Článek
Co se ale stane, když se tento lék změní v jed? Co když nás neustálý tlak na pozitivní myšlení paradoxně dovede až k naprostému vyčerpání a syndromu vyhoření?
Síla skutečné vděčnosti
Nejprve si ujasněme, co je autentická vděčnost. Není to jen zdvořilostní fráze „děkuji“. Je to hluboký a spontánní pocit ocenění něčeho dobrého v našem životě, ať už jde o laskavost od kolegy, krásný západ slunce nebo jen šálek horké kávy po ránu.
Psychologové zjistili, že lidé, kteří tento pocit aktivně pěstují, sklízejí úžasné plody. Lidé, kteří v sobě vděčnost aktivně pěstují, často zjišťují, že se jim mění život od základů. Do jejich mysli vstupuje více klidu a optimismu, zatímco pocity jako závist nebo sebelítost ztrácejí na síle. Tato pozitivní mentální změna se nezřídka projeví i na fyzické schránce – člověk se cítí zdravější, lépe spí a má větší chuť o sebe pečovat.
Tento vnitřní postoj se pak přirozeně odráží i navenek. Působí skoro jako magnet na dobré vztahy, protože posiluje důvěru a sblížení s ostatními. Díky tomu všemu pak člověk snáze čelí stresu a životním nástrahám.
Když se vděčnost stane pastí
Problém nastává, když se z vděčnosti stane povinnost. Tato vynucená vděčnost už nevychází zevnitř, ale je nám vnucována okolím nebo námi samými. Je to tichý hlas, který říká: „Neměl by sis stěžovat, jiní jsou na tom hůř,“ nebo „Musíš být vděčný, že vůbec máš práci.“
Tento tlak je projevem širšího jevu, kterému psychologové říkají toxická pozitivita. Jde v podstatě o myšlenku, že bychom se měli za každou cenu usmívat, zatímco pocity jako smutek, hněv nebo zklamání je třeba co nejrychleji potlačit a ignorovat.
Pokud vám tedy někdo na stížnost na práci odvětí okřídlenou frází „Buď rád, že nějakou máš!“, ve skutečnosti vám nedává podporu, ale lekci z toxické pozitivity. Dává vám najevo, že vaše pocity jsou špatné a neoprávněné. Výsledkem je, že své skutečné emoce začnete potlačovat. A emoce, které nejsou zpracovány, nezmizí – hromadí se pod povrchem a způsobují obrovský vnitřní stres, pocity viny a izolace.
Vděčnost jako nástroj manipulace a cesta k vyhoření
V pracovním nebo rodinném prostředí se může apel na vděčnost stát nebezpečným nástrojem moci. Věty jako „Po tom všem, co pro tebe dělám, bys mohl/a být vděčnější“ nevyvolávají skutečnou vděčnost, ale tíživý pocit dluhu a viny.
V toxickém pracovním prostředí pak fráze „Buďte vděční za tuto příležitost“ slouží jako účinný způsob, jak umlčet stížnosti na přetěžování, nespravedlivé odměňování nebo špatné podmínky. Jakákoli kritika je pak vnímána jako nevděk.
A přesně tady začíná přímá cesta k syndromu vyhoření. Ten se typicky skládá ze tří hlavních a vzájemně propojených složek. Vše začíná hlubokým emočním vyčerpáním, tedy pocitem, že jste úplně „vysátí“. Na to navazuje obranný mechanismus v podobě cynismu a odstupu od práce i kolegů. Vše pak vrcholí zdrcujícím pocitem osobní neefektivity a pochybnostmi o smyslu vlastní práce.
Toxická pozitivita je cesta k vyhoření
Tlak na vděčnost tento proces dramaticky urychluje. Negativní pocity (stres, frustrace), které jsou důležitým signálem, že je něco špatně, jsou potlačeny. Místo toho, abyste řešili problém, začnete zpochybňovat sami sebe („Jsem špatný, že se tak cítím?“). Abyste si „dokázali“ svou vděčnost, pracujete ještě víc, ignorujete varovné signály a ničíte si vlastní hranice. Enormní energie vynaložená na potlačování pravdy a předstírání pozitivity vás nakonec dovede k naprostému kolapsu.
Jak být zdravě vděčný?
Cílem není vděčnost zavrhnout, ale naučit se ji používat moudře. Cesta ke zdravé vděčnosti vede přes několik propojených myšlenek. Základem je přijmout fakt, že můžete cítit dvě zdánlivě protichůdné věci najednou.
Můžete být frustrovaní z projektu a zároveň vděční za pomoc kolegy; jedno nevylučuje druhé. Vaše pocity nejsou špatné, jsou to jen informace. Z tohoto postoje pak přirozeně vychází další krok: zaměřit se při prožívání vděčnosti na konkrétní detaily namísto obecných frází. Ruku v ruce s respektem k vlastním pocitům jde i schopnost nastavit si zdravé hranice a říct „ne“ situacím, které vám připadají nucené. A pokud se vám to vše nedaří a přistihnete se, že se za své pocity kritizujete, přichází na řadu ten nejdůležitější lék: sebe-soucit. Uznání, že je v pořádku cítit se špatně, je nejlepší obranou proti toxické vině.
Autentická vděčnost je úžasný zdroj síly a radosti. Vynucená vděčnost je naopak roubík, který nám brání mluvit pravdu a řešit problémy. Klíčem ke skutečné duševní pohodě není nucený úsměv, ale emoční upřímnost – odvaha přijmout všechny své pocity, ty dobré i ty těžké. Skutečná síla spočívá v tom, že si dovolíme vidět tmu, a přesto nezapomeneme hledat světlo.
Zdroje: novyprostor.cz, depozitar_UK, epochtimes,
