Článek
28. prosince měl Karel volno. Po dnech, kdy vstával ve čtyři, si potřeboval odpočinout.
Odpočinek však za moc nestál, od rána se pokojem rozléhal zvuk, jako bychom byli v paneláku, a ne v nejluxusnějším hotelu v Kalkatě, a někdo v baráku vrtal příklepovkou.
Karel vstal, šel ke skříni, otevřel dveře a ty na něj spadly - jeden pant se ulomil.
Vyštvala jsem ho tedy na recepci s požadavkem na výměnu pokoje do méně hlučného křídla a byl nám nabídnut pokoj v protilehlém traktu s výhledem do vnitrobloku na terasu.
Zajásala jsem. Pohled na kytky mne těší víc než na nemocné bezdomovce a ubohé psy na ulici.
Pár bloků od hotelu jsme objevili „vánoční trhy“ po indicku - cetky, výrobky ze dřeva, hedvábí, suvenýry, keramika, koření, vonné tyčinky, cukrová vata…
Přes mé vražedné nesouhlasné pohledy vyžmuntrala Zuzanka na Karlovi cukrovou vatu…o kterou se vzápětí rozdělila s žebrajícím děckem, naznačujícím posunky, že má hlad. Obdarované hladové děcko počkalo, až Zuzka popojde o pár metrů dál, a s pak s odporem vatu zahodilo na zem. A Zuzka získala nový zásek do dušičky…
Karel nás potom zavedl do krámku ve vnitrobloku, kde den předtím viděl zvláštní skládané prstýnky ze stříbra a prodavač mu slíbil, že jej a Zuzanku naučí prstýnky poskládat.
Vešli jsme dovnitř a nastal již známý rituál - napřed zběžná prohlídka pár kousků dole, poté pozvání do prvního patra, tam po nabídce čaje usazení na židličky před pultem, který se začal plnit stříbrnými šperky za doprovodu chvalozpěvů na krásu, kvalitu a pravost předváděných skvostů za cenu speciálně pro nás sníženou tak nehorázně, že na tom chudák majitel krámku kvůli právě propuklé náklonnosti k našim osobám těžce prodělá…ale on to rád pro nás, své přátele, obětuje…jinému by to takto lacino nedal, ale když u něj nakupujeme prvně a jsme tak sympatičtí…
Probírala jsem se prstýnky, přívěsky, náušnicemi, náramky, a on vyhodil první trumf - opálovou soupravu. Protože jsem se tvářila vlažně, začal otevírat další a další soupravy - turmalín, chrysopras, rubíny, smaragdy, korály, granáty onyxy, tyrkysy… já stále nic.
Pak vytáhl naprosto nádhernou soupravu z černých hvězd, což je kámen, který při umělém osvětlení zasvítí křížem…¨
Polkla jsem a modlila se, aby na mně nikdo, ani můj muž nepoznal, jak strašně mne tyto šperky ohromily.
Chlapík možná zatušil, ale já jsem kroutila hlavou, že ne.
Vytasil ještě modré a růžové hvězdné šperky, ale tam jsem byla zcela v bezpečí, ty mne nechaly chladnou.
Vybrala jsem si dva favority - kosočtvercový prstýnek s opálem a markazity a kulatý prstýnek s červeným onyxem a markazity.
Chlapík nasadil laťku - jeden 1250 rupií. druhý 1350. A černou hvězdnou soupravu za 14 500.
Zasmáli jsme se a začali se zvedat.
Nebudu dlouho natahovat - slevoval, slevoval, až nám nabízel soupravu a ty dva prsteny za 7000 rupií. Já jsem šla ven, nechtěla jsem, abychom kupovali další, sice nádhernou, ale přece jen zbytečnou věc.
Prodavač a jeho pomocník Karla zdrželi vevnitř, což se jim však vymstilo, protože můj muž nejenže nekoupil soupravu, kterou mu mermomocí chtěli prodat, ale nakonec usmlouval ty dva krásné prsteny dohromady za 1300 rupií. Jo, kdyby věděli…
Po návratu do hotelu jsme přenesli naše kufry do nového pokoje, který je zrcadlově obrácený, o chlup kratší než ten minulý, ale mnohem, mnohem příjemnější a světlejší.
29. 12. měl K. opět den volna, a tak jsme naplánovali výlet k řece.
Šli jsme přes soustavu hřišť kolem jedné z dominant Kalkaty - minaretu z konce devatenáctého století. Na jednom z vysokých schodů tvořících podstavec spal starý, kdysi nejspíš bílý pes a mně je záhadou, jak se na několik metrů vysoký schod dostal.
Všude kolem hřišť polehávali v písku posetém odpadky diváci, sledující probíhající zápasy v mně neznámých kolektivních hrách. Dojem smetiště umocňoval všeobjímající zápach výkalů… (byla jsem Karlem napomenuta, ať se netvářím tak zhnuseně a štítivě, ale mně se fakt navalovalo…)
Velký dojem na nás udělala pokrývka hlavy jednoho spáče, spícího tvrdým spánkem vedle chodníku (ležel na břiše, v natažené ruce držel prázdnou pet láhev a nohu v kristusce měl opřenou špičkou o zem). Na hlavě měl totiž půlku fotbalového míče - tzv. kopačáku…
Moje utrpení mělo už brzy skončit. Čekala na mne krásná odměna za to, že jsem vydržela a neprchla - narazili jsme na překrásný park - pozůstatek britských kolonistů - který, oplocený a se strážci, zůstal ušetřen zhovadilosti indických bordelářů.
Prožili jsme v něm několik blažených hodin a fotili palmy, čipmánky, pavilony, fontány, jezírko, krásné indické děti, sami sebe…
Za branami na nás udeřila obvyklá indická realita, která vyvrcholila říčním molem…Ve špinavé kalné vodě plné naplavených fujtajblů se brodili dva kluci a pátrali po pokladech. Na břehu ženy zametaly řídkými košťaty prach z houní, na kterých mnohdy ležela nemluvňata, kolem pobíhaly polonahé ušmudlané děti, na plotech se sušily hadry. Několik žen na otevřených ohništích vařilo. To nebylo rekreační spaní pod širákem. Ti lidé tam bydleli…
Během chvilky se molo začalo zaplňovat - z blízkého stanoviště autobusů se sem začali stahovat místní chlapi a nepokrytě si nás prohlíželi - zvlášť ze Zuzky nemohli spustit zraky.
Pár metrů od mola vedly vlakové koleje a na dohled byla železniční stanice. Na peróně bylo poměrně živo, nosiči na hlavách přenášeli obrovské náklady, prodavač čaje klečel před zákazníky a z obrovské hliníkové konvice naléval čaj, na hromadě hader pospával pes, o kus dál člověk…Přijel vlak se zamřížovanými okny, vyplivl a vcucnul davy…mnozí naskakovali, ještě ve chvíli, kdy už vyjížděl ze stanice. Mohli, protože vagony neměly dveře.
Asi o půl kilometru dál proti proudu jsme objevili zakotvenou loď - restauraci. Vyjeli jsme výtahem do třetího patra (poprvé v životě jsem na lodi jela výtahem) a nahoře na palubě jsme si dali večeři.
Povedlo se mi nafotit pár úžasných fotek slunce zapadajícího nad řekou…
Cestou domů jsme si v jedné poměrně čisté ulici zašli na kávu do kavárničky amerického řetězce.
Pan kavárník nás poprosil o zápis do knihy hostů a pak nás pozval na neděli ke svému známému - prý významnému indickému spisovateli. Jestli nás, rodiče, prodá na orgány a dcerku někam do harému, prosím, aby nás pozůstalí pomstili - jeho emailová adresa je v levé přihrádce psacího stolu - pokoj č. 106…tedy pokud nám dal pravou adresu:-)
Pak jsme viděli již jen překrásnou budovu v překvapivě čisté ulici - sídlo guvernéra Západního Bengálska. Jo, komanči se umějí zařídit i v Indii…
Mějte se fajn, dnešek, tj. 29. 12. dopíšu zítra, neb je zde vlastně už zítra, tj. 30. 12., 2.27 hod… aby se v tom kozel vyznal.
Dobrou noc! M.
