Článek
Vystupuje z odborných debat do veřejného prostoru, řeší se na sociálních sítích, v médiích i mezi lidmi, kteří se běžně o urbanismus nezajímají. A je to logické: bydlení zdražuje, nové byty přibývají pomalu a každé „ne“ v plánování dnes znamená další roky čekání a další tlak na ceny.
Tenhle text navazuje na můj původní příspěvek o tom, že Praha nejen dlouhodobě brzdí výškové budovy, zároveň začíná mluvit o „ochraně kvalit sídlišť“ – v praxi často o ochraně modernistické kompozice a volných zelených ploch mezi paneláky . Příspěvek vyvolal živou diskusi a z komentářů vylezly tři nosné linky, které stojí za rozpracování: Singapur jako kontrastní inspirace, Jižní Město jako promarněný potenciál, a věčný střet „chránit“ versus „rozumně modernizovat“.
A protože článek vychází na začátku roku 2026, dovolím si k tomu přidat ještě jeden rámec: začátek roku je ideální chvíle přestat debatovat jen v emocích a položit si pár jednoduchých otázek. Ne o tom, kdo má pravdu. Spíš o tom, jakou Prahu vlastně chceme za 10–20 let.
Začátek roku je dobrý moment na jednu nepříjemnou otázku
Když se řekne „ochrana sídlišť“, zní to na první dobrou hezky. Skoro jako péče. Jenže ochrana bez odvahy k modernizaci často znamená konzervaci problémů.
Na začátku roku 2026 dává smysl se zastavit a zeptat se:
Chceme Prahu, která se vyvíjí podobně jako moderní metropole, nebo město, které si z minulosti udělá nedotknutelný artefakt?
Protože dopad se netýká jen architektů nebo developerů. Dopad jde přímo do peněženek lidí, do dostupnosti bydlení, do dopravy, do toho, kolik času denně trávíme cestováním, a jestli naše děti jednou budou mít šanci bydlet v Praze bez dědictví nebo hypotéky na půl života.
Lekce ze Singapuru: město se nebojí měnit vlastní minulost
Jeden z nejvýraznějších komentářů navrhoval, že pražští urbanisté by měli vyrazit do Singapuru. Myšlenka je jednoduchá: v Singapuru není neobvyklé likvidovat i relativně nové výškové čtvrti, pokud přestaly odpovídat potřebám města, a nahradit je modernější, vyšší a efektivnější zástavbou.
Podstatné je, že se tam neuctívá forma. Řeší se výsledek: funkčnost, kapacita, kvalita života. Město se chová jako systém, který má plnit úkoly. Ne jako muzeum, které má chránit vlastní chyby.
Tohle je mimořádně nepříjemné srovnání pro Prahu. Protože Praha má dnes tendenci chránit to, co vzniklo z nouze, a zároveň blokovat to, co by mohlo být odpovědí na současnou realitu.
Jižní Město: metro máme, kapacitu bydlení ne
Další silná linka diskuse byla o Jižním Městě. Padlo, že Jižák je urbanisticky tragický a potřeboval by modernizační zásahy, především výškovou výstavbu u stanic Roztyly, Opatov, Háje a poblíž Chodova.
Tenhle pohled míří na podstatu: nejcennější území ve městě je v docházkové vzdálenosti od metra. Pokud se tam nestaví dostatečně hustě, město si podřezává větev.
V komentářích zazněla i konkrétní představa: nejhustší zástavba do 10–15 minut pěšky od metra, vysoké domy u stanice, směrem k okrajům postupné snižování výšky. To není extrém. To je racionální přístup, který dává smysl jak dopravně, tak ekonomicky.
A teď si položme tu novoroční otázku: proč je pro Prahu tak těžké udělat právě tohle, když současně řeší krizi dostupnosti bydlení?
Zeleň mezi paneláky: hodnota, která se nesmí zneužívat
Část diskuse správně připomněla, že sídliště mají často výjimečné množství zeleně a že „vzdušné“ prostory jsou důvod, proč se tam dá relativně dobře bydlet. Padl i argument, že Jižní Město II je navrženo jako funkční celek.
Tohle je fér. Zeleň je hodnota.
Jenže problém nastává, když se ze zeleně stane univerzální štít proti jakékoli změně. Město pak chrání obecný princip, místo aby chránilo konkrétní kvalitu.
Modernizace může fungovat i tak, že:
zachová velké souvislé parky,
zahušťuje hlavně v okolí metra,
přidává služby, školky a obchody tam, kde dnes chybí,
zlepší veřejný prostor mezi domy, nejen ho zakonzervuje.
Chránit kvalitu sídliště může znamenat zlepšovat jeho fungování pro rok 2026, ne pro rok 1986.
Teorie versus život: plánování musí přestat předstírat, že realita neexistuje
V debatě padla i výtka, že podobná kritika ignoruje urbanistickou teorii, modernistické principy a fakt, že sídliště vznikala koncepčně. Ano, vznikala. Část z nich dodnes funguje. A spousta lidí tam žije ráda.
Současně platí, že město se nemůže řídit jen teorií. Musí se řídit výsledkem.
Teorie je užitečná, pokud vede k tomu, že:
lidé bydlí dostupněji,
město je dopravně efektivní,
veřejný prostor je lepší,
a mladé rodiny nemusejí utíkat desítky kilometrů za hranici Prahy.
Jakmile se z teorie stane nedotknutelná doktrína, město se zastaví. A v bydlení zastavení znamená drahotu.
Co by stálo za to si na začátku roku 2026 říct nahlas
Začátek roku svádí k předsevzetím. Tohle je jedno, které by si Praha mohla dovolit:
Přestat chránit minulost jako cíl sám o sobě.
Začít chránit budoucí kvalitu života.
Prakticky to znamená posunout debatu z roviny „výškové budovy jsou zlo“ a „paneláky jsou dědictví“ do roviny jednoduchých kritérií:
Staví se tam, kde je metro?
Vzniká dost bytů, aby ceny nerostly tak rychle?
Zůstává dostatek skutečné zeleně, nejen prázdné plochy bez využití?
Zlepšuje se veřejný prostor, školy, služby a doprava?
Pokud na tyhle otázky odpovíme poctivě, bude jasné, že chránit sídliště nemá znamenat zakazovat změnu. Má to znamenat měnit je chytře.
A možná právě začátek roku 2026 je ten správný moment přestat se hádat o ideologii a začít se bavit o výsledku.
