Článek
Našla jsem staré zápisky z cest. Tak něco na ukázku.
V Delhi.
Dvanáctého jsme vstávali v sedm ráno.
V osm na nás čekal před hotelem taxík a jelo se na letiště.
K, který měl ještě před letem do Trivandrum dva kratší lety, odletěl, a my se Zuzkou jsme asi od půl dvanácté čekaly, až se vrátí a s námi na palubě odletí ve dvě do Trivandrum.
Náš let měl ještě mezipřistání v Bengalore.
Na letišti v Bengalore jsem si všimla výrazně červené hlíny a malebných hor na obzoru.
Po přistání v Trivandrum kolem sedmé nám K řekl, že ještě musí vyřešit problém v posádce letušek (jedna z dívek, co pracovaly vzadu, se ulívala, neplnila, co měla, ostatní holky makaly za ni, a nakonec se zhádaly) a požádal nás, abychom počkaly v chobotu hned u letadla.
Mezi uklízecí četou čekající u vchodu do letadla proběhla o této akci zpráva. Bylo legrační, jak hoši, brebentící místním jazykem znějícím jako blrlbldlrl, mezi nímž sem tam prokmitlo slovo brífing, jeden po druhém zvědavě nakukovali do letadla a měli radost z toho, že se kapitánův sprdunk netýká jich!
Konečně jsme pak odjeli do vesničky, kde má K pronajatý domek.
Podél cesty lemované chatrčemi i honosnými vilami a domky rostly obří palmy.
Když řidič odbočil mezi dvě chatrče, trochu mi zatrnulo. Asi po padesáti metrech se objevil půvabný patrový domeček a před ním čekala rodina domácích, aby nás přivítala.
Vyložili jsme si dovnitř věci a vydali se na pláž.
Byla už tma. Šli jsme z kopce dolů, chodníky samá díra, na silnici troubící rikši a motorky.
Pláž je od domu sotva čtvrt hodiny chůze.
Překvapilo mne, jak je moře neskutečně teplé. Jemňoučký písek, šumění vln a blikání majáku nad kamenitým útesem nad pláží, hospůdky a krámky… Bylo to neodolatelně romantické.
Brouzdali jsme se do půl jedenácté…
Včera začal den poměrně nenápadně. Po snídani jsme se vypravili do luxusního obchodu, na pozvání naší domácí, paní Praveeny, která v něm pracuje.
Obchod je ani ne sto metrů od našeho domku a zvenku je hlídaný strážcem v uniformě…no, hlídaný je trochu přehnané slovo-před vchodem klimbá na židli chlapík, jemuž jsme evidentně ukradení. Myslím, že kdybychom začali loupit, rychle by zmizel v nejbližší uličce.
Majitel obchodu, po marném úsilí prodat nám předražené šperky a pashminy, se navnadil na Karlův zájem o koberce.
Nadšeně před nás rozkládal překrásné hedvábné kusy všech barev a vzorů, několik gobelínů vyšívaných osmnáctikarátovým zlatem a posázených polodrahokamy.
Karel, kterému se vždy neomylně líbí nejdražší kusy, v něm vzbudil velkou naději. Zakoukal se do koberce za asi patnáct tisíc dolarů.
Pan majitel, ve snaze prodat, začal předvádět nezničitelnost koberců. Plamenem ze zapalovače přejížděl po povrchu koberce, špičky nůžek zabořil do koberce a přejel z kraje na kraj.
Nechal nám přinést čaj-mimochodem skvělý!
Když jsme odcházeli, aniž jsme koupili, viditelně ochladl.
Odpoledne nás Karel odvezl na krásnou pláž. Vrátili jsme se před šestou a vydali se pro ovoce.
Kolem domku je příjemná dlažba, která ovšem po pár metrech končí. Dál k chodníku vede pěšina pokrytá navážkou kamení různých velikostí. Na jednom z nich jsem si podvrtla svůj vypadávací kotník a upadla jsem kolenem přímo na ostrou hranu jiného šutru trčícího ze země jako obrácená gilotina.
Kámen mi rozsekl kůži v oblasti menisku šikmo téměř až na kost.
Bylo mi na omdlení. Karel mi pomohl na zápraží a utíkal dozadu pro Praveenu.
Přiběhla i se svou matkou. A od objektu u chodníku, kde bydlí Praveenini prarodiče, se o holi v předklonu přišourala s lahvičkou podivné tekutiny i babička.
Karlovi se povedlo zabránit jí nalít mi obsah lahvičky do rány.
Mezitím již Praveena sehnala rikšu.
S velmi zakrvácenou nohou jsem se do ní vsoukala spolu s mužem a Praveenou.
V první „hospital“ neměli doktora, takže jsme pokračovali k jinému.
To, co mne čekalo, jsem netušila ani v nejstrašidelnějších snech! Čekárna byla špinavá tmavá špeluňka s jednou lavicí. „Ordinací“ nazývali kobku bez oken, dvakrát dva metry, místo okna průchod bez dveří na pavlač. Bývalý chlév u nás na chalupě, kam jsme za trest, když se toulala, zavírali naši Daisy, je proti této „ordinaci“ reprezentačním salonem…
V ordinaci byl stůl a lehátko, které nemyté evidentně pamatovalo ještě britské kolonisty, a baba v sárí, prý lékařka, ale vypadající jako čarodějnice. Ta mi zavelela na lehátko.
Pak při světle, ve kterém bych si netroufla ani ostříhat si nehty, pinzetou rozhrnula a odtáhla kůži v ráně.
Pokoušely se o mne opět mdloby. To jsem netušila, co bude následovat.
Babča mi začala neumrtvenou ránu čistit. Rajbovala ji vatou, proplachovala fyziolákem, drbala mi dovnitř pinzetou v úsilí vybrat kousky kamínků z rány. Vše dovršila tím, že mi DO OTEVŘENÉ RÁNY nalila jód.
To jsem už neřvala, to už jsem začala přezpívávat stupnice. Můj muž stařenu stále ponoukal, aby mi už, sakra, píchla anestetikum, avšak ignorovala ho.
Konečně mi baba uštědřila píchanec, a aniž vyčkala na to, až anestetikum zabere, jala se propichovat a šít tlustou podkolenní kůži. Muž pravil, že to zřejmě šije rybářským háčkem a moje kůže pod kolenem že mu připadá jako hrubá kůže, kterou mají na krku husy. A zavzpomínal na doby, kdy ještě jedl maso a před pečením je špikoval.
Špikování mého kolene tlustou nití mu navodilo, jak mi zvěstoval, živou vzpomínku na ty časy. Rozdíl byl jen akustický-špikovaná flákota neřvala a nenadávala…🙂
Baba i její pomocnice se živě bavily mým utrpením a zvesela štěbetaly a smály se tomu, jak ta bílá ženská řve, přestože dostala injekci na umrtvení!
V průběhu prvních dvou stehů hrozilo, že ježibabu druhou nohou pokopu. Pak anestetikum mírně zabralo, bolest byla snesitelnější. Ovšem poslední šestý steh mi opět šila na živo, v místě, kam se neobtěžovala anestetikum píchnout.
Můj muž si v průběhu mého mučení všiml, že pomocnice rukama bez rukavic navléká nit, a začal na ně řvát, ať toho okamžitě nechají a vše vydezinfikují.
Což bába učinila s nevolí a posměškem.
Na závěr se zeptala, kolikrát jsem rodila. Na rozloučenou mi oznámila, že jsem žena, tak musím něco vydržet…
Moje parádní krásná letní maxisukně vzala za své, vzadu od pasu dolů je nyní nasáklá krví, fyziologickým roztokem a jódem a bohužel po vyprání na ní zůstaly obrovské fleky. Nyní ji můžu nosit tak leda k plení záhonů, tedy budu-li schopná ještě někdy k záhonu zakleknout…
Z čekárny jsem byla pomocnicí odvedena do „lůžkové části“ na tetanovou injekci.
Přátelé, kdo neviděl, neuvěří.
Pavlač, otevřená do palmového hájku, vyrůstajícího na obrovském smetišti, měla čtyři kobky, rozuměj pokoje, bez oken, v každé díře dvě postele s uličkou tak půl metru.
Na postelích tmavé přehozy, jinak nic.
V jedné díře jsem zahlédla ležícího muže s infuzí, kterou místo stojanu držel nějaký jiný chlap, zřejmě kamarád.
Byla jsem požádána, ať ulehnu na lůžko v další místnosti. Smířená se vším jsem se štítivě položila na páchnoucí deku, načež mi šikovná pomocnice píchla do zadní části údajně tetanku. Vzhledem k tomu, že to nebolelo a že ani dnes bolest obvyklou po této injekci nepociťuji, raději si nelámu hlavu nad tím, co do mne vlastně vpravili.
Po celou tu dobu čekal náš rikšák před chýší, aby nám pak naúčtoval pětinásobnou cenu. Holt Indie-na jedné straně obětaví milí lidé, na druhé týpci, co jsou vždy připraveni člověka ošulit. Ale vzhledem k tomu, jak žijeme my a jak oni, vůbec se nezlobím, naopak děkuji osudu za dar narození se v civilizaci a blahobytu! A všechny remcaly s krátkou pamětí, želící starých časů, bych na půlrok vysadila v jedněch šatech bez peněz třeba do Kalkaty, aby viděli, co je opravdu bída s nouzí!
Po návratu domů zacinkala u dveří rodina domácích včetně babičky a začala nám do jídelny přinášet mísy a kastroly plné indického, strašně dobrého jídla.
Odmítli si s námi sednout, s tím, že nás musí obsluhovat, a nedali si to vymluvit.
Takže jsme my tři seděli, jedli a kolem nás postávali čtyři Indové připraveni přiskočit a naložit další porci. V životě jsem se tak nestyděla. Připadala jsem si jako trapná nadřazená běloška.
Dnes dopoledne K odletěl na dva a půl dne do Saudské Arábie.
V pět mne a Zuzku vyzvedla Praveena a odjely jsme k doktorovi, kde to vypadalo docela obstojně.
Čekárna byla před domkem, krytá shora stříškou z vlnitého plechu a z přední strany rákosovými rohožemi, boky byly zděné do výše ramen. Podlaha z bílých lesklých dlaždic byla čistá.
U dveří před ordinací seděla stará Indka, do sešitu zapisovala příchozí a řídila provoz.
Byla jsem čtrnáctá.
Sedla jsem si na židli k nízké zídce, abych si mohla odložit bolavou nohu hore.
Za zídkou seděla dívčina, tak kolem patnácti let, a nepřetržitě na mne zírala zvláštním prázdným pohledem. Na úsměv nereagovala, vlastně nehnula ani brvou.
Najednou mi nečekaně rychle zapíchla prst do obvazu a něco zabrebentila místním dialektem.
V tom momentě mi došlo, že je postižená.
Podala jsem jí ruku. Chňapla mne, oči se jí rozzářily, pusu roztáhla od ucha k uchu a radostně ukazovala naše držící se ruce své matce.
Dobře dvě minuty mne pevně tiskla a zvedala naše ruce nahoru a dolů. Bylo to velmi dojemné a silné!
Na řadu jsme přišli asi ve třičtvrtě na sedm. Doktor byl starý a evidentně zkušený.
Odstranil obvaz a ránu vyčistil, aniž bych přitom zmírala bolestí. Překontroloval léky naordinované včerejší ježibabou, striktně mi zakázal osm dnů chodit (než vytáhne stehy), doporučil klid na lůžku a v žádném případě pláž.
Tímto zpečetil naše prázdniny, neboťˇ za deset dnů odlétáme zpět do Prahy.
Praveenin manžel Roy na nás už čekal s autem a odvezl nás domů.
Doma se situace se včerejší večeří opakovala…rodina nastoupená v šiku nanosila z jejich domku do naší jídelny hromady jídla a opět nekompromisně odmítla sedět s námi a opět nás obsluhovali…Je mi to líto, nejsem žádná madam, jak mne vytrvale oslovují. Nechtějí mi říkat jménem…
Ležím bolavá v dusném tropickém ráji, venku cvrlikají cvrčci a cikády, občas zakřičí noční pták.
Mrzí mne, že už se nemůžu za tmy brouzdat vlažným mořem, ve dne se do něj ponořit a houpat se na vlnách.
Dobrou noc, přátelé, zdravím z Trivandrum od Arabského moře. 15.2. 2014
Moje zranění se zhoršilo. Kolem kolene a na téměř celé holeni se vytvořil rudý otok, bolestivý na dotek.
K na internetu zjistil, že by to mohl být infekční zánět způsobený zlatým stafylokokem. Lze se jím nakazit v nečistém prostředí při ošetřování ran.
Při vzpomínce na špeluňku, kde mi ježibaba drátovala koleno, bylo jasné, že jestli je to opravdu zlatý stafylokok, mohla jsem se nakazit jedině u ježibaby.
V úterý v noci jsem K požádala, abychom ráno jeli do nemocnice, kde pracuje Roy. K na velký papír napsal prosbu a zasunul papír za stěrač Royova auta.
Vstali jsme v šest a odchytili jsme Roye, právě když nasedal do auta.
Ihned nám nabídl, ať jedeme s ním.
Cestou jsem pozorovala ranní život této části Indie.
Méně odpadků a méně lidí bydlících na ulici než v Kalkatě, kolem domků přivázané krávy a kozy, u silnice všudypřítomní toulaví psi, kteří na rozdíl od Kalkaty vypadají zdravější a líp živení.
Nemocnice, kde pracuje Roy, je moderní, srovnatelná s kteroukoliv dobrou evropskou nemocnicí.
Díky Royovi a je ID kartě jsme nemuseli čekat a ihned jsme se ocitli na obrovském sále pohotovosti.
Sál byl sterilně čistý a klimatizovaný.
Byl rozdělen na dvě části, v levé uprostřed tvořily stoly s počítači ostrůvek, kde do počítačů doktoři zapisovali údaje o pacientech. Kolem stěn byly rozmístěny židle pro pacienty, kterým se tu po příchodu měřil tlak a teplota.
Pravá část místnosti byla lůžková. U každé postele visely na kolejničkách od stropu až po podlahu tři závěsy. Kolejničky byly do zatáčky a překrývaly se, takže se dalo vytvořit soukromí.
Byla jsem uložena na postel č.13.
Usměvavý doktor mi šetrně odstranil z rány krytí a usoudil, že to chce chirurga.
Ten přišel za cca deset minut. Odstřihl jeden steh. Z rány začal vytékat hnis.
Doktor odebral vzorek pro laboratoř a pak ránu promačkal a propláchl. Zavedl drén, sterilně vše překryl.
Sestra mi ještě odebrala krev a mohli jsme odejít.
Roy nás vzal do VIP jídelny. Dostali jsme výbornou kávu a snídani.
Po jídle nás Roy odvezl domů.
K ihned upadl do postele a spal až do odpoledne. Večer v šest totiž odjížděl na letiště a před nočním letem se musel aspoň trochu prospat.
Vyčištění rány spolu s novými antibiotiky mi velmi prospělo. Rudý otok téměř ustoupil. Bolest se díky lékům zmírnila.
Jsem vděčná Royovi, s jehož pomocí jsem se konečně dostala do skvělé nemocnice a k vynikající péči.
Včera ráno jsme s Royem odjeli do nemocnice v Trivandrum.
Značně arogantní Doktor, ke kterému jsme byli objednaní na devátou, přišel v deset, sundal mi hnisem prosáklý obvaz a se zájmem si prohlížel zarudlou, oteklou a silně zhnisanou ránu. Kouknul na zprávu z laboratoře, napsal nová antibiotika a radostně mi oznámil, že mi kůže v ráně a okolí odumře, že tam budu mít díru a že léčba bude trvat min. měsíc.
Lékařskou zprávu odmítl napsat s tím, ať mi ji vystaví doktor, kterému jsem po úrazu padla do pracek jako prvnímu.
Jsme v letadle z Trivandrum do Mumbai.
Na letiště jsem se Z jela rikšou, K jel v uniformě na motorce.
Měla jsem zabaleno už od noci, kdy K se Z odjeli na letiště zjišťovat, zda je možnost letět přes Emiráty.
V době, kdy byli pryč, vrátil se domů Rick. Jeho let byl zrušen, na letadle byla závada.
Volal Karlovi; já jsem se mylně domnívala, že nám chce pomoct, ovšem on se jen potřeboval domluvit na výměně letů.
K a Z se vrátili kolem druhé v noci. Přes SAE se letět naštěstí nedalo.
Spát jsme šli ke čtvrté.
Ráno po téměř probděné noci bylo příšerné. Venku bylo nádherně.
Zašli jsme do lékárny pro další atb a obvazový materiál.
Cestou z lékárny, to abych opravdu věděla, jak na tom jsem, mi na hlavu káknul pták… Chtělo se mi řvát, utéct, skočit do moře a utopit se… Být konečně v klidu…
Doma jsem si vydrhla hlavu. Pak jsem si odstranila z kolene obvaz. Rána je plná hnisu, koleno oteklé a zarudlé. Kůže je odumřelá, rána mokvá… Díru v koleni jsem vyčistila, co to šlo. Všechno jsem potřela jódem a atb mastí a překryla sterilní rouškou. Jsem tedy fakt zvědavá, jak tohle dopadne..,,
Už hodinu a půl jsme v Mumbai.
Letadlo z Trivandrum přiletělo na vnitrostátní letiště, musely jsme busem popojet k letištní hale, projít kontrolou k dalšímu busu, který nás odvezl na mezinárodní letiště.
Před terminálem u všech dveří stáli jako všude v Indii na letištích, hotelech a úřadech ozbrojení strážci a kontrolovali letenky a pasy.
Bylo kolem čtvrté odpoledne.
Náš první možný let je cca hodinu po půlnoci, což chlapce u vchodu do letištní haly, pochlapeného o samopal, přivedlo k myšlence, že je to vlastně až zítra, tudíž nám oznámil, že nás nepustí, ať jdeme někam do hotelu.
Ztropila jsem velmi hlučnou scénku a trvala na vpuštění. Mávala jsem mu před očima Karlovou služební vizitkou cpt Jet Airways a žádala nakrknutého jinocha, ať přivolá svého nadřízeného.
Vyměkl a pustil nás.
Máme před sebou devět, možná dvanáct hodin čekání, a netušíme, jestli se do letadla vůbec dostaneme. Pokud bude plno, máme smůlu. Bez peněz, bez možnosti někde to tu vleže přečkat.
Letiště je naštěstí úplně nové, teprve čtrnáct dní otevřené, krásné a čisté.
Sedíme na ne zrovna pohodlných sedačkách, ale jsou nové, nezničené.
Kolem mojí blonďaté krásné Zuzky krouží Indové všech věkových kategorií a neskrývaně na ni zírají.
Odesláno z iPadu
