Článek
Upravená předzahrádka nenasvědčovala ničemu zvláštnímu. Trávník byl pravidelně posekaný, okrasné záhony byly odpleveleny a keře pečlivě zastřiženy. Ani na chodníku směřujícímu ke vchodovým dveřím nebylo sebemenší smítko. Nikdo z obyvatel nikdy neviděl, že by před domem někdo někdy pracoval. Dům byl již nějakou dobu prázdný, a na prodej. Majitelé nikdy dlouho nevydrželi. Z nějakého důvodu dům urychleně prodávali. Většinou to netrvalo ani rok, a dům byl opět k prodeji. Jednoho dne zemřela poslední dlouholetá majitelka, madam Franciska Alvarezová. A od té doby se v nemovitosti vystřídalo snad více než padesát majitelů. Bude již pěkná řádka let.
A právě úmrtím madam Alvarezové započaly všechny ty podivné věci, které dům doprovázely celou tu dobu. Stále čistá fasáda, upravená zahrádka před domem a občas rozsvícená světla v domě. Také zvuky vycházející z domu a jeho blízkého okolí. Ale byly to spíše zvuky připomínající běžný chod domácnosti. Cinkání nádobí, běžící vysavač a chůze po schodech. Do toho se objevoval zvláštní zvuk, který připomínal hlasitý šepot madam Alvarezové. Nebo tak ho alespoň lidé slyšeli a vnímali. Aby také ne. Rodina Alvarezových byla oblíbena ihned od svého přistěhování ze Španělska. I přes to, že byli trošku zvláštní. Až tajemní. Ale rádi se vším pomohli, rádi si popovídali a na nic si nehráli. Nikdy se nechlubili svým majetkem nebo původem. Neměli potřebu se povyšovat. Naopak byli rádi, že byli mezi ostatní přijati. Tak se to snažili přijetí a nekazit dobré vztahy, které vybudovali.
Nejoblíbenější však byla malá Franciska. Ona Franciska, která dům později zdědila. A ve kterém také jako stará dáma zemřela. Všichni jí říkali zkráceně Fran. Bylo to pohodlnější a ušetřilo to trochu času. Malá Franciska si na to již dávno zvykla. Dokonce se tak sama představovala. Jí samotné se to také líbilo. V době přistěhování jí mohlo být něco mezi šesti a sedmi roky. Nastoupila tedy ihned do první třídy místní školy. Během chvíle si našla spoustu kamarádů. Toto děvče s dlouhými, kaštanovými vlasy a zelenýma očima, vědělo, jak si získat pozornost. Ráda se smála, tančila a vyváděla nejrůznější kousky. A když se jí náhodou něco nepovedlo, nebo něco provedla, nikdo se na ní nezlobil. V takových chvílích dokázala skvěle využít svůj smutný a roztomilý pohled, kterému nikdo nikdy nedokázal odolat. Většinu výprav za dobrodružstvím podnikala se svými kamarády. Občas se ale za zážitky vydala sama. To ji však tolik nebavilo. Nebylo to ono, když si neměla s kým hrát a blbnout.
