Článek
Máme v Česku takový zakořeněný zvyk. Když je něco opravdu nepříjemné, trapné nebo složité, nejraději bychom o tom vůbec nemluvili. Ať už jde o extremismus, dluhy, historická traumata nebo domácí násilí. Žijeme v iluzi, že když problému odepřeme veřejnou pozornost, nějakou magií sám od sebe zmizí.
Je to lákavá představa, že? Uzdravit společnost tím, že se kolektivně podíváme jinam. Problém je, že to absolutně nefunguje. Je to nebezpečná strategie, která je v přímém rozporu s tím, jak funguje psychologie i společnost. Problémy, o kterých se mlčí, nemizí. Naopak. Hnisají pod povrchem, bují ve tmě, ničí důvěru a v tichosti rozkládají celou společnost.
Představa, že mlčení léčí, je mýtus. Odvrácený pohled není lék, ale jeden z příznaků vážné nemoci.
Proč vlastně tak rádi mlčíme?
Není to náhoda. Je to koktejl tří silných jedů: strachu z izolace, mediální neviditelnosti a obyčejného studu.
Za prvé, funguje tu takzvaná „spirála mlčení“. Ta odkazuje na skutečnost, že lidé mají vrozený a panický strach ze sociální izolace. Nikdo nechce být ten divný, ten vyvrhel. Proto neustále podvědomě skenujeme své okolí, abychom zjistili, jaký je „většinový“ názor. Pokud máme pocit, že ten náš do většiny nezapadá, raději mlčíme.
V tomto hrají obří roli média, protože definují, co je zrovna „normální“ a přijatelný postoj. To dál posiluje ty, co souhlasí, a ještě víc umlčuje ty, co nesouhlasí.
Za druhé, je tu „nastolování agendy“. Média nám možná neříkají, co si máme myslet, ale jsou neuvěřitelně úspěšná v tom nám říct, o čem máme přemýšlet. A o čem se nepíše nebo nemluví ve zprávách, to pro většinu veřejnosti fakticky neexistuje. Vzniká začarovaný kruh, protože média o problému mlčí, veřejnost to tedy nevnímá jako důležité téma a také mlčí. Média to pak interpretují jako důkaz, že to nikoho nezajímá, a dál o tom mlčí. Problém roste, ale nikdo ho nevidí.
A do třetice je tu stigma. To ukazuje, že se v jádru jednoduše bojíme „nákazy“ špatnou pověstí. Proč se u nás tak málo mluví o duševním zdraví, exekucích nebo sexuálním násilí? Protože nikdo nechce tu nálepku: „blázen“, „nezodpovědný dlužník“, „oběť“. Stud a strach z odsouzení jsou často účinnějšími cenzory než jakýkoli státní zákaz.
Dědictví, kterého se nemůžeme zbavit
Tyhle sklony máme navíc hluboko pod kůží. Dědictví normalizace je silnější, než si ráno u kafe připouštíme. V některých zdrojích se uvádí, že nám vlastně socialismus nabídl cynický obchod. My vám dáme chaty, auta a relativní klid, vy se budete starat jen o sebe a do veřejných věcí nebudete strkat nos.
Veřejná angažovanost se trestala, soukromá apatie odměňovala. Vypadá to, že se lidé naučili žít dvojí život – jeden oficiální na veřejnosti, druhý skutečný doma. A hlavně se naučili, že veřejný prostor je nebezpečné a prolhané místo, kde je nejlepší strategií pro přežití mlčet a nevyčnívat.
Tato „naučená bezmocnost“ a hluboká nedůvěra v jakékoli instituce nezmizela v roce 1989. Přetrvává dodnes. Naší automatickou reakcí na společenský problém je často ústup do soukromí.
Mlčení, které zabíjí, proč jsou sebevraždy ve veřejném prostoru stále tabu?
Zatímco o některých tématech je „jen“ trapné mluvit, existuje oblast, kde je mlčení doslova smrtící. Sebevraždy. V Česku si vezme život přes tisíc lidí ročně, přesto o tom jako společnost téměř nemluvíme. Je to téma, u kterého všichni instinktivně sklopí zrak a ztiší hlas.
Mlčet o problému mnohdy jen prohlubuje krizi
Proč? Často se ozývá argument, že mluvit o tom je nebezpečné – že to funguje jako „návod“ nebo „navádění“. Tento postoj, který bohužel často zastávají i lidé ve veřejných institucích, je ale hlubokým nepochopením. Odborníci dnes už jasně vědí, že nebezpečné je mluvit o tom špatně(romantizovat, popisovat detaily). Naopak zodpovědná, citlivá diskuze o prevenci a duševní tísni životy zachraňuje.
Náš kolektivní strach z „navádění“ ale vedl k plošnému, paralyzujícímu tichu.
Kořeny tohoto mlčení jsou jinde. Jde o obrovský stud. Stud lidí, kteří bojem s duševní nemocí procházejí, protože se bojí přiznat okolí, že „nezvládají“ život. A je to i obrovský stud a stigma pro pozůstalé, kteří se kromě truchlení musí potýkat s tichými odsudky a nevyřčenými otázkami okolí ("co udělali špatně?").
Důsledky jsou tragické. Toto tabu brání lidem v akutní krizi říct si o pomoc. Vytváří v nich iluzi, že jsou ve svém trápení sami na světě. Brání financování efektivních preventivních programů a dostupnosti péče. Mlčení o sebevraždách nezachraňuje životy. Naopak umožňuje, aby tato tichá epidemie pokračovala ve stínu, aniž by jí společnost čelila jako systémovému zdravotnímu problému, kterým bezpochyby je.
Když se mlčení vymstí
Jenže v digitální době se strategie „nebudeme o tom mluvit“ začíná obracet proti svým autorům. Říká se tomu „efekt Streisandové“, který předkládá, že čím víc se snažíte nějakou informaci potlačit a umlčet, tím víc na ni paradoxně upozorníte.
Vzpomeňme na brněnský magistrát, který před lety zkusil arogantně smazat populární satirickou stránku „Žít Brno“. Reakce byla tak masivní, že z recesistické skupiny se stala reálná politická síla, která nakonec vyhrála volby.
Nebo když si policejní šéf Robert Šlachta veřejně stěžoval na přezdívku „ušatý traktorista“ a bizarně vysvětloval, že jezdil s kombajnem. Snaha umlčet urážku z ní udělala nesmrtelný celonárodní mem.
Cesta ven? Mluvit
Opakem snahy umlčovat je cílené prolamování tabu. Úspěšné kampaně ukazují, že to jde. Například kampaň „Nesedím, pracuji“ dokázala změnit pohled na lidi s trestní minulostí. Neukazovala je jako stigmatizované „vězně“, ale jako „zahradníky“, „manažerky“ a „řidiče“. Změnila příběh. A to je klíč.
Zdravá společnost se nepozná podle toho, že nemá problémy, ale podle toho, že má odvahu se jim postavit čelem a mluvit o nich. Musíme se naučit vést i obtížné debaty, aniž bychom se navzájem báli sociální izolace.
Cesta k uzdravení naší společnosti nevede přes pohodlné odvrácení pohledu. Vede přes často bolestivý, ale nutný pohled do zrcadla. Pojmenovat problém totiž neznamená ho vytvořit. Znamená to udělat první krok k jeho řešení.
Zdroje: sociologickyustav, karolinum, wikipedia, fzone, 365tipu
