Článek
Sedím v obýváku, koukám na balkón „to prádlo už bude suchý… taky bych mohla zapnout pračku…nebo že bych šla vyklidit tu myčku?“
Aneb ranní dilema s šálkem čaje při vzácné chvilce, kdy mám čas jen sama pro sebe. Sedím, popíjím a přemýšlím, co všechno bych chtěla stihnout. „Chtěla jsem napsat ten článek… jo, a rozplánovat sociální sítě… jak asi dopadne ta kapitola, kterou už čtu dva dny?“ Myšlenky mi skáčou od jednoho k druhému a já nevím co dřív. Čemu dát prioritu?
„Koupelna by už taky chtěla umýt…jo, tchýně má svátek, musíme něco vymyslet…vzal si ten chlap oběd do práce?“ Stále jen sedím a nedělám nic. Moc dobře vím, že kdybych se místo toho sezení zvedla a šla něco udělat, už by to mohlo být hotové… ALE MĚ SE TAK STRAŠNĚ NECHCE, protože furt něco dělám, hlava nevypnula, nezastavila jsem se. Po fyzické stránce ano, ale není to jen o tom si sednout a nic nedělat - ta hlava ne a ne vypnout… I v té vaně včera jsem se pořádně nezastavila. Pořád přemýšlím, co je potřeba ještě udělat, zařídit, vyřídit…
A ač mám to štěstí a mám doma chlapa, který pomáhá, zapojuje se, tak ale není to jen o té samotné činnosti, co kdo udělá, třeba vynést odpadky, ale je to o tom, kdo neustále myslí na to, že je potřeba vynést odpadky. Dokud nesmrdí a nenadává, tak to chlapi neřeší. Ženy se snaží tomu předejít a tak neustále na to myslí a připomínají.
Občas těm chlapům vlastně závidím, řeší problém až když nastane. Moc se mi líbí „teorie“ o tom, jak funguje mužský a ženský mozek. Ženský je spletitá síť, zamotaných, propojených, navazujících souvislostí. Mužský mozek funguje na principu krabic, kdy chlap „vytáhne“ jednu konkrétní krabici a tou se zabývá. Konkrétně příklad, který vidím u nás doma. Chlap jde, křupou mu pod nohama nějaký drobky, rozhodne se vyluxovat, vyluxuje celý byt, uklidí lux a má hotovo. Problem solved. A já? Než začnu luxovat, tak je potřeba setřít stoly, aby ty drobky nepřibývaly, když už mám ten hadr v ruce, tak utřu aspoň prach, setřu kuchyňskou linku, vyklepu polštáře na gauči a než se vlastně dostanu k samotnému luxování, je už hodina v trapu.
Jenže jak z toho ven?
Sama se to teprve učím. Zkouším techniky, které mi fungovaly v minulosti (rozuměj před dětmi), ale právě s dětmi je to jiné. Když nejvíc potřebujete vypnout, tak ony nejvíce potřebují vás. Takže taková meditace, jóga moc nepřichází v úvahu.
Co nového mi zatím pomohlo?
- Vstávat dřív - když vstanu a muž odejde do práce a děti spí, můžu alespoň chvilku jen sedět a užít si svůj šálek čaje. Občas i něco udělám a tak mám hned lepší den.
- Číst jednoduchou literaturu - momentálně čtu pohádku, přijdu na úplně jiné myšlenky, ponořím se do jiného světa, trochu zavzpomínám, když jsem ji četla jako malá a zároveň čtu pohádku úplně jinýma očima než v dětství.
- Nepřemýšlet - trošku to zkonkretizuji - nepřemýšlet nad tím, co je potřeba udělat, ale potřebuji něco jiného, malého, čím zaměstnám mozek. Jak to funguje? Při těch vzácných chvilkách sama pro sebe, jen pozoruji okolí. Koukám z okna, pozoruji listy ve větru, "zkoumám" je, kam se otočí příště? Ve vaně zkouším, jak se chová voda s mýdlem (ano pokus z 1. třídy základní školy). Když si dávám šumák, sleduji, jak se tableta rozpouští. Na nic jiného nemyslím. (Alespoň do té doby, než se ozve: "mamíííí")
Každá minuta pro sebe se počítá. Protože někde potřebujeme dobít baterky. Když budeme mít dost energie pro sebe, budeme mít energii i pro ostatní. Ale pokud budeme neustále vyšťavení, nemáme šanci být tu i pro ostatní. Aneb zkuste nabídnout někomu vodu z prázdné sklenice.
Máte pocit, že jste zahlcení, přehlcení? Jak s tím pracujete?
