Článek
Je přece ještě tolik témat, která jsme se Chantal Poullain neotevřely. Pokračovat? Musely jsme zvolit cestu, i když jsme nevěděly, jak je vyšlapaná. A pořád nad námi teď visí otazník: bude ta druhá knížka lepší než první?
Ale Chantal přikývla. Ovšem…, pokud se na ni nebude tlačit. Sloveso „tlačit“ bylo na místě, na stole nám totiž nezbyl ani drobet ze Života na laně, všechno jsme pěkně do první knížky „napěchovaly“. A já, s malým zaváháním, po zkušenostech s druhorozenými publikacemi, souhlasila taky. Bylo jasné, že naše spoluautorství, které už vydalo plody, bude mít stejný průběh, společné natáčení – hodiny dlouhý dialog, přátelský, jen občas v názorové disputaci – prostě, jako před lety. A další roky, covidové, i bez něj. Jednou ji vidím v dobrém „nálevu“, podruhé ji zlobí hlasivky, pak odjíždí na Moravu, má před představením… Naše večery mívají různou intenzitu a různou délku. Pak přelistujeme s termíny na další měsíc. Psal se rok se rok 2016, když jsme se do smluvených témat skutečně pustily. To už jsme měly od velkorysého nakladatele smlouvu, ale text? Jen v tezích, v náznacích. Nabízel se „pohled zpoza brýlí, který by měl mít i temnější tóny, ale celkově bude vyznívat pozitivně!“
Po vlnách covidu se Chantal projeví jako velmi statečný spolubojovník, je maratonec, co novou výzvu nikdy nevzdává. Napřed v počítači revidujeme zasejfované Chantaliny autorské texty. Po nějakém čase se vracíme k vybraným tématům, abychom vyjádření koncentrovaněji „připilovaly“. Na mně je, abych z téhle nádherné názorové změti, koláže, vytvořila další část textu. Naše společné, nekonečné dialogy… Někdy jsem odcházela s pocitem, že je to „ono“, jindy, že nic moc. Pracujeme často v noci, pramínky myšlenek se pomaloučku splétají do širších celků. Samotnou mě fascinovalo, jak se některé věci při jejím vyprávění z ničeho nic smysluplně propojují. Dostáváme se od pohledů na stárnutí, k tomu, co má pořád ráda, pak přijde na přetřes také její styl a životní styl, ale také doteky citlivých míst hluboko v nás. Chantal se strašně ráda pouští do neznámých vod… Obecně jí baví „nořit se“ do nějakého tématu.
Konečně vyhrává ve výběru titul knížky „Chantal – Život na kolotoči“, název jako ulitý na hlavní hrdinku, která si neúnavně obsazuje každou minutu svých dní. V roce 2023, prvního srpna, odevzdávám rukopis, s jedinou myšlenkou, že se dotočil tenhle „kolotoč“! Odklikneš a klid? Ale ne, na horizontu je korektura a grafický kabát, který se musí ušít z fotek, které máme obě na flešce. Chantal chce být u všeho, stejně důsledně zkoukne každou fotografii, chce vidět kompletní grafiku. Pak ještě tisk, křest, „dalších“ patnáct minut slávy. Jak asi od května vezmou čtenáři naše nápady? Proč jsme naši „dvojku“ nazvaly právě takhle? Chantal zpívá na svých koncertech šanson Carrousel, kde ve slovech zaznívá, že „na kolotoči času“ své předplacené místo: je zvyklá pobývat na houpačce, na laně, na kolotoči. Pořád v pohybu, ve vzduchu… Říká: „Jen nezastavit kvůli věku životaběh!“
A my dvě po prodloužené jízdě na kolotoči? Už to znám… Každá si dál běžíme svou cestou. Jeden malý bonus ale naše letité přátelství má… Vím, že mi Chantal vždycky zvedne telefon.
Zdroj: Chantal Poullain, Michaela Zindelová: Chantal – Život na kolotoči (Albatrosmedia, 2024)
Křest knihy za účasti rodiny Polívků a sestry Chantal, Beatrice. Foto se souhlasem autorky.
