Článek
Letošní filmové léto žádné velké překvapení nepřineslo. Ne, že by se nebylo za co utratit pár stovek v kině. Jenže, když se teď ohlédneme tak kromě dětských a rodinných filmů v paměti nic moc nezůstalo. Světlou výjimkou, která se i po měsících stále hraje v kině, je Hodina zmizení.
Stojí opravdu tento film za zhlédnutí nebo je to jen další nafouknutá bublina, jejíž hodnocení po uvedení na některou mainstream streamovačku pořádně spadne?
Netradiční pojetí i zápletka, která nesedne každému
Hned na úvod je třeba říct, pokud od Hodiny zmizení čekáte klasický thriller nebo slasher, kde bude padouch jasný, budete hluboce zklamáni. Film totiž stojí na úplně jiných základech. Místo akce nabízí plíživé napětí a místo vyšetřování zločinu se noří do hlubin lidské psychiky, paměti a viny.
Příběh se odvíjí v téměř komorním prostředí a soustředí se na dialog mezi dvěma hlavními postavami. Zapomeňte na klasickou detektivní linku, kde se sbírají stopy. Tady jsou stopami útržky vzpomínek, přeřeknutí a ticho, které často řekne víc než slova.
Skoro dvě hodiny tu hraje režisér s diváky chytrou psychologickou hru. Nenabízí mu snadné odpovědi, ale spíše klade znepokojivé otázky. Co když je vzpomínka jen konstrukt? Lze věřit tomu, co si myslíme, že jsme zažili? A je horší žít s tíhou viny, nebo s prázdnotou zapomnění? Právě to dělá z filmu originál, ale je to zároveň to, proč se polovina publika může cítit tak znuděná, že po půlce filmu klidně opustí sál.
Depresivní atmosféra, která může způsobit u diváka úzkost
Udržet pozornost u snímku je poměrně náročné a jen uvěřitelné herecké výkony drží zápletku i film pohromadě. Hlavní hrdinové filmu zde balancují na hraně a vy jakožto divák nevíte, na které straně někteří z nich vlastně stojí. Každý pohled i každé gesto zde má svůj význam. Zároveň se však setkáte i s více než uvěřitelnou křehkostí a zoufalství lidí, kteří se ztrácí v beznaději a vzpomínkách.
Problémem pro diváky, kteří hledají jednoduchou zábavu může být i retrospektivní uspořádání filmu. Jednotlivé dílky do sebe zapadnou až těsně před působivým a možná i trochu úsměvným finále. Aspoň u nás v sále se ta nesourodá hrstka lidí upřímně zasmála i přes tu ponurost, co celý film provází.
Celý film je zahalen do tísnivé, až klaustrofobické atmosféry. Kamera málokdy opouští uzavřené prostory, pracuje s detaily tváří a využívá hru světla a stínu k budování napětí. Zvuková stopa někdy skoro chybí a často je největším zdrojem napětí naprosté ticho, přerušované jen tikotem hodin nebo dechem postav. To vše vás dokonale vtáhne do děje a nepustí.
Pro koho tedy Hodina zmizení je?
Hodina zmizení je rozhodně film pro trpělivého diváka. Pro toho, kdo si užívá pomalé tempo, psychologické drama a nejednoznačné konce, které ho donutí přemýšlet ještě několik dní po odchodu z kina. Hledači rychlé akce a jednoznačných odpovědí budou pravděpodobně zklamáni a možná se budou i nudit. Film vyžaduje vaši plnou pozornost a ochotu nechat se vtáhnout do jeho specifického světa.
Vyplatí se tedy film zkouknout?
Odpověď na úvodní otázku je tedy jednoznačné ano, ale s dodatkem: pokud víte, do čeho jdete. Hodina zmizení rozhodně není nafouknutá bublina. Je to precizně natočený, skvěle zahraný a inteligentní psychologický thriller, který se vymyká běžné produkci. Jeho síla je právě v tom, v čem se liší od ostatních.
A proč ho vidět v kině? Protože právě velké plátno a dokonalý zvuk vám umožní plně se ponořit do jeho hypnotické a tísnivé atmosféry. Doma u televize, s neustálým pokušením kontrolovat telefon, by tento zážitek ztratil polovinu svého kouzla. Pokud tedy máte chuť na film, který není jen jednorázovou zábavou, ale zážitkem, který ve vás bude rezonovat, pak je Hodina zmizení tou nejlepší volbou a máte už jen chvíli, abyste si ho na velkém plátně užili.
