Křížem krážem jarní Barcelonou

Výšky se v Barceloně vyhledávají… Nic by ale nemělo převyšovat lidské dílo, tvrdil Antoni Gaudí, proto zdejší metalizující „okurka“, Torre Glòriés má 144 metrů, proslulý kopec Montjüic 182, 5, ale nejvyšší budovaná věž Sagrady Familii, Ježíš, bude mít „jen“ 172,5 metrů! Náš napěchovaný jednodenní výlet metrem, lanovkou, na skútru, i pěšky – spolu se zasvěceným katalánským rodákem, fotografem Miquelem Solanellasem, začneme právě návštěvou nejproslulejšího díla Antoni Gaudího. Blížící se oslavy 100. výročí narození architekta, který svými díla vtisknul Barceloně unikátnost, zahrnují nejen dostavění věže Ježíše, ale také plánované změny v denním přístupu babylonských zástupů návštěvníků do ní. Boj se stále vede proti zbourání domů, postavených na vyhledávané adrese, proti současnému vchodu do chrámu…

Kávu vypijeme v kavárně, kde číšník halasí: „Už jsem tady!“ Dostanu vysvětlení, jde o okřídlenou větu, kterou po návratu z občanské války vyřkl Josep Tarradellas, budoucí první katalánský prezident. Zajímavá komentovaná prohlídka výstavy Palau de la Verreina (Rambla) nás dovede i do rozsáhlých gotických prostor dávného nemocničního areálu, včetně kaple svatého Kříže. Město prostory starého paláce - po zbudování nádherné nemocnice Sant Pau (začátek 20. století) - skvěle využívá… Opouštíme tak Ramblu, plnou stánků se zmrzlinami a suvenýry: velmi rychle se promění nejen šíře ulic, ale také vůně a halas města. Narazíme na italskou skautskou skupinu v uniformách, ale také na roztančenou skupinu družiček se šerpami, doprovázející nevěstu v krátkém závoji. Dnešní den bude dlouhý… Nedaleko muzea španělského rodáka, malíře Pabla Picassa, se prý podle místních zrodil i námět na slavný obraz „Avignonských slečen“. V muzeu, obléhaném turisty, si zvolíme jen aktuální výstavu fotografa, který vyhledával krajiny, ztvárněné Picassem ve svých dílech. Unikátní výsledky několikaleté práce.

Je čas oběda, a my si v malém bistru pochutnáme nejen na ústřicích. A už vzhůru do zdejších výšin, mineme park Güell, Gaudího muzeem, místo, kde architekt také bydlel. Velkou část odpoledne strávíme na kopci Montjüic, kde je toho ke shlédnutí, už téměř sto let (od Expa 29) opravdu hodně. Lidé se u Národní muzeum katalánského umění fotí, objímají, vychutnávají si jeden z nejlepších výhledů na město.

Nejvíc času strávíme na přehlídce katalánského umění od románské době do moderní umění v posledním patře, plném pláten i soch – zastavíme se i v sálech s díly tzv. noucentismu, krajin, momentek ze života lidí, zátiší… Neodoláme ani jízdě na lanovce, další zastávce v Nadaci světoznámého výtvarníka Joana Miróa, nahlédneme do rekonstruovaného pavilonu Miese van der Roheho (Expo, 1929) na samém úpatí kopce. Dole vstoupíme do galerie pro malé i velké, CaixaForum – z přebudovaného průmyslového areálu. Alternativu bychom našli v pražském Doxu.

Po velkém okruhu Barcelonou chceme navštívit proslulou Cerveserii Catalanu – ale je tady - jako vždy - beznadějně plno. Konečně tedy spočineme nedaleko naší první ranní zastávky, Sagrady, v Pivobaru, malé restauraci, zdejším útočišti komunity Čechů i Slováků. Dnes nepohrdnu místní specialitou, svíčkovou… Po pozdravu s majitelkou a skvělou kuchařkou, Jarmilou Slowikovou, objednám zaslouženou točenou Plzeň pro Miquela i sebe…