Článek
Obvykle se vyhýbám filmům s tématikou války, holocaustu, vraždění… zpravidla mne takovýto film rozhodí spolehlivě na mnoho dnů.
Tentokrát jsem pravidlo porušila. Film Colette (kniha Arnošta Lustiga) uváděný v České televizi k výročí osvobození Osvětim-Birkenau, mne zajímal hlavně kvůli tomu, že se na jeho scénáři podílel Arnošt Lustig, úžasný chlap, Žid, co prošel těmi nejhoršími koncentráky a přežil pochod smrti…člověk s nádhernou osobností, plný života, majitel osobitého humoru a sebeironie.
Věděla jsem, že ten scénář bude, ač poskládaný z různých kousků příběhů, naprosto pravdivý. Nepředpokládala jsem však, jak jeho převedení z knižní do vizuální podoby bude děsivé.
Sledovala jsem plna hrůzy, kterak se ponižovaní, utlačovaní, mučení lidé v touze po životě museli naučit žít v pekle, které předčilo i to Dantovo. Scéna u spalovacích pecí, kdy v blízkosti mrtvých, ležících v chumlech na vozících, než na ně dojde řada do pece, živí zoufale spřádají plány na únik z lágru, musí otřást každým, kdo byl schopen film doteď sledovat. Vozíky s hromadami zavražděných těl působí na diváky jako hrůzná rekvizita, zatímco lidé, žijící tento horor, jsou v tomto prostředí schopni i vtipkovat.
Potupný výprask hlavního hrdiny před ostatními vězni dokresluje bezmoc, kterou lidé, určení k likvidaci, museli zažívat.
Každodenní kličkování mezi životem a smrtí tento film vykresluje velmi lidsky. Žádné obří hrdinské činy. Popis přežívání z hodiny na hodinu, pomocí úplatků, třeba i poskytováním vlastního těla kvůli touze přežít, to vše mne jako diváka nesmírně zasáhlo.
Nevím, zda na závěr filmu došlo ke katarzi…asi ano - dcera německého válečného zločince, vzešlá ze znásilňování židovské vězenkyně, vychovaná jako židovka, má židovskou svatbu s židovským mužem.
Lidstvo nesmí zapomenout na miliony zavražděných lidí. Na zvěrstva takových rozměrů, že jejich pachatelé nemohou dostat horší trest, než jaký připravili svým obětem…nemohou, protože nic horšího, než jejich zločiny není…
Pan Lustig si nikdy na nic nehrál. Myslím, že v tom byla jeho síla a v tom je taky síla toho filmu.
Arnošte Lustigu, posílám Vám do židovského nebe pusu, protože na poděkování byste se mi vykašlal a raději byste mne rozpustile plácl přes zadek a pravil byste něco v tom smyslu - holka, vykašli se na to, žít se musí!!!!
