Článek
Sychravý podzim, brzká tma a na českých hřbitovech tančí tisíce malých plamínků. To jsou Dušičky. Čas, kdy se v tichu a klidu zastavíme, zapálíme svíčku a vzpomeneme si na ty, kteří tu s námi už nejsou. Je to tradice plná úcty, hluboce zakořeněná v naší kultuře.
Ale co když vám řeknu, že tato klidná, kontemplativní chvíle má společné kořeny s bujarým americkým Halloweenem a barevným mexickým karnevalem Dne mrtvých? Jak je to možné? Abychom to zjistili, musíme se vydat na cestu časem, do doby, kdy oheň nesloužil jen ke vzpomínání, ale hlavně k ochraně.
Halloween, Dušičky i Den mrtvých mají keltské kořeny a vychází ze svátku Samhain
Vraťme se o více než dva tisíce let zpět, do doby Keltů. Pro ně nebyl přelom října a listopadu časem tichého smutku, ale nejdůležitějším a nejděsivějším obdobím v roce. Slavili Samhain (čte se „sau-in“), který označoval konec léta a začátek „temné“ poloviny roku. Byl to vlastně jejich Nový rok.
Keltové věřili, že právě o této noci je závoj mezi světem živých a „Jiným světem“ ten nejtenčí. To znamenalo dvě různé věci. Zaprvé se duše zemřelých předků mohly vrátit domů a navštívit své rodiny. Tuto pozitivitu však vyvažoval strach z toho, že se brány otevřely i pro démony, skřítky a zlé víly.
Z moderního pohledu byl Samhain v podstatě festival krizového řízení. Cílem bylo přivítat milované předky a zároveň se ochránit před těmi zlými. Naši předci to dělali různými prostředky, mezi které patřil oheň, převleky, ale i obětiny.
Ohně byly zapalovány ve formách obrovských komunitních vater. Ty jednak sloužily jako majáky a ukazovaly hodným duším cestu. Kromě toho však byly i magickou ochranou, která spalovala vše zlé. Lidé si pak domů odnesli plamen z této vatry, aby si jím znovu zapálili krb.
Z této doby pochází i halloweenské masky. Lidé se totiž oblékali do starých hadrů či zvířecích kůží. Tak je putující duchové podle jejich víry nepoznali a nechali je na pokoji, nebo aby je rovnou svým strašidelným vzezřením zahnali.
Pod obětinami si pak nemusíte představovat nic strašného. Jednalo se jen o jídlo a pití, aby si duchy (ty dobré i ty zlé) usmířili. Jednoduše se tak část večeře nechávala venku jako dar.
Oheň, masky a jídlo pro mrtvé. Tyhle tři věci přežily v různých formách tisíciletí.
Jak se zrodily Dušičky?
Když do Evropy přišlo křesťanství, stálo před problémem. Co s tak obrovským a zakořeněným pohanským svátkem? Zákazy nefungovaly. Církev proto zvolila geniální strategii, kterou bylo přetvoření. Místo toho, aby Samhain vymýtila, dala mu prostě nový kabát. Papež nejprve přesunul svátek Všech svatých na 1. listopad. V roce 998 pak opat Odilo z Cluny zavedl hned po něm, na 2. listopadu, Památku všech věrných zemřelých, Tedy Dušičky, jak je známe.
O Dušičkách svítí na hřbitovech stovky i tisíce svící
Změnila se i „teologie“. Místo aby se duše fyzicky vracely, církev přišla s konceptem Očistce. Duše už nechodily strašit živé, ale trpěly v plamenech a čekaly na očištění. A my, živí, jsme jim mohli pomoci! Jak? Modlitbou.
Staré zvyky ale jen tak nezmizely. Lidé dál věřili, že se duše v noci vracejí. A tak vznikly krásné české tradice, kde se nová víra smísila se starou. Lidé třeba plnili lampičky máslem místo oleje. Věřilo se, že si duše spálené od očistcových plamenů mohou máslem potřít rány a ulevit si.
Obří ochranné vatry se proměnily v osobní plamínek svíčky na hrobě. Symbolika se posunula, protože už to nebyl jen maják pro duše, ale i symbol Krista jako „světla světa“ a naděje na vzkříšení.
I zvyk nechávat jídlo duchům se přetavil v křesťanskou charitu. Pekly se „kosti svatých“ nebo „dušičky“, které se nerozdávaly duchům, ale chudým a žebrákům u kostela. Ti se na oplátku za jídlo pomodlili za spásu duší zemřelých.
Jak na mrtvé vzpomíná svět?
Staré keltské DNA (oheň, masky, jídlo) se ale vydalo do světa i jinými cestami a vytvořilo úplně odlišné svátky. Podívejme se na ty nejznámější.
Halloween už není o strachu, ale zábavě
Halloween je přímým potomkem Samhainu. Irští a skotští přistěhovalci si ho přinesli s sebou do Ameriky a původní DNA mu zůstala. Převleky zůstaly, ale už ne ze strachu. Stala se z nich zábava. Obětiny se změnily v koledu a oheň tam potkáte na každém rohu ve vydlabaných dýních. Původně Keltové v Irsku dlabali tuříny, ale v Americe byly dýně dostupnější, a tak se zrodil ikonický „Jack-o'-lantern“.
Když se řekne Halloween vidíme svítící dýni
Atmosféra se obrátila o 180 stupňů. Zatímco Samhain byl o skutečném strachu, Halloween je o hravém strašení. Smrt se stala komerční zábavou.
Día de los Muertos. Jak vypadá mexická párty se smrtí
V Mexiku se stalo něco úplně jiného. Původní aztécké rituály uctívání předků se smísily se španělským katolicismem, který přinesl Dušičky. Výsledkem se stal Den mrtvých (Día de los Muertos).
Den mrtvých v Mexiku je o mnoha barvách, ale hlavně radosti.
V Mexiku tento svátek není o smutku a vzpomínání, ale je to důvod k oslavě. Mexičané totiž věří, že se duše milovaných skutečně vracejí na návštěvu. Ale ne, aby se trápily, přicházejí si čas se svou rodinou užít. Rodiny jim navíc doma staví barevné oltáře, tzv. ofrendas. Neslouží však k modlení, je to uvítací stůl. Najdete na něm fotky, oblíbené jídlo zesnulého, tequilu, cigarety, cukrové lebky a záplavu oranžových květů, které jim voní na cestu. Mnohdy se pak oslavy přenášejí přímo na hřbitovy. Lidé tam pořádají pikniky, hrají hudbu, tančí a vyprávějí veselé historky. Je to velká rodinná sešlost živých i mrtvých.
Z jednoho ohně vzešlo mnoho plamenů
Co tedy spojuje tichou českou svíčku, vydlabanou americkou dýni a barevnou mexickou lebku? Všechny pramení z odmítnutí nechat smrt, aby měla poslední slovo. Z potřeby zastavit se a říct těm, kteří odešli, že na ně nezapomínáme.
Dušičky jsou náš tichý, nadějeplný způsob. Halloween proměnil strach ve hru. Den mrtvých proměnil smutek v radostnou oslavu.
Každá kultura to dělá po svém, ale v jádru je pořád ten stejný keltský oheň – plamen zapálený proti tmě, který zároveň slouží i jako světlo pro duše, které jsme milovali.
Zdroje:
