Článek
Naše rodina zná Bakaláře z televize. Při sledování jsme si vždy říkali, že snad není možné, aby se takové příhody staly i v reálném životě. Tedy až do nedávné doby. I nám se stala příhoda, která by se ve známém seriálu vyjímala na vrchních příčkách oblíbenosti. Událost se odehrála takto.
Toho dne bylo pěkné počasí, otec byl dočasně na chalupě kde se mohl kreativně pracovně realizovat a my s mámou jsme jeli za ním. Den ubíhal, my pracovali, až se nachýlil podvečer. Protože máma potřebovala doma dělat nějaké věci, rozhodla se, že na chalupě přespávat nebude. Vydali jsme se tedy směrem k domovu. Byla domluvená s kamarádkou, že ji přiveze nějaké květiny ze zahrady. Cestou domů jsme se tedy ještě stavovali na zahradě, kde jsme vyzvedli květiny a vyrazili. Cestou jsme zavolali kamarádce, že už jsme na cestě, jestli je doma, že bychom se u ní rovnou stavili. Chtěla nám na oplátku také předávat nějaké květiny. Doma nebyla, tak jsme zatím jeli domů a cestou se stavili v obchodě. S tím, že se u ní poté stavíme, až bude doma. Přišli jsme nahoru (bydlíme v paneláku), položili věci a šli si zatím po svých. Netrvalo dlouho a zazvonil telefon. Volala kamarádka, že už je doma. Vzali jsme tedy věci od auta a šli. Květiny jsme měli v autě, tak jsme nemuseli dolů nic nést.
Dojeli jsme ke kamarádce ve vedlejší ulici (večer pršelo), zaparkovali a chvíli čekali. Za nedlouho dorazila. Šla ke svému autu a vyndala z něj již výše zmíněné květiny na oplátku. Předali jsme si je, a ještě chvíli povídali. Z rozhovoru náš vyrušila pouze dvojice procházející kolem našeho auta. Automaticky jsme se tam podívali a chvíli je sledovali. Auto jsme nezamykali. Ač stálo pod lampou, a my byli nedaleko, byla to jakási jistota. Že bychom viděli, kdyby se náhodou něco stalo. Po delší chvíli jsme vše dopovídali a jeli zase domů. Když jsme přišli nahoru, vzpomněl jsem si, že jsem si k máme do tašky dával nabíječku a léky z lékárny. Tak jsem mámě říkal, že bych si je vzal. Bylo mi řečeno, abych si vše vzal z kabelky.
Řekl jsem: „OK, a kde je??“
„V kuchyni na židli, jako obvykle.“
Kabelka tam ale nebyla. Tak jsem to řekl mámě. Odvětila, že si ji nejspíš zapomněla v autě. Vzala klíče a vydala se opět dolů. Zatím jsem si sedl k počítači a pustil si seriál. Za pět minut máma dorazila, že v autě není. Trochu ve mně hrklo, a na mámě bylo vidět, jak začíná být nervózní. Začali jsme tedy hledat všude možně. U mě v pokoji nebyla, v chodbě nebyla, v obýváku nebyla a nebyla ani v místnosti u mámy. Nemohli jsme ji najít a nervozita stoupala. První, co nás napadlo, tak zavolat tátovi, jestli jsme ji náhodou nenechali na chalupě. Táta se podíval v chalupě, nic. Před chalupou, nic. Nic nebylo ani na příjezdové cestě k chalupě. Varianta a místo číslo jedna tedy padlo. Druhé místo, které nás napadlo, tak místo, kde jsme stáli a klábosili s máminou kamarádkou. Sjeli jsme dolů, nasedli do auta a fofrem vyrazili o pár ulic dál. V tu chvíli bylo mámě jedno, že u sebe nemá občanku ani řidičák. Dojeli jsme na místo a začali hledat. Na ušlapaném místě nebylo nic. Zároveň ani na místě pod lampou, kde jsme předtím parkovali. Máma začala podezřívat dvojici, která se předtím mihla kolem auta. Uklidňoval jsem jí, že kdyby vlezli do auta, tak bychom slyšeli klapnout dveře nebo bouchnout kufr. Což jsme neslyšeli. Dokonce jsme koukali i do odpadkového koše. V ten moment jsem měl možnost vcítit se do kůže bezdomovců hledajících alespoň trochu jídla.
Poslední možnost, která nás napadla, že vyrazíme na zahradu, kde jsme nakládali květiny k předání. Poslední vzpomínka na tašku byla tam. Řekl jsem mámě, že řídit budu raději já. Přeci jen, ve ztracené kabelce měla peněženku (s řidičákem, občankou, veškerými doklady, platebními kartami a penězi), telefon, moji nabíječku, léky a další věci, co tak ženy v kabelkách mají. Opět jsme nasedli do auta a nočním deštěm vyrazili na zahradu. Cestou máma přemýšlela, co všechno by obnášelo zařídit kompletně všechny věci. Rovnou by se také mohla rozloučit s tím, že by za deset dní s tátou letěli na Kanárské ostrovy. Na zahradu jsme dorazili během pár minut. A ať jsme hledali, jak chtěli, nemohli jsme nic najít. Jediným výsledkem hledání bylo, že jsme mokli čím dál tím více.
Zoufalství se prohlubovalo, nervozita stoupala a únava se ozývala čím dál tím víc. Doma jsme nic nenašli, na chalupě nic nebylo, na zahradě nic nebylo a taktéž ani před domem kamarádky. Vydali jsme se tedy domů s tím, že se ještě jednou podíváme před dům kamarádky. Co kdybychom náhodou něco přehlédli, a tentokrát tašku nalezli. Naděje umírá poslední. Ani na druhý pokus jsme nic nenalezli. Nezbývalo nic jiného než jít domů, tam se uklidnit a vymyslet co dál.
Přijeli jsme tedy před dům, zaparkovali, a vyjeli výtahem do našeho patra. Po příchodu domů si máma zoufale sedla k televizi, a přemýšlela co dál. Já jsem zlehka pokukoval po místnostech, zda něco neuvidím. Nic jsem neviděl. Jako poslední místnost mi zbývala ta, kde spí máma. Šel jsem se tam podívat, a nic nenašel. Otočil jsem se ve dveřích do místnosti a zoufale se opřel o futra. Najednou mě do očí praštilo cosi hnědého. Cosi hnědého, co leželo na židli vedle mrazáku (před časem jsme kupovali nový mrazák a ten starý dočasně posunuli, aby uvolnil místo novému). Ležela tam přesně ta kabelka, kterou jsme doteď celý večer hledali. A kvůli které jsme najezdili po městě asi třicet kilometrů. Tím, že jsme chvíli měli dva mrazáky, tak se v kuchyni musel posunout jídelní stůl. A s ním i židle. Díky tomu byla židle s kabelkou parádně schovaná. Bylo to snad jediné místo, kam nás nenapadlo se podívat. Dodnes se divím, že nebyly slyšet ty rány padajících kamenů z našich srdcí.
Důležité je, že po večerním výletu, těžkém zoufalství a asi třiceti telefonátech, se situace nakonec sama vyřešila. I když tak trochu i náhodou. Neopřít se zoufale o futra, nejspíš bych si tašky nevšiml, a my bychom hledali dodnes. Nikdy nezoufejme nad beznadějností situace, a nepanikařme předem. Zvrtnout k dobrému se vše může i v poslední vteřině.
Tak co myslíte, byl by to v Bakalářích úspěch??
