Článek
Po dvouletém úsilí makléřů byl pražský byt prodán. Měla jsem za sebou těžké chvíle prožité spolu s právníkem nad rezervační smlouvou, několik bezesných nocí a spoustu hodin na telefonu při domlouvání podmínek kupní smlouvy a posléze konečně podpisy a prodej.
Několik následujících dnů jsem pak netrpělivě očekávala mail s oznámením, že kupec za byt zaplatil a advokát mi převedl peníze.
Když ten den nastal, pocítila jsem úlevu. Radost.
Pak vyprchala první euforie nad stavem konta a já jsem se lehce vyděsila při pomyšlení na to, co vše je nyní nutné zvládnout.
Byt, který si vyhlédla dcera, se ukázal být nebytovým prostorem, takže nastalo kolečko dojednávání s makléřem ohledně rekolaudace. S poněkud napjatými nervy po mnoha dnech dolaďování jsem podepsala rezervaci a na pokraji šílenství složila cca třetinu kupní ceny, abych měla dceru kam nastěhovat, protože než se z nebytu stane zápisem byt, není možné jednotku koupit. Docela psycho…
Mezitím jsem v Ostravě pro sebe koupila byt, sousedící s mým malým, po otci zděděným bytem.
Tam byla domluva snadná a během pár dnů bylo hotovo.
Po celou tu dobu jsem jezdila po republice mezi Ostravou, Prahou a Brnem (kde jsem pátrala po domku na prodej ) a blahořečila jsem dobrodiní českých vlakových dopravců, kteří člověka nejen dopraví, ale i napojí a nakrmí. Vzhledem k bleskovým přesunům jsem totiž neměla čas ani na nákup vody…
V Praze bylo nutné vše zabalit a nachystat na stěhování. Balení, balení, balení…
Dcerka, kterou stěhování postihlo poprvé v životě, začala propadat zoufalství. A já jsem neměla energii uklidňovat ji, naopak, potřebovala jsem, aby mne někdo poslal někam pryč a stěhování zařídil za mne.
Byt velikosti cca 260 m2 připomínal krajinu po shození atomovky… a já jsem přemýšlela o tom, že když jsem dosud nezesnula, zda nejsem vlastně šváb. Ti prý také přežijí nukleární výbuch.
V půl jedné v noci jsem vážně zvažovala možnost, že byt podpálím a šťastně a bezstarostně pak dožiji v blázinci… přitažlivé východisko z šílenství stěhování.
Ráno mne probudilo vyzvánění mobilu a domovního zvonku. Dole stála dodávka o poznání menší, než měla být, a já jsem se začala obávat, zda do ní čtyři stěhováci zvládnou nacpat mých dvacet let života.
Hoši ze všeho nejdříve začali vyklízet a odvážet binec, který na rozestavěné půdě zanechal exmanžel. Tři plné dodávky to byly.
Já jsem mezitím balila zbylé poklady. V hromadě šatstva, které dcera nachystala na vyhození, jsem objevila svoje nádherné večerní šaty-ručně pošité krajkou, korálky a flitry, od značky Liu. Jo… a ke svému údivu i svou kabelku Louis Vuitton (sice byla ze sekáče, ale fakt originál)… a protože jsem už padala na hubu, ani jsem to dceři nevyčetla, jen jsem nález mlčky zabalila do krabice s cennostmi…
K večeru chlapci odvezli nadvakrát dceřiny bebechy do jejího budoucího bydliště. Naprosto vyčerpaní odložili mé stěhování do Ostravy na druhý den…
Netuším, jak jsem upadla do postele. Netuším, kdy se dcera vrátila z focení. Matně si pamatuju, jak mi v noci na hlavu skočil Kodak a že mi převrhl sklenici s vodou…
Budík v šest ráno byla úkladná vražda. Právě jsem totiž Mirkovi Donutilovi prodávala svůj nadherný byt s překrásným výhledem a s původním zařízením v nějakém významném zámku… trochu jsme smlouvali o ceně…
Vyskočila jsem z matrace a zakopla o kočku. Kodak vyčítavě vyjekl a odkráčel do koupelny na svůj záchůdek, kde se na to …
Pomocí studené sprchy jsem se uvedla do stavu vědomí a otevřela dům a byt stěhovákům.
Hoši nacpali do dodávky, co se vešlo, a odjeli do Ostravy. V bytě zůstaly knihy, spousta oblečení do charity, skřínky a ostatní věci, které jsem chtěla převézt. Budu muset zaimprovizovat.
Nyní sedím ve vlaku a fičím do Ostravy. Urvaná jako borůvka se snažím neusnout…nerada bych procitla v Krakowě, kde vlak svou jízdu končí.
Den nekončí.
16.6. 2018 v 10.24
Na ostravskou adresu jsem dorazila ve 14.20, téměř na minutu stejně jako stěhováci.
Hoši - Ukrajinec, Moldavan a Armén - vynosili krabice, tašky, kytky, klece, terárko a nábytek a odfrčeli do Prahy.
Nakrmila jsem psy, hlodavce i želvu, a až do večera jsem přesunovala krabice a kytky do nově zakoupeného sousedního bytu.
Ještě za světla jsem s čajem a kafem zalehla do křesla k otevřenému balkónu.
Venku vyzpěvoval večerní písničky kos, bytem proudil čerstvý vzduch a já jsem nechtěla myslet na to, že druhý den mne opět čeká cesta do Prahy. Měla jsem stejný pocit únavy jako kdysi po celodenní baletní dřině. Rozdíl je v tom, že tehdy mne nebolelo v kříži a nohy bolely o poznání méně…
Kosa, který šel už spát, vystřídali cvrčci. Dopila jsem čaj a přesunula jsem se do vedlejšího menšího bytu. Pod horkou sprchou jsem naladila unavené tělo na spánek.
Před usnutím jsem přemýšlela nad svými pocity. Ani náznak smutku nebo stesku nad opouštěním bytu, kde jsem prožila dvacet let… bytu v centru Prahy, dvě minuty od Staromáku… třípodlažního bytu se dvěma kuchyněmi, dvěma terasami, třemi vchody, dvěma koupelnami, z nichž jedna je mramorová a vedou z ní francouzské dveře na jednu z teras… bytu, který měří cca 260 metrů čtverečních… s lustrem od Reného Roubíčka, s podlahovým osvětlením… se zahradou za domem… a jediný pocit byl radost, že jsem odtud pryč!
Myslela jsem na svůj nový byt, sousedící s mým malým bytem po tatínkovi. Byt, který se ani náznakem nepřibližuje pražskému bytu, mne naplňoval klidem a nadějí. Bylo mi jasné, že tam bude strašně práce s renovací, ale mně to bylo šumák! Hlavně, že jsem vypadla z Prahy!
Ostrava-Poruba, 16.6. 2018 ve 22.22
