Článek
Bertík natáhnul opatrně ruku ke zdi. Franciska mu ji však hbitě zachytila, a pomalu stáhla zpět „Co chceš dělat, Bertíku?“, zeptala se.
„Zzkusím zazaťukat zzpět. Co co se aasi stane?“, vykoktal nervózně Bert.
„Tak jo. Ale jenom trochu a potichu,“ řekla Fran vzrušeně a nervózně zároveň. „To klepání také bylo tiché a opatrné.“
Bertík opět natáhnul ruku ke zdi. Vzpomněl si, že z druhé strany někdo, nebo něco zaklepalo třikrát. „Zkusím také zaklepat třikrát. Copak se asi stane.“ Pomyslel si, a pokusil se zopakovat sílu i frekvenci klepání ze zdi. Pár vteřin se nic nedělo. Už, už zvedal ruku, že zaťuká znovu. Najednou se klepání z druhé strany ozvalo znovu. Nikoliv třikrát, ani čtyřikrát. Byla to jakási melodie.
Bert se podíval na Fran se slovy „Slyšela jsi? Jako by si to s námi hrálo. Nejprve to zaklepalo třikrát. A když jsem počet zopakoval, zkouší to teď něco jiného“.
„Ano, slyšela. Je to dost zvláštní. Pamatuješ si, jak to bylo?“
„To si piš, že si to pamatuji. Mám hudební sluch,“ usmál se pobaveně Bert. Trochu se zamyslel a pokračoval. „Ale víš, co je zvláštní? Že to znělo jako kousek znělky z mého oblíbeného seriálu. Tu znělku rád hraju na flétnu. Dokonce jsem si na ni před chvilkou vzpomněl, a kousek z ní jsem si přehrál v hlavě.“ To už se Bert neusmíval. Spíš se zadumaně mračil. „Zkusím ještě zaťukat. Jestli se bude situace opakovat.“ Zvedl tedy ruku a zopakoval předešlé klepání. Opět se několik vteřin nic nedělo. Až se ozvalo jedno hlasitější klepnutí. Skoro až bouchnutí. O chvíli později jim bylo jasné, že šlo o upozornění, aby dávali pozor, co se bude dít dále. Byli tedy v pozoru, a opět si nevšimli, že maminka Fran šla opět ven na zahradu. Ona si sice dětí všimla, ale nechtěla je rušit u hry. Tedy, alespoň si myslela, že hrají nějakou dětskou hru, které ona jako dospělá nerozuměla. Byla ráda, že děti nezlobí, a že se dokázaly zabavit samy. Nic tedy neříkala, a tiše šla ven na předzahrádku.
Klepání se opět ozvalo. Tentokrát ale bylo delší. Byla to jakási melodie, která byla Fran povědomá. Možná, že jenom byla podobná něčemu, co už někdy slyšela. Nedokázala si ji ale k ničemu přiřadit. Při pohledu na Bertíka viděla, že on evidentně melodii už někde slyšel. Že pro něj nebyla neznámá. Usoudila to podle toho, jak se Bertík usmíval a pokyvoval hlavou.
„Tak co Berte, znáš to? Kde slyšel jsi tu melodii někde?“ Vychrlila ze sebe Fran nedočkavě. „Tak rychle. Povídej.“
„Ano Fran, znám to. A velice dobře. Nevím, jak je to možné, ale když se ozvalo to klepání, ihned se mi vybavila jedna scéna z toho mého oblíbeného seriálu. Dokonce jsem si připadal, jako bych v té scéně přímo byl.“ Bertíkovi se úplně rozzářily oči. „V té scéně hraje právě tato melodie, a hlavní hrdina prochází dveřmi do domu svého známého. Něco mi říká, že to něco, nebo někdo na druhé straně nám tímto dává návod.“
Franciska stála v mírném úžasu s napůl otevřenou pusou a sotva dýchala. Nakonec ze sebe koktavě vysoukala, „A k k k ččemu nnávod?“
„Řekl bych, že tento panel asi slouží jako nějaké dveře. Nebo něco takového. A tou melodií jsme zváni dál. Asi máme projít zdí. Jako v tom seriálu, když ten chlápek projde dveřmi do domu. Myslím, že bychom to taky měli zkusit. Co ty na to? Jdeme na to?“
„Eh eh, ehm ehm. No, aasi jjo.“ Stále Fran nepřestala koktat. Tentokrát již úžasem. Postavila se tam, kde ještě před minutou stál Bert. Pořádně si prohlédla dřevěný panel a zhluboka se nadechla. Ještě se musela ujistit, že se jí to jenom nezdá, a štípla se do ruky. „Auu“ vyjekla.
„Co je, něco se ti stalo?“
„Ale ne. Jenom jsem se musela štípnout, jestli se mi to všechno jenom nezdá. A trochu jsem to přehnala. Alespoň vím, že se mi to nezdá.“
„Já jsem se před chvilkou myslel úplně na to samé. Ale místo štípnutí jsem se zkusil kousnout do tváře. Jenom o něco méně než ty, když jsi se štípla. Taky teď vím, že nespím, a že se mi to všechno jenom nezdá.
„To je dobře Berte. Nerada bych v tom objevování byla sama.“ Usmála se a šibalsky zamrkala. „Kvůli tomu jsme nešli na ten výlet. Kdo ví, kde teď všichni asi jsou. Jestli už došli na místo, nebo ještě jdou. A jestli už vůbec vyrazili.“ Že na tom už v tuhle chvíli nezáleží si už jenom pomyslela sama pro sebe. Zhluboka se nadechla, vydechla, udělala malý krok vpřed, natáhla ruce a dotkla se dřevěné desky na zdi. Té desky, která byla vedle pátého schodu, Té desky, zpoza které vycházelo klepání.
