Článek
Trochu omluvou budiž hluboká historie této akce, která začala v polovině devadesátých let jako snaha upozornit na to, že naše společnost se stává až příliš závislá na automobilech. Tady vizuál z roku 2001, kdy jsme to pořádali v Opavě.
Logo Dne bez aut 2001
Co je na tom špatně? Tak předně, už slovo „den“. Omezit auto na jeden den v roce je gesto bez jakéhokoli dopadu. Naopak, pokud si někdo odpustí jízdu autem jen jeden den a vzbudí to v něm pocit, že udělal něco pro planetu, je to naprosto zavádějící pocit.
Špatně je ale i spojení „bez aut“. V realitě životů mnoha lidí je pro jejich osobní potřeby auto stále potřebná, užitečná a někde dokonce nezbytná věc. Proto postavit to takto striktně „bez aut“ povede maximálně k tomu, co vidíme - že to budou lidé považovat za nemožné.
Potřebujeme přesný opak. Potřebujeme postupně a dlouhodobě měnit dopravní návyky lidí, které povedou k postupnému omezování kilometrů najetých auty a nárůstu kilometrů jinými prostředky - pěšky, na kole, elektrokole, elektrokoloběžce, MHD nebo vlakem.
Jen takové změny mají dlouhodobý a trvalý dopad - na životní prostředí, na kvalitu života v našich městech ve věci hluku nebo čistoty vzduchu, na bezpečnost v našich ulicích nebo na zdraví obyvatelstva.
Žádný člověk totiž není jen řidič nebo jen cyklista. Naopak, existuje člověk, který dělá ve svém životě různé volby toho, jak se bude pohybovat - a pro každou příležitost by měl zvolit takový prostředek, který bude v danou chvíli nejvhodnější.
Nejvhodnější z hlediska času, ceny, pohodlí, kvality, dopadu na okolí nebo třeba zážitku, který člověku přinese. Ale pro tuto volbu musíme mít podmínky: pokud jede drahá MHD jednou za 2 hodiny, neexistuje cyklostezka a parkování je zadarmo, lidé logicky dají přednost jízdě autem.
I mě osobně trvala změna dopravních návyků několik let. Zjistit, že vlaky jsou funkční i pro pracovní cesty, během kterých toho člověk udělá dost na počítači, nebo že na dovolenou k moři se úplně v pohodě dá i s malými dětmi dojet nočním vlakem, nějakou chvíli trvá.
Stejně tak si člověk musí na vlastní kůži vyzkoušet, že s elektrokolem ve městě nehrají kopce žádnou roli, nebo že s cargo kolem zajistí rodinné nákupy. A že když dorazím do neznámého města vlakem, nejefektivnější je vypůjčit si sdílené kolo u nádraží a dojet kam potřebuju.
Mnoho z těch věcí ale nefunguje automaticky. Naopak, tyto možnosti výběru jsou většinou věcí politických rozhodnutí: jak bude kvalitní MHD, zda budeme mít bezpečné cyklostezky nebo kolik bude stát jízdenka do vlaku.
Proto: abychom se mohli svobodně a z hlediska osobního užitku optimálně rozhodovat, potřebujeme dopravní politiku, která nám to umožní. A ne například opět zdražovat jízdenky, jak to chystá tato vláda.
V dopravní politice pak velmi záleží na tom, kolik se investuje do jednotlivých druhů dopravy: Podle studie Wuppertal Institutu šlo v Česku v letech 1995-2018 téměř dvakrát tolik investic do silniční infrastruktury (21 mld €) než do železnic (12 mld €).
Tabulka porovnání investic do silniční a železniční dopravy.
Zpátky k životu s autem: jsem přesvědčen, že velká část domácností, zvlášť mimo velká města, se bez auta stále neobejde. Ale ještě více jsem přesvědčen, že v podstatě každý, kdo autem jezdí, by dokázal v menší či větší míře snížit množství jízd nebo najetých kilometrů.
A jak? U každého k tomu je potřeba něco jiného. Někdo by možná jen trochu ustoupil ze svého pohodlí, někomu by stačilo více prozkoumat už existující alternativy pro své dopravní potřeby a někomu by zase pomohla osvícená dopravní rozhodnutí politiků a političek.
Třeba v podobě lepší a dostupnější veřejné dopravy, nižších cen vlakových jízdenek, kvalitnější infrastruktury v podobě bezpečných a oddělených cyklostezek nebo férového zpoplatnění parkování ve městech. Prostě osvícené dopravní politiky obecně, jak ji vidíme v mnoha zemích.
Není to otázka jednoho dne bez aut, ale dlouhodobé práce. A taky čisté matematiky: od roku 2000 se u nás počet automobilů zhruba zdvojnásobil. Z logiky věci tak není možné, aby se všechny vešly do našich měst a na naše silnice tak, jak bychom si přáli.
Více lidí, kteří alespoň občas pojedou jinak než autem je nakonec ku prospěchu i těm, kdo v autech musí zůstat: víc místa na silnicích prospěje i jim. Chytrá a odpovědná dopravní politika by tak neměla řešit jeden den bez aut, ale pokud možno stále více dnů s méně auty.
