Přátelství od jednoho rumu

Nedělní oběd Na lišce

Vozila jsem na sídlišti „Na lišce“ v osmdesátkách kočárek, i na místních pískovištích se všude vědělo, že tady v blízko bydlí Ester Krumbachová, Laďka Kozderková s dcerami a Vlastík Bedrna. Stejně jako jim, se mi zalíbila funkcionalistická kolonie a jedny z prvních paneláků, na hraně mezi Nuslemi a Krčí. Na konci dlouhé ulice Na Zelené lišce stál dům s přízemní stejnojmennou tradiční restaurací, který dal název celé lokalitě. Tam Ester podle místních znalců bydlela. Když dcera povyrostla, chodily jsme společně na oběd Na lišku - maminka prostě jeden den relaxovala…V lepší části restaurace, mimo výčep, byly na stolech bílé ubrusy. Jednou tam v poloprázdném prostoru seděla zajímavá žena s krátkými vlasy, ve žluté pláštěnce a četla knihu. Omylem sem zabloudil nachmelený návštěvník z výčepu a začal mi větami s ostrými vykřičníky na konci vyčítat, že nejsem u plotny a nedělám knedlíky jako každá správná máma v neděli. Než jsem se zmohla na reakci, ozval se rázný hlas od čtenářky knížky: Odpal od dámy, …! Odešel bez dalších narážek na „dnešní ženské“. Poděkovala jsem „pláštěnce“ rumem, který mi doporučil místní výčepní. Ten mi také k malé scénce dodal, že když tady něco řekne paní Kněžna… S Ester - milovnici žluté a zelené, obtažených legín, co voněla orientálním diorovským Poisonem, jsme se tehdy rychle seznámily. A mohla jsem někdy vstoupit do jejího zajímavého bytu, plného koček, s „loosovsky“ otevřeným prostorem na terasu. Ovšem, jen pokud nebyl na dveřích nápis: Neobjednané návštěvy nepřijímám! Věta platila i pro sousedy, co žili na dohled. Tak jsem pracně sehnané kubánské pomeranče položila na práh a odešla.

Až do roku 1990 nemohla Ester pracovat u filmu, objevovala se jen dál pod jinými jmény, samozřejmě ne v intenzitě, v jaké se její mnohovrstevný talent rozvíjel na Barrandově, mimo jiné po boku s režiséry Vávrou, Němcem nebo Chytilovou. V druhé polovině 80. let Ester vyráběla (a prodávala) barevné moduritové šperky spojené kůží a také hodně psala – některé její neodeslaní dopisy a „černé“ pohádky jsem vyslechla jako první čtenář (První knížka Ester vyšla v roce 1994).

Historky od telefonu

Pamatuju si některé story s Ester, které se odvíjely, stejně jako naše tehdejší životy, od pevných telefonních linek – občas mi o ní prozradily víc. I když byla vážně nemocná, na názory odborníků málo dbala. Jednou, když ležela v nemocnici Pod Petřínem, mi sdělila, že by nutně potřebovala krém Nivea a černou kajalovou tužku na oči. Během následné návštěvy mě pak ve svém zralém věku poučila, že tady všude běhají moc pěkní doktoři… A krásně se rozesmála. Jednou navečer mi zavolala: Pila jsi něco? Ne, odpověděla jsem. Potřebuju krabici od bot a odvézt na Kladno, umřel Bajaja (jedna z jejích koček), vysvětlila krátce. Vydaly jsme se, s Bajajou v krabici na zadním sedadle, na adresu menšího domku. Byl večer a celý tenhle mysteriózní výlet, s pohřbem na zahradě majitelek, těžko někdy vytěsním z hlavy. Vlastně mi těch pár hodin přišlo jako remake z Twainova Toma Sawyera. I když prostor, kde jsme se ohlášeně ocitly, byl svou unikátní atmosférou odlišný. Poznala jsem malířky Květu a Jitku Válovy - dvojčata, pokuřující drobné dámy – a mohla jsem si prohlédnout jejich velká plátna. Po pietním uložení Bajaji jsme se malou pětistovkou vydaly zpátky. Ester cestou nemluvila, bylo ale znát, že jí odchod jednoho z členů její milované smečky dojal. Pod nánosem ironie nosila hluboké city, a to ke svým dvounohým i čtyřnohým přátelům. Vím jistě, že u sebe Ester měla těsně před smrtí režiséra Mirka Macháčka, se kterým kdysi odešla z Českých Budějovic dobýt v polovině padesátých let Prahu. Jednou brzy ráno se ozval telefon: Odešel… A položila sluchátko.

Šedá eminence

Až v posledních letech, především díky dokumentu Věry Chytilové (Pátrání po Ester, 2006) a monografii Edith Jeřábkové a Kateřiny Svatoňové (2022), vnímala, co za sebou přátelská, i trochu tajemná Ester (1923 - 1996) všechno zanechala. Uměla myslím všechno, co bylo potřeba kolem filmu a divadla. Byla zvána ke spolupráci v různých oblastech filmových projektů, mimo běžnou kompetenci kostýmního výtvarníka. Ta jí dovolila propojit v celistvosti výtvarné umění, slovo a plochy s kompozicí barev. Získala prostor pro svou nezměrnou obrazotvornost, a pro ni prioritu - provázanost se všemi dalšími filmovými profesemi. Tak se cítila nejlépe… Během deseti let na Barrandově Ester Krumbachová spolupracovala na více než dvaceti filmových titulech.

„Šedá eminence“, jak se jí do „zaracha“ (od roku 1972) říkalo, během realizací nových snímků a inscenací dokázala zastávat několik pozic. Ponejvíc kostým a výpravu. Senzačně nahrazovala improvizací, co bylo potřeba. Vůbec mě neudivilo, že po návratu k filmu po roce 1989 natočila jako první GEN o malířkách, sestrách Jitce a Květě Válových. Ester, divoká, neuchopitelná, s velkou mírou nadsázky a černého humoru odešla v roce 1996 odešla po vleklé nemoci - i na následky problémů s alkoholem. Stalo se to docela nahoře, v domě Na Zelené lišce, kde v přízemí zůstala dodnes otevřená restaurace…

Paní „Kněžna“ tady ráda poseděla s běžnými lidmi, popíjela s nimi. Povedený Štír, plný dynamiky a smíchu. Ty její temné živé oči! Pracovala i žila vášnivě a naplno. Jeden z jejích oblíbených aforismů byl: „Jsi plavec na jediné lodi. Nelze přestoupit na jinou.“ Během své „plavby“ svůj výrok dodržela.