Článek
Zamířila k Bertovi. To byl její kamarád ze školy. Chodili do stejné třídy, a dokonce seděli ve stejné lavici. Bydlel o tři ulice dál a byli s Fran domluvení, že na místo srazu půjdou společně. Měli si toho hodně říct. Fran se velice těšila, proto cestou přidala do kroku. Neuplynulo ani pět minut, a už stála před Bertovým domem. Nadechla se, zaťukala na dveře a nic se nedělo. Zkusila to ještě jednou. Tentokrát trochu více. Tolik se těšila, že skoro až bouchala. Nemusela dlouho čekat, a dveře se otevřely. Stála tam Bertova maminka, a mírně se usmívala. Zároveň ve tváři měla mírnou starost.
„Dobrý den paní Karlovová“, pozdravila Fran, „Jdu za Bertem. Dnes jdeme na výlet“, pokračovala.
„Já vím. Však už se nemůže dočkat“, odpověděla paní Karlovová. „Bertík už je připravený. Prý si ještě vezme něco důležitého a půjde.“, řekla. To však už Bert byl dole, a snažil se projít ven mezi maminkou a dveřmi.
Venku před domem Bert objal Fran, jako kdyby se neviděli několik roků. Sice to byly pouhé tři dny, ale jim dvěma to připadalo jako hrozně dlouhá doba. Upravili si batohy na zádech a vyrazili na místo setkání s ostatními. Cestou Fran Bertovi vyprávěla o svém neobvyklém zážitku. Trochu doufala, že uslyší něco o tom, že se jí to jenom zdálo. Že nic nadpřirozeného přeci neexistuje. Bert ji však pověděl úplný opak.
„Já tomu věřím. Nikdy nevíš, co všechno se na světě může dít.“ Zběžně se podíval se na cestu, aby nezakopl, a pokračoval: „Docela rád bych to šel prozkoumat s tebou. Jsem na to hrozně zvědavý. Třeba tam objevíme ducha, který hlídá ztracený poklad.“ S úsměvem od ucha k uchu se podíval na Fran, která mlčky šla vedle něho, a evidentně nad tím přemýšlela.
„Víš co, Berte?“ zeptala se ho Fran, „Co kdybychom na ten výlet nešli? Stejně tam budou jenom starší děti. A my bychom jim nestačili. Určitě se budou bavit mezi sebou. Také bych raději šla domů, a tu záhadnou věc prozkoumala.“
„No jo, ale co jim řekneme? Určitě se budou ptát, proč jsme nepřišli,“ ptal se starostlivě a trochu rozpačitě Bert.
„To je jednoduché. Tak jim řekneme, že jsme na výlet zapomněli. Nebo, že jsme museli s rodiči někam jet. Však už to nějak vymyslíme,“ dodala rychle Fran. Ve výmluvách a rychlých odpovědích byla dobrá. „A doma řekneme, že se nám tam přestalo chtít kvůli velkému teplu. Však se rodiče zlobit nebudou. Alespoň nás budou mít blízko, a nebudou se o nás tolik bát.“
„Tak jo. To zní dobře. Jdeme tedy k Tobě domů na průzkum té záhady?“
„Jdeme. Už se nemůžu dočkat.“
Zabočili do další uličky a poté do další. Směřovali nejkratší a nejrychlejší cestou domů. Jenom aby už co nejdříve mohli přijít na kloub té záhadě. Záhadě, která Fran, a teď i Bertovi vrtala v hlavě. Po cestě domů je ještě zlákala cukrárna, kde si koupili zmrzlinu. Fran si koupila jednu pistáciovou a Bert jednu stracciatellovou. Na chvíli si s ní sedli na blízkou lavičku, a probírali, co je asi objeví. Co záhadného se asi tak může skrývat za zdí. Napadaly je nejrůznější věci. Mýval, který tam bydlí, duch s pokladem, bojující vosy a včely, či jenom vadné potrubí. Jedna zajímavější věc než druhá. S každou minutou jejich zvědavost stoupala. A s tím také stoupala i jejich fantazie.
Když dolízali zmrzlinu a vstali k odchodu, potkali je Magda s Danem. Jejich kamarádi ze školy. Chodili však o několik tříd výše. A mezi menšími dětmi se šuškalo, že spolu chodí. I když přesně nevěděly, co to přesně znamená. Nebo co si pod tím představit. Vykládali si to tedy po svém.
I oni dva byli účastnící onoho výletu. A také velkými kamarády Fran a Berta. Rádi si spolu hráli. A když rodiče občas potřebovali, tak jednoho nebo druhého hlídali. Nebo jim pomohli se školou. Možná to bylo tím, že oba byli jedináčci, a vždycky chtěli mladší sourozence. Nebo možná tím, že tak prostě byli vychovaní.
„Ahoj Fran, ahoj Bertíku,“ pozdravili. „Co vy tady, čekáte na nás? Mysleli jsme, že se všichni sejdeme až na místě,“ pokračovali.
„Ahoj. Nooo, my jsme se ještě stavili na zmrzku,“ pozdravili a odpověděli skoro současně Fran a Bertík. „Ale už jsme ji dojedli,“ odpověděla Fran, a vyplázla jazyk. To dělala vždy na znamení, že už vážně nic nezbylo. A také aby ukázala, jak ji zmrzlina zabarvila jazyk do zelena.
Magda s Danem se pobaveně usmáli, pohodili ledabyle rameny, pouze dodali „Co se dá dělat. Příště musíme přijít dřív. Ale teď už nemáme moc času,“ kouknul Dan zběžně na hodinky. „Musíme jít, ať na nás ostatní nečekají. Víte přeci, že Veronika moc nemá ráda pozdní příchody. Určitě tam byla o dvacet minut dřív,“ dodal a opět se usmál. Vždy ho Veroničino časové pedantství pobavilo. O podíval se po ostatních.
„Víš, nám se moc nechce,“ řekla pomalu a opatrně Fran. „Raději bychom dnes byli doma, a hráli si na zahradě.“
Magda si přidřepla a chytila Fran za ruce. „Vy se bojíte, že byste to nezvládli co? Nebo si chcete hrát na piráty, a hledat ztracený poklad ukrytý na zahradě.“ Druhou odpovědí se Magda téměř trefila do toho, co měli Fran a Bertík v plánu. Ani netušila, jak blízko pravdě byla.
„No, to ani ne. Ale budou tam mnohem větší děti. A my bychom vám všem nestačili. A také by si s námi nikdo nehrál, ani o ničem nepovídal,“ dodala Fran spěšně. Byla to vlastně i pravda. „Vážně bychom dnes raději byli doma. Nezlob se na nás.“
Magda se usmála, a Fran i Bertíka objala. „Však já se na vás dva nezlobím. To ani nejde,“ řekla, a šibalsky jim rozcuchala vlasy. Věděla, že je tím trochu pozlobí. „Ostatním řekneme, že jste museli někam jet s rodiči, To bude stačit, a nikdo se dál ptát nebude. Nebojte.“ S těmito slovy Magda vstala, koukla na Dana, řekla že můžou jít a rozloučili se.
„Ahoj. Mějte se, a užijte si výlet,“ řekl Bertík. “ A děkujeme,“ opět současně řekli Fran s Bertíkem. Po tomto rozloučení se vydali k domu.
