Článek
Chodit po kalkatských ulicích není žádným skvělým zážitkem. Zvlášť pro dvě samotné holky, z nichž jedna je třináctiletá vysoká krásná přírodní blondýna s vlasy do pasu…pokud jsme samy dvě vyrazily z hotelu do ulic, držela jsem dceru jako klíště a s nelibostí jsem sledovala, kterak si nás místní chlápci fotí.
Pokud jsme my dvě chtěly ven, raději jsme čekaly, až nebude Karel v práci.
Po včerejším povalování se v hotelu jsme dnes s Karlem, který měl volno, jeli k jeho českému kolegovi, bydlícímu v apartmánu cca deset minut od letiště. Dobrodružně jsme se na cestu vydali metrem.
Metro je tu pro Indii typicky plné paradoxů - stěny ve vestibulu i na nástupištích jsou do dvou třetin obložené překrásnou žulou, nad ní je po zdi porůznu vedená změť elektrických drátů a kabelů.
Fronta na žetony, umožňující průchod přes turnikety, trvala na dvacet minut. U turniketů následovala za asistence strážce ozbrojeného samopalem kontrola tašek.
Vagóny vlaků jsou průchozí, mají zamřížovaná okna a poněkud to v nich…ehm…páchne.
Kupodivu nebylo úplně narváno.
Stáli jsme uprostřed uličky a drželi se navzájem, protože metro tedy rozhodně nejelo moc plynule. Do stanic dojíždělo cukaně, řidiči se často nepovedlo zastavit tak, aby mu zadní vagón nezůstal ještě v tunelu.
Na konečné, pojmenované hrozivě DUM DUM, jsme vystoupili a uzounkou uličkou, zúženou ještě na zemi sedícími prodavači ovoce a zeleniny, jsme se prodírali davem k taxíkům.
Taxikář na náš dotaz po ceně jízdného nasadil obrovskou sumu, kterou jsme zkušeně srazili na polovinu. A pak jsme usedli do stařičkého žlutého Ambassadoru Classic ze začátku padesátých let a na prosezených sedadlech jsme podnikli divokou jízdu prašnými děravými silnicemi mezi podobně starými hrůzami.. řidič hnal auto jako zdutou kozu, takže jsme každou díru v silnici odskákali…hlavy otlučené, žaludky na vodě.
Ulice lemovaly opět barabizny a krámky, všude plno lidí, psů, krav.
Komplex věžáků, kde bydlel Karlův kolega, stál vedle krásného čistého nákupního centra.
Ačkoliv nejsem zrovna radostná nákupčí, tentokrát jsem si s rozkoší prošla čisté upravené obchody, příjemné kavárničky a cukrárny, zatímco Karel se Zuzkou obědvali v čínské restauraci.
Karlův kolega nás vyzvedl a odvedl k sobě do bytu v jednom z věžáků.
Byl to poměrně velký byt. Kromě kuchyně měl obývák, dvě ložnice a dvě koupelny se záchodem.
Balkónky u každého pokoje byly pro obrovskou prašnost zcela nepoužitelné - přes vrstvu prachu nebylo možné vidět jejich podlahu.
V celém bytě byly mramorové podlahy. Byt byl příjemný, světlý. Zeptali jsme se na cenu nájmu a byl o dvě třetiny levnější, než co platil manžel v hotelu.
Zpátky do hotelu jsme jeli celou cestu taxíkem - jízdu kalkatským metrem jsme podstoupit odmítli. Jednou fakt stačilo.
P. S. Dneska jsem v záchodě našeho luxusního hotelu Oberoi opět spatřila švába. Asi tu mají domovské právo. Jako jeho předchůdce se projel se vodním tobogánem.
19. 12. 2011 Kalkata
