak, než v minulém století.
Zažila jsem instruktorky, co do nás dětí při plavání šťouchaly tyčí.
Je vedena instruktory s potřebnou kvalifikací, kdy je vyžadováno alespoň pedagogické minimum a umět dobře plavat. Děti jsou rozdělené do skupin od neplavců, slabších plavců, až po ty nejlepší. Lektoři se snaží především o to, aby si děti vodu zamilovaly a přestaly se jí bát. Což jim jednou může zachránit život. Nebo ho sami zachrání někomu jinému.
Bohužel je stále mezi námi dost lidí, včetně dětí, kteří utonou buď tím, že přecení vlastní síly, ve vodě je postihne zdravotní indispozice nebo zkrátka neumí dobře plavat. Zcela nedávno jsem viděla v bazénu paní okolo 45 let s nasazenými rukávky. Když na ní ostatní plavci divně hleděli, řekla jim, že je po dvou operacích srdce a zvláště v hloubce si není jistá, pokud nemá dno na dosah.
Výuky plavání se tím, jak bývala často nemocná příliš neúčastnila a její rodiče plavat moc neumí. A tím, že stát nechce přispívat na povinnou plaveckou výuku školáků činí jednu z největších chyb. Děti nejen tlousnou, ale stále ještě dost jich každoročně utone. Zvláště v zahradních bazénech. V dospělosti se lidé utopí v moři, řece, ale klidně i na veřejném koupališti bez obsluhy.
Tím, že se staneme národem neplavců, si do budoucna zaděláme na pěkný malér. Když se vše převede na obce, města a školy mohou některá zařízení od plavecké výuky časem upustit, nebo se plavání stane výsadou jen pro bohaté. Ti už si ostatně dnes pro své děti platí nejlepší trenéry. Zvláště, pokud jsou nadané a plavání se chtějí později věnovat na profesionálním úrovni. Český národ touží především na olympiádě po zisku co nejvíce medailích, avšak, když se má do dětí investovat, stát se začíná vykrucovat a hledat důvody, proč to nejde.Časem se především pro děti z chudších rodin a regionů může stát návštěva plaveckého bazénu nebo aquaparku nedostupnou. Buď se jim ostatní budou posmívat nebo se mohou utopit.
Ve starém Řecku platilo pravidlo, že vzdělaný člověk musí umět číst, psát a plavat. Čtení i psaní se dnes učíme v době povinné školní docházky a pokud se týká plavání, nemělo by to být jinak.
Plavání. Jaká je historie oblíbeného letního sportu?
Horké letní dny lákají k vodě. Plavání patří k oblíbeným letním i zdraví prospěšným sportům, ale také mezi dovednosti, které dokáží člověku zachránit život. Proto se lidé učí plavat již od dob starověku.
Nutnost, sport i zábava
Jako mnoho jiných sportů, také plavání se zrodilo z lidské potřeby. Naši předci si osvojili tuto dovednost proto, že jim dokázala zachránit život. Z tohoto důvodu se lidé učili plavat již v dobách starověkých říší, které se rozprostíraly při moři. Nejstarší záznamy o výuce plavání pocházejí ze starého Egypta, dodnes se dochovala vyobrazení plavců, známé jsou papyrové svitky obsahující záznamy o plaveckých lekcích.
Prokazatelně se snažili pohybovat ve vodě také obyvatelé starověké Mezopotámie, Řecka i Říma. Právě v antických zemích byl kladen na schopnost plavání největší důraz, sport se vyučoval na školách a dle ideálů tehdejší doby měl umět plavat každý člověk. Vojáci ve starém Římě prý dokonce ovládali plavání v plné zbroji!
Ve středověku se plavání pojilo především s rytířskou kulturou, patřilo mezi několik dovedností, které musel každý správný rytíř ovládat. Dochované písemné prameny z počátku 15. století hovoří o plavání na zádech a na břiše jako o základních schopnostech rytířů. Kromě těchto vrstev společnosti se ve středověku jiní lidé plavání nevěnovali.
Plavání v antice tvořilo čistého člověka. Očišťovalo duši a omývalo tělo.
V dobách renesance a humanismu tato dovednost znovu pronikala mezi běžné obyvatelstvo, zájem o plavání oživilo tehdy intenzivní studium antických textů, v nichž se o něm psalo jako o nutnosti. V antických dílech byly rovněž zaznamenány způsoby učení plavání i plavecké styly, všechny tyto informace humanisté přebírali a uplatňovali v praxi. Na základě antických pouček i vlastních zkušeností napsal roku 1538 jistý učenec Nicolas Wynman první plaveckou učebnici.
Plavání se znovu stalo předmětem vyučovaným na školách, od 19. století již nesloužilo jako pouhá potřeba k případnému zachránění života, ale proměnilo se v oblíbenou kratochvíli. V předminulém století se také o plavání začalo hovořit jako o sportu, tehdy se pořádaly první profesionální závody. Plavalo se většinou jen jedním stylem – tím byla prsa. Od starověku se prokazatelně znaly i jiné způsoby, například plavání na zádech.
Styl zvaný kraul je však z písemných pramenů znám až ze závěru 19. století a údajně byl převzat od starých amerických indiánských kmenů. Zlom v dějinách plavání znamenal rok 1896, kdy se tento sport zařadil mezi disciplíny prvních letních olympijských her v moderních dějinách, které se uskutečnily v řeckých Athénách.
Jak se učili plavat naši předci?
Ještě v pokročilém minulém století se uplatňovala tzv. výuková metoda bidla. Při ní se využíval speciální pásový postroj, který si plavec oblékl a zároveň byl připevněn k bidlu. To ze břehu pevně držel asistent, a jedince tak nadlehčoval nad vodní hladinou. Svůj původ má tento způsob výuky v závěru 18. století, využití našel na počátku 19. století třeba při výcviku vojáků v pruské armádě.
Vůbec nejstarší výuková metoda plavání je jiný způsob nadlehčování jedince ve vodě. Již z dob starověké Mezopotámie se dochovaly obrazové scény zobrazující člověka nadnášeného na vodní hladině pomocí měchů zhotovených ze zvířecích kůží. Nákresy podobných nadlehčovacích pomůcek pocházejí i z období renesance, nejslavnějším autorem návrhů takovýchto předmětů z dané doby je Leonardo da Vinci. Výuková metoda s nadlehčovacími pomůckami přetrvala do dnešní doby – využívají se plavecké kruhy, nafukovací rukávky nebo desky.
Důležitou roli ve vztahu k plavání sehrály i pověstné římské lázně. Ty na jednu stranu zpropagovaly lásku k vodě, ale nakonec také stály za úpadkem plavání a změnily i postoj lidí k hygieně. Mohly za to tehdy populární vodní hry (tzv. naumachie), při kterých se předváděly krvavé námořní bitvy. Právě kvůli nim křesťané na lázně a vůbec očistu těla začali pohlížet skrz prsty a jejich odpor došel tak daleko, že ve středověku čistá pokožka znamenala špinavou duši. Tak se nakonec stalo, že lidé chodili do vody jen zřídka. A když už, byla to spíš záležitost prostých lidí, kteří hledali osvěžení.
V hlavní roli bikiny
Změna přišla s humanismem. Díky učencům studujícím historii se oprášily postoje starověkého Řecka a plavání se zase stalo základem. V 16. století začaly vycházet první učebnice plavání, moderní éra odstartovala v 19. století, kdy se plavání stalo organizovaným sportem.
V roce 1828 byl v Londýně otevřen první krytý bazén St George’s Baths, o pár let později se v Británii konaly první plavecké závody a v roce 1875 první člověk přeplaval kanál La Manche v čase 21 hodin a 45 minut.
Historie koupání v Praze. Dámy za závěsem, neplavce pověsili na bidlo
Zatímco dnes do ní skočí leda hrstka otužilců, kdysi se Vltava v Praze hemžila plavci. Téměř každý volný břeh obsadila plovárna. Vznikaly v době, kdy chyběly technologie na stavbu velkých, krytých, plaveckých bazénů. Nebyly to však bazény, které zarazily hřebíček do rakve plováren, nýbrž přehrady.
Velká část moderních sportů má původ ve válečnickém řemesle – sloužila jako vojenský výcvik. Nejinak je tomu i s plaváním, které bylo nutné k překonávání řek, když zrovna nebyl v dohledu most nebo brod. První evropské plovárny tak byly vyhrazeny armádě. A to včetně nejstarší pražské. Založil ji v roce 1809 či 1811 Ernst von Pfuel, toho času pruský setník.
Nejstarší plovárny
Rozhodně nešlo o kdovíjak honosnou stavbu. Pfuel na Vltavě nejdřív zakotvil starou loď, kterou záhy po vzoru pařížské plovárny nahradil dřevěným prámem s kabinami. Nacházel se pod Křižovnickým klášterem u Karlova mostu. Dvakrát ho vzala velká voda, podruhé se zaklínil u jezuitské zahrady před dnešní Strakovou akademií, kde už zůstal.
Pražané v té době stále více holdovali pohybu a o plovárnu jevili nečekaný zájem. V roce 1817 tak byla zpřístupněna široké veřejnosti. Nebyl důvod soukromničit – napoleonské války skončily a plovárna už nebyla tak vytížená jako dřív.
Vojenská plovárna se stala vzorem pro desítky dalších podobných zařízení. Jejich podoba se v průběhu let prakticky nezměnila. Základem byl ponton, na kterém byly umístěny kabiny a místa pro slunění, spojený s břehem lávkou. Uprostřed se nacházela nádrž v podobě jakési „klece“, kterou mohla voda volně protékat.
Někdy mohlo být nádrží více, bývaly rozdělené pro muže, ženy, případně plavce a neplavce. Zpočátku ženskou část oddělovaly závěsy, které bránily mužům, aby vrhali nemístné pohledy směrem ke koupajícím se dámám.
Jak Vojenská plovárna vypadala, už zjistíme jen z dobových fotografií. Nic jiného z ní nezbylo. Vorové plovárny často trpěly řáděním živlů, což ovšem vyvažoval fakt, že byly finančně nenáročnou záležitostí. Daly se jednoduše opravit a kdykoliv rozebrat a znovu složit. To také bylo třeba dělat každý rok po konci sezony. Zimu přečkaly většinou v přístavech, třeba v Podolí.
Zděná klasicistní budova Občanské plovárny stojí dodnes. Konají se v ní nejrůznější společenské akce. Poklidné sdílení Vojenské plovárny nevydrželo moc dlouho. Spory mezi oběma skupinami, vojáky a civilisty, vedly v roce 1840 k výstavbě nejznámější z pražských plováren – Občanské. Ta už byla o poznání luxusnější. Zázemí se nacházelo na břehu v klasicistní budově od architekta Josefa Krannera. Na jejím původním místě u Čechova mostu ji najdeme dodnes.
Zdroj:
eurozpravy.cz/magazin/plavani-jaka-je-historie-oblibeneho-letniho-sportu.a19bce1a
idnes.cz/zpravy/domaci/plavani-zakladni-skoly-rozpocet-placeni-stat-ministerstvo-skolstvi.A260417_18435_domaci-svm
bejvavalo.cz/clanekújak-se-naucit-plavat-zkuste-vyukovou-metodu-z-roku-1921-podle-ktere-se-rychle-nauci-plavat-deti-i-dospeli
novinky.cz/clanek/krimi-zak-se-malem-utopil-pri-hodine-plavani
radiozurnal.rozhlas.cz/staneme-se-narodem-neplavcu-6354572
idnes.cz/cestovani/kolem-sveta/historie-plavani-koupani-relax.A240722_141153_kolem-sveta_hig
swimaholic.cz/sportnoviny/z-historie-plavani
echo24.cz/a/H4CFf/zpravy-domov-v-cr-se-kazdorocne-utopi-asi-200-lidi-cesi-podcenuji-bezpecnost-vody
vzdelavaniaprace.cz/profesni-kvalifikace/5028/
idnes.cz/cestovani/po-cesku/plovarny-vltava-praha-historie-leto-reka-plavani-sport-rekreace.A240620_102816_po_cesku_syk
