Když se podíváte do Polska, vidíte budoucnost. V Česku stojíme na místě

V posledních letech jsem strávil opravdu hodně času v nových polských hotelích a apartmánových projektech – u Baltu, v Krkonoších, Jizerkách. Když jsem si to nedávno sečetl, vyšlo mi, že jsem v těchto projektech strávil dohromady přes rok života. Pracovně i s rodinou.

Z té zkušenosti se velmi těžko vrací zpátky do českého kontextu.

V Polsku se dnes staví moderně, architektonicky odvážně a ve velkém. Je vidět, že se developeři i města nebojí větších vizí a hlavně je dokážou dotáhnout do konce.

Typickým příkladem je Wave Resort v Międzyzdrojích. Skvěle vymyšlený koncept, kvalitní provedení, funkční provoz. Ten samý developer dnes rozjíždí Wave Świnoujście Thermal & Spa – první přímořský termální komplex v této části Evropy, silně orientovaný na wellbeing, architekturu a dlouhodobou udržitelnost.

Takové projekty mají jeden zásadní vedlejší efekt:

vytvářejí know-how.

Architekti, inženýři, stavební firmy, provozovatelé hotelů i místní samosprávy se učí na reálných projektech. Každá další stavba je lepší než ta předchozí. Zlepšuje se design, služby, procesy. Roste sebevědomí celého sektoru. Tyto zkušenosti se pak přelévají do celé ekonomiky a turismu.

Často slýchám, že lidé z Česka přestávají jezdit na dovolenou doma.

Ne proto, že by neměli vztah k horám nebo regionům. Důvod je mnohem praktičtější: poměr ceny a hodnoty.

Lidé uvádějí, že v Polsku dostanou modernější hotel, lepší architekturu a širší nabídku služeb za výrazně nižší cenu. V Česku naopak často platí vysoké částky za zastaralý standard, kde se za každou drobnost připlácí zvlášť.

Dlouhodobý dopad je zřejmý: zatímco Polsko dál expanduje, část českých hotelů – zejména v pohraničí – stagnuje.

Zároveň je fér říct, že Polsko není dokonalé. Lidé často upozorňují na slabší úroveň služeb, hlavně u personálu. Objevují se zkušenosti s nepřipraveností při větších check-inech, zmatky na recepci nebo vlažným přístupem obsluhy v restauracích.

To je legitimní kritika.

Zároveň je to typický projev trhu, který rychle roste.

Staví se, otvírá se, nabírají se lidé, učí se za pochodu. Rozdíl oproti Česku je v tom, že se ten systém hýbe. Zkušenosti se kumulují a kvalita má kam růst.

V Česku často stačí snaha postavit si obyčejný rodinný dům, aby se člověk ocitl v několikaleté administrativní spirále. Razítka, vyjádření, změny územních plánů, čekání.

Mluvím z vlastní zkušenosti. Jeden dům aktuálně stavím. Za chvíli to budou dva roky od podpisu smlouvy se stavební firmou. Stavební povolení stále nemáme.

Lidé mi opakovaně popisují ještě extrémnější případy. Pět let bez povolení. Jeden úředník, který celý proces zastaví. Neustále nové požadavky.

Výsledek bývá stejný:

únava, frustrace, rezignace.

Často se setkávám s tím, že i když někdo vlastní pozemek, reálně o něm nerozhoduje. Musí se doprošovat, vysvětlovat, čekat. Ambicióznější projekty jsou vnímány jako problém, nikoliv jako příležitost.

Místo toho, aby vznikaly nové stavby a s nimi zkušenosti, kapitál a pracovní místa, vedeme roky debaty o tom, jestli se vůbec smí něco postavit.

Někteří lidé otevřeně říkají, že je Česko přestává bavit natolik, že zvažují koupi bytu v Polsku. Investičně i pro vlastní život.

Varšava je dynamická, plná příležitostí. Zároveň působí stresujícím dojmem a naráží na slabiny institucí. Oblasti u Baltu nebo v horách naopak nabízejí klid, lepší pocit z prostředí a překvapivě vysokou kvalitu nových projektů.

Osobně mám sen si jednou pořídit apartmán u Baltu nebo na polské straně Jizerek či Krkonoš. Dvě hodiny z Prahy a úplně jiná energie.

Nejde o to tvrdit, že Polsko je ideální a Česko špatné.

Jde o tempo. O odvahu. O systém.

Polsko dnes staví, učí se, zlepšuje.

Česko často čeká, brzdí a reguluje.

Otázka tedy nezní, zda má Česko potenciál. Ten má.

Otázka zní, kolik let si ještě můžeme dovolit ztrácet zkušenosti, které jinde berou jako samozřejmost.

Zdroj foto: Pixabay