Článek
Kapitola 2: Cesta městem
Bylo prvního dubna, a začínalo nejkrásnější období z celého roku. Jaro a léto. V tomto období několika měsíců přijíždělo do Riverbed spoustu turistů, a Frank si díky tomu nedovedl představit, že by žil někde jinde než právě tady. To samé si představoval i o lidech, kteří k moři přijížděli alespoň v létě, aby si užili tu parádní atmosféru. Krásné počasí, historické památky a vůně, ve které se míchala slané aroma moře, sladké aroma borovic a levandule. To přeci okouzlí každého. Proto i Frank v tomto čase vždy míval nejlepší náladu. Všechny starosti mu najedou přišly jako naprosto nicotné. „Kéž by to tak vydrželo celý rok“, to byla jedna z jeho myšlenek, když nastalo takové počasí. Říkal ji nejen sobě, ale i ostatním vždy, kdy se k tématu počasí stočila řeč. Proto byl rád, že mu nástup do nové práce vyšel zrovna na začátek tohoto období. Alespoň se mu bude dál rozkoukávat a zaučovat se. S dobrou náladou jde vždycky všechno lépe a snáze.
Když byl po snídani, dopil zbytek kafe, a šel se obléct. Měl ve zvyku snídávat v pyžamu. A to i když měl návštěvu. Odnesl nádobí do dřezu, s tím, že ho umyje až se vrátí z práce. Přemýšlel, co si obleče a nemohl si dlouho vybrat. Nechtěl první den v práci vypadat moc obyčejně, přeci jen to byl jeho první den. Na druhou stranu mu ale blesklo hlavou, že přeci bude celý den běhat po přístavu, a dělat různě namáhavou práci. Na to se zase nehodí příliš pěkné oblečení.
„Tohle ne, tohle taky ne, ani tohle,“ probíral se věcmi a dával je stranou. „Sakra, to je situace. Co si mám vzít, do prčic, už ale.“ Jak postupoval v přebírání, tak jeho zoufalost stoupala.
Chtěl něco pohodlného, v čem se bude cítit dobře. Ale zároveň i pěkného. Nakonec mu do oka padly černé kalhoty a červená kostkovaná košile. Ideální barevná kombinace. Oboje bylo prakticky nové. Kalhoty i košili kupoval nedávno, a nosil je všeho všudy dvakrát. Ale i tak stál dobu před zrcadlem, a snažil se co nejvíce upravit. Nechtěl vypadat jako někdo, kdo se neumí obléct. První den chtěl udělat dobrý dojem. Nakonec se s úpravami spokojil. Vylepšit už to nešlo. A horší už to také být nemohlo. Byl tedy připraven vyrazit.
Vzal to přes kuchyni. Na stole měl položenou peněženku, telefon a cigarety. Vždy si věci nechával na stole. Nemusel je poté nikde hledat. A kdyby se náhodou něco stalo, věděl, kam sáhnout. Dal si věci do kapes, a už se chystal k odchodu. Otočil se, a pohledem padl na talíř ve dřezu. „To umeju až večer. Však se nic nestane,“ řekl si. Ale naskočila mu ještě jedna myšlenka, „Jak se znám, tak domů přijdu, kdo ví kdy, a pak se mi do toho už nebude chtít.“ K tomu mu naskočil obrázek plného dřezu, a nechuti k umývání hromady nádobí. A udělal tři kroky ke dřezu.
„Však to je jenom jeden talíř a jeden nůž. To mám za pár vteřin hodové. Takže žádné velké zdržení.“ To bylo poslední, co mu prošlo hlavou. Jakmile otočil kohoutkem, vytrysknul proti němu proud vody, a zmáčel ho celého od hlavy až k patě. „Do prdele. To se musí stát zrovna teď.“ Žádná jiná reakce ho v tu chvíli nenapadla. Byla naprosto spontánní. Rychle otočil kohoutkem, aby zavřel vodu. Ta ale nepřestala, a cákala dál. „Sakra, proč zrovna teď. To ten idiotský kohoutek nemohl vydržet do večera?“ A zkusil druhý kohoutek. Ten byl ale zavřený. Zkusil tedy znovu ten první. Ten už byl také zavřený na maximum. Obratem se tedy rozběhl do koupelny, aby zavřel vodu. Celou cestu do koupelny a zpět do kuchyně nadával. Snažil se, aby mu tahle patálie nezkazila den. Když viděl tu potopu, tak chtěl do něčeho kopnout. Naštěstí se ale ovládnul. Zhluboka se nadechnul a pokusil se přemýšlet. Zašel znovu do koupelny, vzal tam několik ručníků a rozprostřel je na podlaze a na lince. Aby se nasáklo co největší množství vody. Rychle je vyždímal do dřezu, vytřel zbytky vody na zemi a na lince a pověsil je na šňůru na balkoně. A protože byl celý mokrý, musel se ještě rychle převléct. Jediné, co ho při tom zdrželo byl pásek. „Ještě, že jsem neuklidil ty šedě kalhoty a modrou košili. Rychle přehodil věci do kapes a vyrazil z bytu.
